Rozhovor s magickou Annou Zemánkovou z roku 1980

Umění a design - obrázek Anna Zemánková (1908–1986) patří k těm osobitým tvůrcům, jejichž dílo nelze spoutat jednoznačnou charakteristikou. Z mnoha důvodů bývá její tvorba zařazována k art brut, v jehož rámci patří k těm nejtajemnějším a nejmagičtějším.

A i proto bychom Vám rádi připomenuli záznam rozhovoru Pavla Konečného s Annou Zemánkovou z roku 1980, který byl natočen pro výtvarný pořad olomouckého Divadla hudby o její tvorbě.

foto k článkuAnna Zemánková se arodila roku 1908 v Hodolanech u Olomouce do početné rodiny holiče Antonína Veselého. Přestože se v mládí věnovala malbě, vyučila se nakonec zubní techničkou a otevřela si vlastní ordinaci. Roku 1933 se provdala za nadporučíka intendantury Bohumíra Zemánka a o dva roky později přivedla na svět syna Bohouška. Po narození druhého syna Slavomíra Anna opustila svoji dentistickou praxi a rozhodla se plně věnovat rodině. Její úloha matky však záhy zaznamenala hluboký otřes, když u prvorozeného synka propukla rakovina a ve věku čtyř let zemřel. Z této tragédie se Anna nikdy zcela nevzpamatovala. Do konce svých dní uchovávala synovu bustu a urnu s jeho popelem. Po narození třetího syna Bohumila prodělala několik neúspěšných těhotenství. Když jí bylo 40 let, přibyla do rodiny dcera Anynka. Zemánkovi se následně odstěhovali do Prahy, kam byl Annin manžel pracovně povolán.

foto k článkuSvět malých dětí Annu zcela pohltil. Soustředila do nich všechnu svoji pudovou vášeň, věnovala jim veškerou péči. Oblékala je do tradičních moravských krojů a do oblečků připomínajících kostýmy z pohádek, vyráběla jim hračky, zdobila jejich pokojíčky a s velkou fabulační schopností pro ně vymýšlela pohádky. Na druhou stranu však vyžadovala bezmeznou poslušnost a úctu. Když děti začaly odrůstat a ona se nemohla plně realizovat ve své roli matky, upadala do stavů frustrace a rozladěnosti. Výtvarná tvorba, ke které Annu v roce 1960, kdy jí bylo 52 let, přiměli její synové, se pro ni stala velkolepou katarzí.

foto k článkuZačala kreslit vždy brzy ráno, ještě před úsvitem. První mohutné objemy jejích kreseb se rodily při poslechu klasické hudby, ve stavu mezi snem a bděním. Zpočátku malovala temperovými barvami, záhy si však oblíbila kresbu suchým pastelem, který „změkčovala“ kuchyňským olejem a doplňovala tušovou perokresbou. Detaily začala později prokreslovat propiskou, časem přidávala perforaci a reliéfní protlačování. Neustálá neukojenost ji nutila zapojovat nové materiály a metody: papírovou i textilní koláž, háčkované aplikace, vlepování korálků a flitrů... Techniky, které dříve používala při dekorování domácnosti a oděvů, se staly nedílnou součástí jejího díla.

Ještě v posledních dnech svého života, v době, kdy trpěla těžkým diabetem, silným glaukomem a prodělala amputaci obou nohou, stále vytvářela miniaturní textilní koláže. Tvorba pro ni byla základní životní aktivitou, díky níž mohla prodloužit svoji symbolickou plodnost a znovu a znovu se stávat stvořitelkou nových jsoucen, „která byla krásnější, než kdy stvořila příroda.“ Zemřela 1986 v Mníšku pod Brdy.

