Jindřich Boška se narodil 12.1.1931 ve Vlachovo Březí v rodině generačně spjaté s výtvarným uměním. Již jeho děd Jan Boška proslul jako talentovaný malíř zabývající se převážně figurální náboženskou tématikou. Jeho obrazy zdobí interiéry mnoha kostelů ve zdejším regionu. Taktéž otec Jindřich byl vyhledávaným všestranným umělcem, který obsáhl širokou škálu tvorby od písmomalířství, řezbářství a štafířství (upravuje jakýkoli povrch - dřevo, sádra, kov barvou a pokovováním) až po olejomalbu. Obrazy s exotickými motivy byly hlavním předmětem objednávek majitelů cirkusů, kolotočů a střelnic i z daleké ciziny. Ty je dnes možno spatřit asi už jen v muzeu svátečního umění v Bratislavě a loutek v Prachaticích.
Nejmladší kumštýřský pokračovatel rodu měl tudíž po stránce genetické a výchovné veškeré předpoklady stát se uznávaným umělcem. Tuto šanci, jak je vidět, patřičně využil. Poctivé základy řemesla získané v mládí od otce rozšířil o některé zkušenosti svého přítele akad. malíře Václava Boukala ( kreslíř, ilustrátor, malíř a grafik, narozen 18.6.1922 Vlachovo Březí ), jakož i o soustavné studium současných domácích i světových malířských trendů. To vše vedlo k jeho dalšímu vývoji a odklonu od popisného realismu, což utvrdily i jeho blízké kontakty s Františkem Grossem ( malíř a grafik, člen slavné Skupiny 42 ), Arsenem Pohribným ( historik a kritik umění 20. století ), Jiřím Valochem ( umělec, teoretik, kurátor a sběratel ) a dalšími výraznými osobnostmi našeho moderního umění. Stává se členem Klubu konkrétistů, TT klubu a průkopníkem progresivní grafické techniky s použitím šablon, která vzniká téměř současně s novátorskými metodami Vladimíra Boudníka. Jeho práce neodpovídající požadavkům socialistického realismu pak pochopitelně nemají prostor, aby s nimi byla seznamována širší veřejnost. Zájem o ně je projevem hlavně v cizině a na výstavách v Itálii a ve Španělsku, kde vzbuzují mimořádný ohlas a obdiv. Zde také Jindřich Boška získává několik hlavních cen a čestných uznání.
Jelikož ale k výstavám nebyl dán zdejšími úřady před rokem 1989 oficiální souhlas, vyznamenaný autor, dosud působící jako úspěšný scénograf a výpravy Horáckého divadla v Jihlavě, se setkával následně s mnoha nepříjemnostmi. Zaslouženého uznání ve své vlasti dosáhl Jindřich Boška až po roce 1989. Jeho tvůrčí činnost, v první řadě zaměřená na symbolickou geometrickou abstrakci, mu přináší čestnou „Masarykovu cenu“ a stává se vedoucím funkcionářem „Sdružení výtvarných umělců Vysočiny“. Následně jeho osobnost jako umělce je oceněna v „Nové encyklopedii českého výtvarného umění “, vydané nakladatelstvím Academia (Akademie věd České republiky ) v roce 1995.
Pro Bošku bylo příznačné, že v období, kdy se témata k tvorbě, které doposud ležely na okraji zájmu, začaly stávat předmětem zájmu uměleckých disciplin. Jindřich se s důvěrou vrátil do svého dětství a pokusil se ornament jako takový, vymanit ze zažitého stereotypu pouhé dekorativní ozdoby a dát mu umělecký rozměr. Experimentoval s různými grafickými a malířskými technikami i materiály. Jeho autorským přínosem je nová grafická technika, kterou nazval „papirex“.
