Ohlédnutí Jana Paula za malířskou tvorbou Romany Králové

Umění a design - obrázek Romana Králová (19. 4. 1958 Praha – 24. 5. 2017 Praha) opustila tento svět po dlouhé těžké nemoci na jaře tohoto roku. Patřila ke generaci osmdesátých let, Akademii výtvarných umění studovala u prof. Karla Součka a Radomíra Koláře v letech 1979 až 1985.

Byli jsme spolu v přípravce, spojoval nás nejen pohled na výtvarné umění, který akceptoval tradici, ale i vztah k bohémskému romantismu moderních umělců a básníků konce devatenáctého a počátku dvacátého století.

Sama mezi všemi

foto k článku Vyučila se aranžérem stejně jako já a oba jsme tehdy byli přijati na pražskou Akademii bez maturity. Romana byla skromná, spíše tichá, navýsost kultivovaná a krásná žena. Vážil jsem si jí nejen pro povahové vlastnosti, ale i jako jedné z mála žen mé generace především pro její vynikající malířské schopnosti a jasně zřetelný obsah jejích obrazů. Náležela k umělcům, kteří ještě věřili v hlubší smysl umění, v jeho sdělující funkci. Doufala v umění, které nevyjadřuje pouze individuální proměnlivé pocity autora, ale formuluje nějaké obecně sdělitelné myšlenky, jehož krása spočívá v síle, s jakou je schopno je tlumočit. Zde se potkává na stejné rovině s takovými autorkami, jako byla třeba Adriena Šimotová. V některých obrazech, v nichž se Králová snaží co nejúspornějšími prostředky vyjádřit své téma, sdílí se Šimotovou křehkost formy a smysl pro dotek v nanášení minimálního množství barvy na podkladovou plochu. Není to jen podobnost formální, stejně jako Šimotová i Králová projevuje zájem spíše o duši než o tělo člověka, o meditativní účinek své tvorby. Ve svých dílech nám nevtíravě klade stále aktuální otázku týkající se smyslu lidské existence, čím vlastně jsme a co nás utváří.

foto k článku Od počátku mi byla blízká přívětivou svéhlavostí v důrazu na individuální cestu v malířském směřování a brzy si dokázala vytvořit osobitý malířský rukopis charakteristický barevným kolorismem, malířskou kresebností a silnou redukcí formy na jednoduché tvary, jejichž archetypálnost připomínala jakousi prapodstatu bytostí či zvířat. V tvorbě Romany Králové z konce osmdesátých a počátku devadesátých let ještě zaznívají reflexe postmodernismu, který koncem první poloviny osmdesátých let začal ovlivňovat českou výtvarnou scénu, ale dotkl se jí jen okrajově. Odlišovala se od něho především silným poetismem a nepředstíranou citovostí, která autorku postupně vedla k ještě důraznějšímu očištění malby od zbytečných formálních nánosů a efektních postupů k vlastní specifické symbolice a vytvoření svébytného malířského stylu. Jestliže se postmoderní přístupy vyznačovaly a dosud v malířství vyznačují téměř bezbřehými možnostmi vizualizace obrazu, v němž je dovoleno kombinovat nemyslitelné výtvarné formy, pak Králová naopak ctila v obraze řád a v jistém smyslu i harmonii v duchu tradiční stavby obrazu, jak ji známe z vývoje klasického moderního umění. Autorka v malbě nikdy nesklouzla k samoúčelnému experimentování s výtvarnou formou, dbala o to, aby byly obsah i forma ve vzájemné výrazové jednotě. S postmodernou ji spojoval zájem o symboliku výtvarné řeči, ovšem o symboliku vnitřní, osobní, ve své podstatě původní, nikoliv tu, která si tak snadno pohrává s relativismem buď vnější ikonografie moci, jak ji reprezentovaly třeba nejrůznější státní symboly před rokem 1989, anebo se symboly starověkých civilizací, odkazujícími ke kořenům lidstva. Králová tvrdohlavě zůstávala ve svém vlastním vnitřním světě, přestože se v přesahu své tvorby dotýkala i témat obecně sdílených. Například starší obrazy vypovídají převážně o pocitu ohrožení, který lze interpretovat nejen jako pocit osobní „intenzivní opuštěnosti“, ale i jako výraz obav o duši člověka a stav věcí tohoto světa. Reflexi tohoto světa je ovšem nutno „číst“ v malbě Romany Králové metaforicky, neboť se o něm vyjadřuje skrytě pomocí vlastní symboliky.