Rozhovor Pavla Konečného s Annou Zemánkovou v roce 1980

foto k článkuKdy jste začala tvořit?
Víte, tak já jsem v sedmnácti letech ráda kreslívala. Spíš takový krajiny, taky ještě některý věci. Moc jsem toho rozdala. Někdy jsem šla do té fantazie, ale tak jenom někdy, pak zase ne. Potom jsem se vdala. Jo, a taky jsem chtěla jít na školu, na kreslení. Ale rodiče mi to nedovolili. No to víte, dřív se na to dívali jinak. Tak jsem to zabalila a dala jsem to na hůru. No a potom jsem se vdala. V Olomouci jsem se vdávala, svatbu jsem měla v Hejčíně, v tom novým katolickým kostele. Měla jsem moc krásnou svatbu, když si na to vzpomenu ... no, je to už 48 let. A pak už na malování nebylo vůbec pomyšlení. Když už syn, ten nejstarší, studoval na medicíně, tak přišli jednou oba dva i s tím druhým synem. Tady ve sklepě jsme to měli, ten kufr. Já jsem nikdy neříkala, že jsem malovala! Já jsem o tom nepovídala. A tak se ptal, čí jsou to kresby. No tak jsem říkala, že moje. Tak oni z toho byli celí pryč, že jsem kreslila. Tak ten můj student medicíny pořád abych kreslila. „ Já ne, copak já mohu kreslit? Já mám své povinnosti!“ Tak mně tedy koupili barvičky, papíry, abych něco nakreslila. Tak jsem něco nakreslila... a byli nadšeni. Tak jsem řekla: „Ano, já vám něco nakreslím, nějakou fantazii vám nakreslím.“ No a on mi vám na to řekl, a často si na to vzpomenu: „ Maminko, kresli, když na stáří budeš mít tento koníček, bude s tebou moc dobře, že budeš mít stáří mnohem příjemnější!“ A já vám si na něho tak často vzpomínám, že jsem poslechla, a že jsem přece kreslila a že dneska z toho mám.... Víte, já když něco nakreslím, tak ono to pro mně už splnilo úkol, já mám nesmírnou radost a já to už potom odkládám. A už se o to nezajímám.
Žiju tady sama, ale pořád mám co dělat. Ovšem s těma očima to mám trošičku zlý. Takže já, když dělám ty titěrné věci ... já se vám vyžívám v té titěrnosti, ale bohužel ty oči mi nedělají dobře, takže toho musím nechat. Zatím. Už kreslím dvacet let, začala jsem v takovým ... šedesátým ... osmapadesátým roku.

foto k článkuV rodině také někdo kreslil ?
Ne, u nás je více větev umělecká. Od mého tatínka byla sestřenka velká dramatická umělkyně... Paula Veselá z Rakouska. Ona to zná spíše starší generace. A od maminky, taky tatínci byli bratři, to byla velká operní pěvkyně Heřma Žárská. Víte, tak je to spíše větev umělecká, ale kreslení, to jako ne. Je zajímavý, že ten syn sochař, to umění se v něm probudilo až taky zas v 16 a 17 letech, tak jako u mne. Můj tatínek byl kadeřník a maminka byla doma. Ona byla ze tří sester a byla jiná jak sestry, docela něco jiného. Víte, a můj dědeček, to byl zednický mistr, ale tehdy byli jako stavitelé. On dělal i plány, velmi nadaný byl. Rodiče pocházeli z Příbora (rodiště Sigmunda Freuda, pozn. PK) Maminka často pobývala v Olomouci u strýce a tam si namluvila tatínka a tam jsem se narodila. Vyučila jsem se jako zubní technička a to povolání jsem vykonávala až do vdávání. Velmi mě to bavilo. Taky jsem operativně pracovala. Kreslení mě však baví víc, to jistě!

foto k článkuJakým způsobem kresby vytváříte?
Tady kreslím ... na tým stolku. Podívejte, jaká inspirace je? Někdy poznám, že jsem něco uviděla. Někdy třeba něco vidím... takový hluboký pocit co má člověk v nitru, že mi to zůstává, a že já to potom dávám na papír. Víte, udělám si náčrt, no a ten náčrt měním, až se mi zalíbí, a pak do toho dávám barvy. Někdy je to lehký, ale někdy ne. Někdy třebas nevím jak, a tak to dám stranou. A nebo se stává, když vytvořím nějakou věc, vím že tam má něco patřit a nemohu na to přijít. Tak většinou si to dávám na zeď a dívám se na to ... a třebas na to přijdu až za dva dny! A někdy se stává, že si opravuji obraz za dlouho... za dlouho, že třeba, když ke mně někdo přijde a já mu ukazuji moji tvorbu a uvidíme tam nějakou chybu, že tam má něco být, tak si to dám stranou. A to trvá třeba dva roky! A opravím to.