Boška a Klub konkrétistů
Klub konkrétistů (KK) byl založen v roce 1967. Stal se útočištěm solidarity pro třicítku experimentujících samotářů, rozptýlených po celé republice. Nastupující autoři hledali jasná řešení a jistoty v opozici proti lokálnímu šlendriánu a provinčnosti. „Konkrétem rozumíme nově stvořený předmět čistých forem uznávající vytváření v geometrickém a organickém stylu. Rozšiřujeme své pojetí o tvorbu kinetických a světelných konkrétu a prostředí, o návrhy sériově vyrobitelné, o tvorbu z grafémů a fonémů. Proto Klub konkrétistů usiluje o spolupráci výtvarníků, architektů, básníků, filmařů a hudebníků. Klub konkrétistů nehodlá stavět svou existenci na plnění dogmatických regulí, nýbrž na permanentním mnohovrstevném dialogu. Skupiny vznikají a rozcházejí se. Důležité je, aby nesly jistou fázi myšlenky, aby ji po nějaký čas obohacovaly novými náboji a ovlivnily tak její zdvih. Tento přínos je tím hlavním a toliko on opodstatní méně či více existenci Klubu konkrétistů". Program a kolektivní usilování Klubu pomohlo některým nalézt východisko v dobovém zmatku, jiným poskytlo tvůrčí impulzy a potvrdilo aktuální platnost jejich úsilí. Skupinové výstavy KK se také stávaly startovní plochou k jejich osobní umělecké kariéře.
Pro charakterizování situace a pro svébytné postupy a vynálezy bude totiž třeba nalézt označující neologismy, jak už se stalo v případě Bieleckého gravitabilů, zrcadlících textur Klimové, Kratinových variabilů, předněných monotypů Dörfla a Chatrného nebo Boškových papirexů a šablonových alchymáží…. Hledáním jistot a dokonalosti řádů se KK dostává do opozice panujícímu ne - řádu, do postavení protioficiálního. Jeho vystoupení znamenala několikanásobnou kulturní kritiku, a to jak provincionalismu, tak i manipulací pragocentristů. Zánik Klubu lze tedy přičítat okupaci a bezohledné normalizaci, avšak nezapomínejme, že mu předcházely rozkladné úmysly i v Klubu samém. Klub konkrétistů zanikl v momentě, když už měl na dosah stát se natrvalo aktivní součástí československé kultury. Široká platforma Klubu se rozpadla nikoliv díky potřebě kvalitativní selekce, ale z důvodů mnohem horšího, pod hrubým vnějším nátlakem ideologickým a politickým. Zánik Klubu v roce 1971 umělecky přežily dvě desítky bývalých členů, šest z nich v zahraničí…. V jihlavské izolaci pracovali velmi intenzivně Jindřich Boška a František Dörfl. Boškovým východiskem byl vždy ornament, podřizovaný geometrické skladbě, ale zároveň aktualizovaný jako potencionální téma výtvarného díla. Dál rozvíjel techniku alchymáže, která mu dovolovala proměňovat matérii tištěného obrázku do nové struktury, věnoval se kresbám, malbám i trojrozměrným realizacím. Velice zajímavé reliéfní skladby, vycházející ze vztahů různých trojrozměrných geometrických prvků v ploše, nabývají povahy jakýchsi architektonů....
O technikách, které se Jindřich Boška učil v rodinné dílně
Jindřich Boška uměl hodně z toho, co znal otec, ať to bylo o druzích a kvalitách barev dodávaných v prášku, které byly jen pro dekorace a nástěnné malby, i o jiných jako kremžská běloba, co se prodávala v kilových kusech, a ty se pak musely strouhat, přesívat, třít kamenem o kámen stejně jako v hranolkách dodávaná pařížská modř či van Dyckova hněď z homolí, ať to bylo o míchání barev a umění je zkoušet a potom uchovávat.
