Děti mohou kreslit všude! S Janem Bružeňákem do laskavého mikrosvěta

A cože vám to bylo odměnou za první výtvarná dílka ? Místo pochvaly, místo úžasu, místo poskytnutí dalšího neomezeného prostoru pro váš výtvarný rozvoj – nejpravděpodobněji napomenutí, snad i zlostný křik či dokonce pohlavek, což? A kdoví, zda právě toto (a možná v různých podobách opakující se) zakřiknutí nebylo příčinou, že jste se zastavili na prahu toho tajuplného, kouzelného světa, a nikdy jste jej už nepřekročili ?

„Děti můžou kreslit všude,“ řekl Jan Bružeňák, provázeje nás bytem v Brně-Bystrci, v němž žije se svou ženou Janou a dvěma dětmi, devítiletou Miou a dvanáctiletým Andrejem. V tu chvíli jsem mu v duchu žehnala. Však také díky kresbám na stěnách, které se tady (na rozdíl od bytů zřejmě s jiným pořadím rodinných hodnot) nepřemalovávají, jsme se mohli dovědět, kolik že „kilometrů“ to tady mají na „zahradový“ balkón, kolik do kuchyně, do ateliéru, do koupelny, nebo také k nádraží... Že stěna za válendou v dětském pokoji je krajem roztodivných bytostí, do něhož vstupovat při usínání musí být záviděníhodný zážitek, který ovšem není dopřán každému.

Kresba jako pohádková hra

„Vzniklo to spontánně asi před pěti lety. Tehdy mi děti počmáraly téměř hotovou perokresbu. Chvíli jsem zuřil – naštěstí nebyly právě doma, ale pak se mi to docela zalíbilo a napadlo mě, že by mohly kreslit se mnou. Od té doby jsme společně vytvořili asi dvacet většinou velkoformátových obrazů.“

Jan Bružeňák – malíř, grafik, ilustrátor, keramik, vysokoškolský pedagog (a nejen to), především však kreslíř, který kreslí s dětmi a pro děti, jak prozrazuje i název jedné z jeho četných výstav (Letohrádek Ostrov 2013).

Před časem jsme ho zastihli v galerii Aviatik v Pršticích, kde právě instaloval obrazy a keramiku k zahájení výstavy pro přístí den. Bodrý, dobrosrdečný chlapík s bohatými prošedivělými kudrnami a plnovousem, přímo symbioticky doplňující své perokresby a akvarely, před nimiž stanete v úžasu s otázkou, kdeže se to neuvěřitelné množství fantazie vůbec v člověku bere. Odpověď je ovšem nasnadě: dětská představivost nezná přece hranic, a Jan Bružeňák je tím šťastlivcem, jemuž bylo dopřáno být dospělým i dítětem současně.
„Tyto představy jsem v sobě nosil od dětství, kdy mi učarovala Braginova kniha V zemi obřích trav.” Lze snad říci, že konečně – byť až ve své dospělosti, spolu se svými dětmi a pro ně, začal budovat svůj dávno vysněný pohádkový svět.
Svět fantastkních krajin, květeny, řek a vodopádů, obřích i miniaturních stromů, prorostlých nejrůznějšími chýšemi, chaloupkami, věžemi a věžičkami, hrady, skrýšemi či jeskyňkami, zabydlenými nejroztodivnějšími bytostmi: zvířátky, trpaslíky, smyšlenými postavičkami, obludkami i rytíři... Vším se pak prolíná svět mykologický – houby a houbičky jednotlivě i v trsech vyrůstají snad všude, kam pohlédnete, berouce na sebe všeliké podoby a nejednou skýtajíc malým zvířecím i člověčím tvorečkům úkryt před nepohodou. Nesnadné popsat tu neobvyklou krajinu, která vás vtahuje do pohádkových příběhů a oživuje dávnou dětskou fantazii. Štastné děti, pomyslíte si, kterým je dáván takový prostor k rozvoji kreativity a kreslířských dovedností. „Nic jim neradím, ani kompozici, všechno vzniká jako hra na pískovišti. Není předem dáno téma” , říká Jan Bružeňák před jednou z obdivovaných černobílých kreseb, která je společným dílem.