foto k článkuMáte nějakou oblíbenou barvu?
No mám oblíbenou. Mám ráda žlutou ... potom mám ráda oranžovou ... no vlastně všechny barvy kromě černé. Však uvidíte, že černá je málokde. Nevím proč mám takovou antipatii proti černé, ale někdy ji tam potřebuji dát, jak to pořád otáčím, víte? Já vám ukáži jak tvořím... je to na látce. Já vždycky říkám, že „hraju šachy“. Měním to několikrát, až mě to padne, že se mi to zalíbí. No, to bude ... já už u toho mám tu představu. Třebas na tom saténu dělám jednu věc vedle druhé, květ třebas udělám vcelku. Však pak to uvidíte na té tvorbě, a pak z toho ... no tak takovou metodu mám. A moc mě těší taková metoda, že je to ze mě, že to nemám od nikoho, víte? A toho si moc cením, že mě nikdo neradí, že si prostě dělám. A já si myslím, že je to dobrá cesta. Já pozoruji moji vnučku, která kreslí. Oni ji nechají volně jít. A dělají dobře. Ona by si ani nenechala říct. Ona by řekla: „Babičko, tak je to dobrý, jak jsem to udělala!“ A já podle svých zkušeností vím, že je to dobře. Já bych také nesnášela, aby mi někdo řekl ... ten květ dej na druhou stranu. Né, to né!

foto k článkuMyslíte si, že existuje nějaký vztah mezi vašimi obrazy a hudbou?
No jejda! Já tam hodně ... dokonce vám mohu říct, při jaké hudbě jsem to dělala. Strašně mám ráda Janáčka. Jej, já mám ráda Janáčka! Ale než jsem ho začala milovat, tak mi to dalo hodně práce, než se mi přiblížil. Byl hodně těžký. Nebo takový Beethoven! Moje dceruška zná krásně hrát na klavír. Ona zahraje Appassionatu Beethovenovou ... jéjda! A ona když začala hrát, už jsem vytáhla svoje fidlátka a už jsem začala kreslit. Já jsem hodně při její hudbě kreslívala. Ona nádherně hraje. No prostě, vůbec ... jen při hudbě tvořím. Já bych nemohla tvořit, když je ticho, to ne. To by mně myšlenky utíkaly! A já musím mít myšlenky spojeny v jeden celek. A ta hudba mi k tomu hodně pomáhá. Když je třebas nějaká komorní hudba... takové věci mám velmi ráda. A někdy vám někdo řekne: „Ale to je docela něco jinýho!“ A já řeknu ano, to jsem dělala asi při jiné hudbě. Víte, to zas chytnu ty jiné tóniny, které potom ztvárňuji. Tak je to.

Jakým vývojem prošla vaše tvorba?
Moje tvorba prošla velikým vývojem. Ty krůčky byly velmi pomalé. To, co vidíte dneska, a když budete vidět začátky, jejda to je rozdíl! Veliký rozdíl. A vždycky si řeknu, když něco tvořím, že už zůstanu u toho. A jsem přesvědčena, že už nepůjdu. Ale já zas a zas si něco vymýšlím něco jiného. Už mě to žene ... ono mě to samo žene. Víte, ono mě to samo žene.