Symbol archetypem duše

J foto k článku e velmi zajímavé sledovat vývoj několika symbolů, které vycházejí z reálné skutečnosti a postupně jsou stylizovány do specifického tvaru. Takovými základními atributy jsou například ovál a tvar pomyslné brány připomínající bumerang či obrácené písmeno U. Ovál či zaoblený obdélník, malovaný převážně ve tmavých odstínech, připomíná hrob, do kterého autorka občas klade své křehké bezbranné bytosti. Tento tvar vychází nejen z lidské hlavy, ale patrně i z půdorysu malé zahrady u rodinného domu v Praze-Čimicích, kde Králová bydlela a tvořila od poloviny osmdesátých let. Zahrada, to je zem, stejně jako hrob, a tuto asociaci nelze ponechat bez povšimnutí. Tvar obráceného písmene U zase vychází ze stojícího zvířete, často připomínajícího ovečku. Jde o metaforizovaný symbol pokory, přijetí, je to archetyp umírání, ale i zrození – zvíře je ve chvíli smrti schoulené k sobě, stejně jako ještě nenarozený člověk v lůně matky. Zde se Králová dotýká až jakéhosi kosmologického principu v duchu hlubinné psychologie K. G. Junga, ke kterému měla vřelý vztah. Ostatně oblast nevědomí pro ni byla základním zdrojem inspirace a imaginace. Také kompoziční řešení obrazové plochy může asociovat onen půdorys zahrady, při pohledu na obraz Romany Králové totiž nikdy přesně nevíme, v jakém úhlu pohledu se „děj“ v obraze odehrává. Máme pocit, že v pohledu shora, jako když divák pozoruje mapu ležící na stole. V obrazech chybí perspektiva, ale přesto nelze její malbu považovat za abstraktní. Můžeme se jen domnívat, že to, co je dole, je nejblíže, a co je nahoře, je nejdále.

foto k článku Další zřetelnou malířskou kvalitou je světlo, které obrazem neznatelně prozařuje skrze malbu. Lze ho dobře vnímat v obrazech malovaných na plátno bez podkladového nátěru a pak také v detailech, provedených převážně v kontrastu pastelových barev. Malířka používá lokální tóny a dominantní „zárodečný tvar“ obklopuje aurou většinou zářivé barvy. Světlo má v obraze Romany Králové duchovní povahu a kontemplativní význam. Autorka sice nebyla praktikující věřící, ale měla k hodnotám křesťanství přirozenou úctu i přesvědčení, že je tu – nikoliv ve smyslu ezoterickém – přítomna pozitivní síla, která nás přesahuje a jíž můžeme být součástí, pakliže nalezneme cestu k pokoře, a tedy k naději. Duchovní život pro ni není jen otázkou náboženské víry, jde jí o hluboké prožívání všech okolností života, tragických i šťastných. Ve filozofické rovině se chce autorka vzepřít lidské danosti, protože střetnutí daného (fyzického) a možného (duchovního) je nerovné, avšak poslední díla hovoří o přijetí rovnováhy mezi tím, co musíme, a tím, co můžeme. A tuto změnu lze objevit v práci se světlem, jež prozařuje a vystupuje z nitra obrazů. Opakující se oválný tvar připomínající hrob je jakési lůno světla, metafyzická parafráze zrození a smrti. Motiv zrození symbolizuje nevinnost a bezbrannost, smrt pak i možnost „nebýt“ v utrpení anebo být „uchován“ ve „věčnosti“. Minimalismus pozdějších obrazů, již typických pro její zralou tvorbu, vyjadřuje základní životní pocit autorky, a tím je porozumění životu se vším, co přináší. Téma smrti či konce, vyjadřované s lyrickou citlivostí pomocí několika symbolů, ke kterým postupně během let dospěla, je proto zase jen tématem začátku, tématem nového života. Vše se opět vrací k člověku, který se stále ocitá v zorném poli autorky a stává se obsahem jejích obrazů. Člověk, ve svém selhávajícím údělu výtvarně metaforizovaný jako človíček či tvor, vyjadřovaný lítostně, avšak soucitně a s pochopením.

foto k článku Vše lidské bylo této autorce blízké, měla ráda život a naplno prožívala všechny rozmanitosti, které jí přinášel. Člověk, a vůbec téma lidství se stalo obsahovým průsečíkem její malířské, ale i okrajové sochařské tvorby. Dvě ruce vedle sebe, dvě rozevřené dlaně, motiv, který Králová ráda malovala, byl právě oním symbolem lidství, a v jistém smyslu i symbolem přijetí autorčiny nemoci, odevzdání se nezvratnosti údělu. Mohou to být i dlaně Ježíše Krista, který v předvečer svého Ukřižování při Poslední večeři rozdal chléb a víno svým učedníkům a odevzdává se Otci, aby naplnil své poslání, ale mohou to být ruce kohokoliv z nás.

