Po stopách soch Milana Doubravy

Umění a design - obrázek Prvního září 2017 zemřel významný český sochař Milan Doubrava, inspirovaný a bytostně spjatý s krásou jihočeského regionu. Na jeho pohřbu se sešlo takové množství lidí, že se sotva vešli do barokního kostela v Podsrpu.

Sochař si během svého života získal pozornost nejen odborné, ale i laické veřejnosti a účast tolika lidí znovu připomněla starou pravdu, že „umění vede ke vzájemnému sdílení a komunikaci – přináší zážitek sounáležitosti, zážitek společného osudu, jemuž hrdě a na úrovni čelíme“. Úspěch nadaného umělce je ve skutečnosti úspěchem a ziskem nás všech. Nadání není pouze soukromou záležitostí.

foto k článku Sochaři vynikají mezi výtvarníky mimořádnou a někdy až překvapivou upřímností, a to může do dialogu vnést pocit osvobozující úlevy. Jelikož sochař ve své samotě „loví“ na hlubokých vodách, dokáže jej setkání s manipulativní povrchností světa vyvést z míry. Rozhovor s ním vždycky ukázal, že disponuje nevšedním vzděláním jak ve svém oboru, tak v literatuře a poezii obecně, a jeho cesty za uměním po celé Evropě uvedené kvality ještě umocnily. Milan však nepatřil k těm, kteří získáním vzdělání ztrácejí instinkt. Někdy fyzicky mimořádně náročná práce vyžaduje řemeslný a intelektuální fortel, a to v souvislostech a událostech, ve kterých jste osudově osamoceni, protože řečeno s Holanem „od verše k básni se leze po kolenou“. Odtud už je jen krůček nejen k filozofickému hloubání, ale i k přijetí křesťanské vize světa, na které je ostatně naše civilizace založena. Vždyť i dávný a úctyhodný Sokrates byl vyučeným sochařem, ale do dějin vstoupil jako filozof.

foto k článku Výtvarné nadání se u Milana projevilo už v dětství. S chutí kreslil, ale nekonečný obzor výtvarného světa se mu otevřel až studiem na keramické škole v Bechyni. Bylo to setkání osudové. Všední život osvícený vzpomínkami na dětství v Hrdějovicích a tajemný a uhrančivý duch jihočeské krajiny se postupně staly základními strunami i příčinami jeho tvorby. Vždyť předmětem umění není jednoduchá pravda, ale složitá krása. Když se po dlouhém pobytu v Českých Budějovicích, v Tylově ulici 13, kde vznikly v sedmdesátých letech jeho první pozoruhodné sochy a kde v noci voněla Malše, trvale usadil v Modlešovicích u Strakonic, nastala nejplodnější etapa jeho tvorby.

foto k článku Napřed zmodernizoval a proměnil dispozice celého domu, protože byl řemeslně a manuálně velmi schopný. Nakonec vytvořil i galerii své tvorby, která opravdu stojí za návštěvu. Pokud vůbec lze nějakou pasáž v lidském životě považovat za idylu, tak zmí- něná část Milanova života se k ní velmi blížila. Jeho žena Andulka, opravdu dobrý anděl jeho života, a milovaný syn Jakub s rozrůstající se rodinou byli dobrou základnou jeho tvůrčího rozletu. Na konci zahrady, kde se naskýtá nádherný pohled do kraje směrem ke Štěkni, Milan postupně vysázel dubový háj. Malé doubky z nejrůznějších částí kraje kdysi téměř zakrývala vysoká tráva, ale dnes tvoří nepřehlédnutelný dubový les. Tento dubový parlament představuje spolu se sochami na téže zahradě Milanův svět v malém. Podobně kdysi renesanční sběratelé koncipovali své sbírky – jako zmenšený obraz světa. Výhled směrem ke Štěkni jsme často sdíleli s empatickým psem Artem, který obdivoval krajinu libovolně dlouhou dobu, nenudil se a my jen litovali, že nám nemohl sdělit své dojmy. Cestou zpět jsme prošli kolem sochy Oko nad stolem a za stodolou na zápraží už čekala kočka jménem Kočíček.