foto k článkuCo pro vás tvůrčí činnost znamená?
Znamená pro mě moc. Život mi naplňuje, naplňuje mě takovou..., takovou... já mohu říct co maluji, tak jsem vyrovnanější, klidnější, taková ... no, dává mě mnoho ta tvorba. Usměrňuje mě. Já jsem taková nebyla dřív, jak jsem dneska! Bývala jsem taková výbojná, no taková výbojnější a nestálejší. Teď jsem taková mírná, vyrovnaná, klidná. Já neznám den, kdy jsem se zlobila. Ne, všechno řeším klidně. A co mi také dává ta tvorba... odpoutává mě od hmoty. Víte, a když se člověk odpoutá od hmoty ... je lehčí. Ne, že bych plýtvala hmotou, to ne, ale netoužím mít moc. Vždycky říkám: „Jen to, co potřebuji, víc ne!“ Je mi to hloupé, když někdo lpí na hmotě. Pro mě už je to dneska hloupé. A když člověk k tomu dojde, je to dobře. K tomu bodu, kde je trošičku výš, myslím. Já si myslím, že takoví lidé, co hodně lpí na hmotě, stojí v přízemí... No, ale taky mít přitom dobré srdce! Víte? Pro každého. A já jsem spokojená se svým životem. Já jsem splnila všechno, co mi bylo dáno. A splnila jsem dobře. Víte, já to vidím v mých dětech. Mám děti dobré, šlechetné...

foto k článkuMají vaše obrázky názvy?
Názvy svým obrázkům nedávám, protože každý člověk v tom vidí něco jiného. To jsem už sama zjistila, že každý na to jde jiným pocitem. Já mám jiný pocit a ten druhý má také jiný, tak nevím. Já jsem si vám jednou říkala: „ Je to zdravé? Vždyť člověk, když pracuje, má to pojmenovat!“ Ale já jsem vám slyšela v televizi, byl to sovětský sochař ... abstraktní, který hovořil. Velmi krásné věci dělal, moc se mi líbily. A oni se ho ptali, jak to má s názvy? Že si vždycky vezme své přátele, a potom řeší názvy nad jeho věcmi. A tak povídám: „Jejda, tak to né. Tak je to zdravý! Tak já mám totéž, není to nic nenormálního.“

foto k článkuJakou technikou pracujete?
Různě. To jsou ... tempera, olej, barvy na látku, pastelky, propisovačky. No, všechno co je, tak užívám. Vytvořila jsem za těch dvacet let strašně moc. Víte, já nemám radost z toho, že se o mě cizina zajímá. Já bych spíš chtěla, aby moje tvorba byla v mé vlasti. Aby z toho měli moji lidé. Tak netoužím po tom, když cizina se o mě zajímá, abych tam posílala své věci, netoužím po tom. A z těch Litoměřic jsem měla velikou radost, to jsem měla nesmírnou radost. I kdybych jim to dala zadarmo. Tak jsem měla velkou radost, že to zůstává tady. Hodně našich umělců má moje kresby.

foto k článkuJaké jsou zdroje vaší inspirace?
Člověk neví. Já také, když sama o sobě přemýšlím. Proč? Odkud to beru? Také mám velký otazník nad tím. Nějaký příznaky takhle, já necítím nic, to ne. Nemůžu si odpovědět moc. Opravdu nemám slov, abych si odpověděla na tuhle věc. Protože nemám příznaky, že bych třeba ... prostě já mohu i tvořit i s vámi mluvit. To je ale zajímavý, víte. Raději mám klid, když tvořím. Jo, to když maluji, když dělám do toho barvou, tak to už samozřejmě ... Ale mohu třebas vzít si papír, teď s vámi hovořit a třebas mohu dělat si námět. Ale teď jsem vám udělala jednu kresbu, a byla to taková, taková ...bomba, víte? Musela jsem se na ni podívat a udělala jste takhle .. Ale pořád se mi nelíbila, myslela jsem na to čtrnáct dní: „Já to musím předělat, to se mi nelíbí!“ Markéta ji viděla. A to já dávám pozor na Markétu. Ona moc nemluví. Ale když já vidím, že nic neříká, jenom se takhle dívá, tak už přemýšlím, že na tom něco našla. Dovedu o tom přemýšlet. A tak tu kresbu změnila. No a teď už jsem spokojená. To je zajímavý, když mě něco nesedí, jak já jsem vám taková rozrušená. Pořád na to myslím, víte? A největší já mám myšlení, když brzy ráno vstanu. Tak vždycky něco zachytnu. Později ne, to už jsem rozptýlená. Tak to já, když brzy ráno vstanu, tak si něco myslím. Třeba si myslím na nějaký předmět. Ale ten námět nevidím stoprocentně, jenom začátek. A to už potom tvořím při té práci. Zachytit. To máte zrovna tak, jako když nějaký skladatel uslyší nějaký tón. Třeba hrnec spadne na zem a on musí slyšet to třesknutí. On zachytí ten tón … a už to jede. To jako kdyby chytil nějaký klíč k něčemu. A to je i při kreslení. I když básník tvoří. Stačí, když jednu větu zachytne odněkud, já nevím odkud. A pak už mu to jede. To jsou takový taje, který nejsou vyřešený a snad ani nebudou.