„Otec měl takovou nádobku s víčkem, vypadala jako naběračka. Do ní dal okr a strčil do kamen. Za nějakou dobu to vyndal, a když okr zůstal červený, byla ta barva zaručená. To se stávalo s okry z Francie, ale z některých neměl otec radost. To když z nich v nádobce zbyl jenom popel."
Opět to navozovalo asociace na středověké dílny malířů, z nichž se staleté zkušenosti uchovávaly vychováváním vždy nových mistrů.
K malířskému řemeslu Bošků patřilo umět si vybrat správnou paletu podle zakázky, na níž se pracovalo, stejně tak štětce, které se nechávaly dělat na míru z prasečích a kancích štětin. Na jemnější práce se používaly štětce kuní. V dílně se připravovaly pauzy, když se malovalo v kostelech, Sádrovalo se tu dřevo a vyřezávaly šablony.
„Ty šablony se připravovaly pro malíře pokojů, a než se začaly vyřezávat z velkých čtvrtek papírů, musely se ty čtvrtky nejdřív natírat olejovou barvou, pak se na ně přenášel návrh, většinou to byly návrhy otcovy, a to se dělalo také pauzou. K vyřezávání byly ostré nože knajpy a kovové průbojníky. Podle toho, kolik měl vzor barev, tolik muselo být šablon, a ještě se každý vzor hned vyřezával trojmo. Malíři jich hodně zničili. To všechno se takto dělalo, než začali používat váleček se vzorem."
Musel jich hodně vyřezat, když se mu na vrcholu jeho mistrovství staly až posedlým námětem. Když mu pronikly do jeho tvorby. A jak se při tom tvářily! Jak by ne? Šablona měla přece vždy pravdu. Stála v jeho letech učedníka jako přísná ředitelka světa. Její vyřezané a vykroužené cesty nesnášely námitek. Až k věčnosti vedly její přesnosti tvarů. Jednou daných. Vedly k ustáleným vodám návyku z vděčnosti. Zvyku.
O abstrakci
Prastaré obrazce ležící v nevědomí se neodbytně probouzejí na světlo. A malířova duše se jich zmocňuje se vší silou svého talentu. Není v něm jen jasnozření v dokonalosti tvarů, ale z hlubiny se šíří kola jistoty ve spojení s kosmem. Naléhavě se mu prosazuje do tvorby.
Jako by to věčný vděčný ornament očekával. Stále je v něm plápolání pravěkého ohně, útěk utíkajících nohou, každý den nad hlavou slunce, příliš rychlá voda a znak k zahánění démona. Vzkazy ze zvířecí kosti, vzkazy z nitra země a skal, zapsané do DNA z lovce na syna. Ze syna na věky věků.
Jindrovy zápasy i hry s ornamenty ukazovaly na nový malířský terén. Čekal novum také u grafiky? Jistěže. Sám o této své technice napsal, že grafiku vytisklou ze šablony jako monotyp využíval rozstříháním a skládáním různých tvarů pro tisk různobarevných geometrií. „Tím vším vznikaly kouzelné tvary."
V roce 1970 za ni obdržel v Barceloně na IX. „Premi Internacional Dibuix Joan Miró“ - 2. cenu.
Slovy Jiřího Valocha
(výňatek z Nové encyklopedie českého výtvarného umění.)
Jindřich Boška pochází ze slavného rodu malířů z Vlachova Březí. Prošel si figurativní a expresívní fází jako František Dörfl (malíř, kreslíř, grafik, sochař). Arsén Pohribný ( historik a kritik umění 20. století ) připomíná jeho spojitost s novou figurací, abstraktním expresionismem, alchymážemi. Koncem sedmdesátých let se více přiklání k ornamentalismu a dále jej rozvíjí. Dle Arsena Pohribného patří Jindřich Boška k průkopníkům ornamentální abstrakce. Jeho příklon je vědomý a radikální. Využil totiž šablon ze zkušeností z otcovské dílny. Pozvedl je však nad jejich dekorativní podružnou úroveň.