Naděje jako východisko

foto k článku Člověk byl středem pozornosti Romany Králové, která ovšem ve své malířské tvorbě nikdy nereagovala na aktuální společenské události, nikdy nechtěla být jejich komentátorkou, neboť si byla vědoma pomíjivosti všech životních událostí, a i v tom se lišila od trendů v současném umění. Nenazírala člověka pouze jako bezradného, zoufalého a zmítaného všemožnými patologiemi, nechtěla ho prezentovat ani hrdinně sebevědomého v jeho pomíjivé a dočasné existenci Jáství, jak se to snaží jednostranně předvést současné trendové umění. Romana Králová byla sebevědomá žena, ale feminismus, stejně jako genderové otázky nebo multikulturalismus, ji nezajímal. Ostatně v její malbě stylizovaná a metaforizovaná lidská bytost je bezpohlavní, nevíme, zda se jedná o ženu, či muže, a je to úplně jedno, protože pro autorku je lidská bytost samozřejmě v hlubším smyslu jen jedna, a svého lidského tvora maluje Králová jako univerzální identitu. Další nepřehlédnutelnou kvalitou, výrazně přítomnou v její tvorbě, je silný humanistický podtext, a to je v současném často nihilisticky orientovaném umění mimořádná hodnota. Hodnota bohužel opomíjená, relativizovaná jako vše, co má dnes snahu opřít se o tradiční pilíře toho pozitivního, co přinesla historie kultury ve vývoji lidstva. I v tomto ohledu byla Králová ve své generaci outsider.

foto k článku Svojí tvorbou se zařadila mezi umělecké solitéry, kteří své náměty sice čerpají především z vlastní niternosti a individuální schopnosti vnitřního prožívání světa, avšak humanismus jejího díla je onen obecný přesah, který činí dílo vůči divákovi trvalou komunikativní hodnotou. I zdánlivě obsahový relativismus, vyjadřovaný formou tvarů ve vztazích velké a malé, ležící a stojící, ovál a obdélník nebo prostor a kříž, ovšem neodkazuje k pesimismu, skepse zde znamená touhu po svobodě, po lepším a především trvalejším, nikoliv beznaděj, ale naději. Snad nejlépe to dokumentuje jemný modrošedý obraz s lehkým akcentem neapolské žluti, který je nejspíš posledním a možná nedokončeným velkým obrazem zesnulé autorky. Tato jednoduchá kompozice, v jejíž spodní třetině umístila Králová jen naznačený zaoblený obdélník či hranatý ovál, tedy svůj typický symbol připomínající půdorys zahrady či hrob, vlastně pomyslně završuje malířskou, ale symbolicky i životní cestu tím, že z obrazu zmizelo už téměř všechno. Nenalezneme v něm žádný detail, nic, co by odkazovalo ke konkrétnímu obsahu, pouze a jen čistou malbu. Téměř se zdá, že se na obraz díváme přes zamlžené sklo, a v naznačeném ovále spíše jen tušíme siluetu postavy, která je v obraze namalována tak neznatelně, že tam vlastně je i není. Ano, toto plátno lze racionálně považovat za obraz nedokončený, ale lze i hypoteticky předpokládat, že Králová se s touto interpretací obsahu duchovně ztotožnila, že tento obraz není jen dokumentem ubývajících sil, ale i svědectvím malířského naplnění. Autorka osvobodila obraz od „zbytečností“, které již nejsou nijak aktuální, protože už neodkazují k životu, a vše je dosloveno a vyřčeno v prostoru modré barvy a ve světle, které jím proniká. To reálné, byť abstrahované zmizelo, zůstalo jen světlo jako budoucnost a naděje. V jistém smyslu je tato malba osobní pietou, v níž se s životem loučí a s novým se potkává. Osobně jsem přesvědčený, že tento poslední obraz je zcela dokončený v mysli autorky.

Její umělecká tvorba, které se nemohla dlouho naplno věnovat, neboť statečně odolávala nemoci, se uzavřela, ale v jistém smyslu byla již uzavřena v každém obraze, který nemůže být jiný než takový, jaký je. Věřím, že čas plného zhodnocení této autorky teprve přijde.

Autorem textu je Jan Paul (1956), malíř, výtvarný kritik, publicista a prozaik. Text je publikován v časopisu

Kontexty 5/2017

Autor / zdroj: Jan Paul, Kontexty 5/2017
Publisher: iUmeni.cz