foto k článkuNa čem pracujete v současné době?
Můj syn mi slíbil motýly. Víte, on má sérii krásných motýlů. Takových tropických. Ale pořád mi je nedával. Tak jsem si řekla, že si je nakreslím. A taky jsem si nakreslila. Tak se na ně podívejte… To je zvláštní, taky jsem na to přišla při té práci. To je vystřihování, to je plastika. Mě kresby, který jsou normálně nakreslený, nic neříkají. Potom jsem se snažila ty plastiky prostřihovat, abych se spíš k té skutečnosti přiblížila. No, a daří se mi to! … Ten má fialovou barvu… No, to nejsou motýli u nás, který jsou, to jsou motýli docela … snad to někde lítá. No člověk neví. Já si s tím hlavu nelámu … nakreslím to. No, podívejte na ty duhový barvy! Ty se spíš podobají. Ale teď vám ukážu motýly, který jsou opravdu fantastický. No podívejte se. Ti se už nepodobají našim motýlům. To už jsou ptáci. Víte, a když se na to díváte, tak je tam život. A to dělá ta plastika. Kdyby to bylo nakreslený normálně, no tak …

Co nejraději tvoříte?
Já nemohu říct, co nejraději maluji. Mě je každý obraz milý, když už je hotový. A když ho dám stranou a kreslím, tak zas ten je mi milý. Ale za těch 24 let co kreslím jsem zatím žádný nezahodila! I když se mě ten námět nelíbí. Taky se mě stalo, že jsem třeba polovinu nakreslila jinak. Nikdy jsem to nedala stranou. Jaksi si ho hodně vážím Každé kresby si moc vážím.

foto k článkuA teď vám ukáži ptáky na saténu. No, podívejte se!.. Ta něžnost ohromná!... Víte, a ten satén se tak osvěcuje a ten dělá právě tu strukturu živou. Ráda na tom dělám. Přišla jsem na to sama. Já jsem vám neměla papíry. Vždycky na to přijdu z takové nouze. Měla jsem takové kousky saténu, tak jsem si řekla: „ Mohlo by se na to malovat?“ Tak jsem to zkusila a vidíte, šlo to! Ale většinou, když měním nějakou metodu, vždycky z nějaké nouze. Buďto něco nemám, víte… Tady vám ukážu ptáka, který má vrtulku. Tak si to představuji. Víte, ta vrtule se točí a pobízí ho k letu. Vidíte, ta se točí. Tam je to krásně znázorněný. To je všechno ze saténu, jenom jsou tam ty propisovačky. To dá moc práce, to bych jinak mohla nakreslit pět takových obrazů. To už musíte mít zručnost v prstech, jak to tvárníte. Musím toho nechat kvůli těm očím… A tady jsou kresby na hedvábí. Hedvábí musíte zespodu preparovat. Kdybyste ustřihla hedvábí, tak se vám bude třepit. To dá hodně práce, než jsem na to přišla. Teď už ty fígle znám. Všechno to dělám v látce, tak to jsou speciální barvy na látku. To se dostane koupit… no, někdy taky ne. Vidíte, … to je čtyřposchoďová družice v mé fantazii. Jestli ji tam najdete?! V mé fantazii ti motýli a ptáci nesedí na zemi, ale na větvích. A taky potom ta větev se hodně podobá tomu ptáku. Vidíte, tady sedí na větvi, na listě, … tady je pták královský, … tady je jako naše sova, … tady je takový dravec, vidíte? Tady jsou jako holubice. No, je to jiný … Tady je něžnost a vzdušnost.