foto k článku Ale tvorba je často bolestný proces plný zvratů a nadějí a život přinese ledacos. Svět zaplněný hromadou zákazů za totality, kdy Milan nebyl ani členem Unie výtvarných umělců, ale také anonymní soutěž na pomník bratří Čapků, kde první a druhá cena nebyly uděleny a o třetí se dělil Milan se dvěma prominentními umělci. Po roce 89 zase účast na různých sympóziích včetně toho českobudějovického ve Stromovce, kdy významní sochaři jako Seifert nebo Koblasa obdivovali Milanovy trojrozměrné plastiky a divili se nejrůznějším materiálům, jež použil, ať už to kromě dřeva byl beton, drát, cihla, kost či popílek, se kterým měl zkušenost jako bývalý topič. Jeho rozměrná díla začala zaplňovat veřejný prostor jak v rámci města, tak ve volné krajině. Jeho dřevěný mnich s kamenným prvkem s názvem Ora et labora (Modli se a pracuj) zdobí klášterní chodbu vČ. Budějovicích a jeho Velikonoční brána s 12 lavicemi vytvořená ze dřeva a kamene je organickou součástí krajské nemocnice.

foto k článku Ale mezi jeho výtvory ve volné krajině pro mne vynikají tři. Jedná se především o Modlitbu v návrší za Modlešovicemi, která je vytvořena z betonu, ale Milanův materiál je na dotek příjemný jako lidská pleť a krajina s Modlitbou komunikuje, jako by se znaly odedávna. Lidé ji berou jako samozřejmost. O tom svědčí i fakt, že místo je oblíbeným úložištěm tzv. kešek. Že si dal sochař Modlitbu k šedesátinám a že ji měl moc rád, není všeobecně známo. Janusovská lampa umístěná poblíž skiareálu Lipno rovněž vyniká dokonalým umístěním v krajině a svým námětem navíc komunikuje přes velké časové plochy se starou civilizací čínskou, ale především s kulturou starořímskou. Když se však díváme na poslední Milanovo sousoší s názvem „Šumava Adalberta Stiftera“, jež je umístěno na farmě Slunečná na dohled od Želnavy, uvědomujeme si, že sousoší vstoupilo do poutavého dialogu s jinak nepřístupnou Šumavou na obzoru a že jako šperk zkrášluje a spoluvytváří nový intimní prostor a krajina ochotně umocňuje specifickou krásu Milanova dokonalého díla. V té souvislosti mne napadá stará pravda, že v umění pokračuje akt stvoření a že naše Modrá planeta podléhá stejným silám jako tvůrčí síla pokorného umělce. Vždyť dokonalému dílu se daří nahlédnout do pomyslné svatyně, kde ve věčném a prapůvodním sjednocení jakoby jedním plamenem plane to, co je běžně v přírodě a ve světě lidí neúprosně odděleno. Skrze svět našich smyslů na chvíli prosvítá, jako poloprůzračnou mlhou země obraznosti, po níž toužíme. A v tu chvíli už skoro mluvíme o hudbě. Těžké betonové sousoší je náhle obklopeno akustickým oparem a my musíme myslet na panesthesii některých prokletých básníků, kdy vnímáme dokonalé dílo všemi smysly najednou.

foto k článku Ne náhodou se Milan v posledním období zabýval poslechem vážné hudby a rád o ní se mnou hovořil. Znali jsme se od počátku sedmdesátých let a byl jsem svědkem organického růstu jeho lidských i uměleckých schopností. Byli jsme přátelé a Milan byl pro mne na dálku jednou z lidských jistot. Na konci roku jsem se vždy těšil na jeho novoročenku s Andulčinou grafickou úpravou a v létě jsme vedli dlouhé rozhovory a probrali kde co. Od 70. let však uběhlo hezkých pár desetiletí a nastal nečekaný rozvoj komunikačních technologií, jež nezůstaly bez podstatného vlivu na psychiku zejména mladé generace. Einstein kdysi řekl, že to bude technologie, která zničí lidstvo, a náš filozof Klíma se vyjádřil, že čím větší technický vynález, tím menší dělá lidičky. Ne nadarmo vznikl pojem digitální diskontinuita, který označuje změnu v mentálním postoji nejen ke vzdělání, ale k mezilidské komunikaci vůbec. I když se obecně méně čte, zdá se, že výtvarné umění je na tom o dost lépe. Je naděje, že tudy možná povede cesta k zachování kulturní kontinuity. Milan Doubrava tomu věřil a měl pro to doklady v ohlasech na své výstavy a plastiky ve veřejném prostoru.

foto k článku Můj přítel, sochař Milan Doubrava, zemřel a v zármutku nás všech, kteří ho měli rádi, nám zbývá nacházet útěchu a inspiraci v jeho tvorbě, jež bude nepochybně ještě více oceněna, než je tomu dosud. Ale po příteli Milanovi zůstane bolestně prázdné místo, jež nelze zaplnit.