A když se potom podívám a řeknu si, tak to jsem stvořila, je mi dobře. Je mi strašně dobře. Ale ne nějakou takovou pýchou, to ne. Já zemřu a budou to dědit děti. Ať si s tím dělají, co chtějí. Jenom, když by za to něco dostaly, aby se spravedlivě rozdělily. Vím, co to znamená mamon u člověka. Není žádný člověk dobrý, který má mnoho. Raději žít ve skromnosti a žít krásně. Já jsem se vždycky bála peněz. Bála jsem se jich. Poněvadž ten, kdo má mnoho, není moc dobrý. Jsem moc ráda, že mě napadlo na té látce kreslit… Vidíte, tady ta něžnost a tady ta hutnost. Ale je zajímavý, sama jsem nad tím přemýšlela. Teď jak jsem to dávala na nové papíry. Nenašla jsem nikdy, abych udělala stejný námět. Až to udělám, až se budu opakovat, tak bych to už mohla zabalit.

jaro 1980, Praha

Anna Zemánková – monografie, Praha, KANT

foto k článkuNa iUmeni.cz si můžete zakoupit novou monografii v české, anglické nebo francouzské verzi pokaždé s jinou obálkou. Publikaci vydalo nakladatelství KANT.

Její práce, velmi ceněné také v mezinárodním kontextu, působí jako herbář fantastické mimozemské flory či jako zcela svébytný imaginární svět, který vytvářela pomocí stále nově objevovaných a mnohdy překvapivých výtvarných technik. Tato mimořádná publikace přináší reprezentativní výběr z jejích kreseb, koláží, objektů a asambláží, doprovázený texty znalců a badatelů, kteří obdivují její umění a každý po svém hledají cestu, jak porozumět niternému tajemství její tvorby. Spolu s nimi můžete otevřít pomyslné dveře k cestě bez hranic, ke svého druhu iniciačnímu zážitku.

Anna Zemánková v Collection de l´Art Brut, Lausanne

foto k článkuDe l´Art Brut ve švýcarském Lausanne připravila ve spolupráci s ABCD retrospektivní výstavu Anny Zemánkové (1908–1986). Výstava představuje na 180 děl ze sbírky CAB a především z archivu rodiny autorky, z nichž většina je mimo Českou republiku prezentována poprvé. Výběr děl je zároveň průřezem skrze všechna tvůrčí období Anny Zemánkové od temperových maleb z počátku 60. let, přes vrcholné pastely později doplněné drobnokresebnými detaily, perforací a reliéfním zpracováním, až po papírové a textilní koláže z první poloviny 80. let.

Výstavu doprovází dokumentární film Philippa Lespinasse a Andresse Alvareze Le jardin botanique d´Anna Zemánková (Botanická zahrada Anny Zemánkové) a autorčina monografie ve třech jazykových mutacích (CZ / EN / FR). Výstava potrvá od 8. června do 26. listopadu 2017.

Autor / zdroj:
Publisher: iUmeni.cz

Informace o knize

Název: Anna Zemánková
Autor: ed. Anežka Šimková a Terezie Zemánková
Rok vydání: 2017

Koupit tuto knihu u nás

Rozhovor s magickou Annou Zemánkovou z roku 1… - www.iUmeni.cz ()

Zpět na výpis


Další umění a design


Aukční síň a galerie European Arts

Knižní akce

Velké putování Vlase a Brady
Velké putování Vlase a Brady
Karel Valter. Ostnaté vzpomínky
Karel Valter. Ostnaté vzpomínky
Kamil Lhoták: SIC ITUR AD ASTRA
Kamil Lhoták: SIC ITUR AD ASTRA

Články z iHned.cz

Pavel Babáček - webdesigner, graphic designer, html coder