„Tohle kreslila dcera, jsou to převážně figurky a postavičky. Syn zase miluje vodu, takže tady se děj odehrává v kraji řek, mostů a vodopádů.” A vše se doplňuje i vplývá do sebe, vytváří tajemná bludiště, dýchá radostnou, tvořivou atmosférou. Kde tvořili malí kreslíři a kde táta, málem byste na první pohled ani nepoznali. „Podobně jsem fantazíroval i s dětmi z prvního manželství. Když byli malí, vymysleli jsme si mýtus Gyginska – mořských ostrovů s tajuplným podzemím, v kterém jsme společně budovali svět skřítků, mytologických obludek, dráčků, ptakopysků, vymýšleli příběhy, dokonce i gyginskou řeč...“ A co bylo impulzem ke zrození Gyginska? První dětské žvatlání a souhlásky – gy gy gy, a nevšední míra hravosti a fantazie, především však otcovské lásky.

Kolik kilometrů že to je do ateliéru ?

Po exkurzi bytem s kresbami na stěnách a porůznu rozvěšenou keramikou se stopami dětských rukou jsme zamířili k ateliéru, kam nás neomylně vyslaly směrovky, nakreslené na zdi vedle futer pokojových dveří. Dvacet kilometrů je docela štreka, ale zvládli jsme to přes pracovnu v pohodě.
Ateliér – neboli místo, kde většinou pohádkový mistr tvoří (i když ateliérem je pro rodinu vlastně celý byt), je zasklená, dřevem obložená lodžie, s výhledem dolů na Bystrc k údolí Svratky a protějším kopcům. Běžný pohled pro běžného diváka. Jenže... Odtud se dívá do krajiny Jan Bružeňák, a to je docela něco jiného! Však nás o tom vzápětí přesvědčuje, když ukazuje sérii kreseb na velkých kartonech.
„Vidíte dole v údolí ten strom? A tady ty dva paneláky, a...” Jenže tužka v rukou kreslíře mění strohou skutečnost v podstatně jinou, snovou krajinu. Obdobně je ztvárněna přehrada, je odtud co bys kamenem dohodil, Svratka, klikatící se mezi zalesněnými kopci, i mnohé vzdálenějsí kouty naší krásné přírody. Lodžie, která se proměnila obdobně jako pohádkové kresby a akvarely v miniaturní tvůrčí svět, dýchá záviděníhodnou atmosférou, lákající usednout k velkému prknu a vzít také tužku do ruky... Jenže – škoda, povzdechnete si, příležitost jsme neuměli chytit za pačesy, zřejmě se nám už dávno s dětstvím rozplynula...

Divadlo – jeden ze splněných snů

Z chvilkové nostalgie nás vrátilo do reálu mistrovo rozhodné a povzbudivé, že nikdy není pozdě začít dělat to, co by člověku činilo radost. To už ale usedáme ke stolu a vydáváme se cestou necestou za vzpomínkami. Na mládí, na studentská léta, na začátky nejen výtvarné, na mnohá nezapomenutelná přátelství.
Jan Bružeňák pochází z Újezdu pod Přimdou, malé vesnice na Tachovsku. Část dětství a studentských let prožil v Ostrově nad Ohří.
„Po základce jsem chtěl na Střední uměleckou školu. Učitelka kreslení mě však nedoporučila, a také mi dala trojku na vysvědčení. Nebavilo mě totiž kreslit pořád dokola kleště, kladívka a podobné nesmysly...” Navzdory tomu získal jako žák čtvrté třídy cenu v mezinárodní soutěži Přehlídka dětské kresby a za odměnu vyhlídkový let nad Karlovými Vary. “Když nevyšla umělecká škola, šel jsem s ostatními na strojní průmyslovku, kterou právě v Ostrově otevřeli.” To ovšem nebylo to pravé pro kluka s všestranným uměleckým nadáním a sklonem k individualismu.

„Kdepak deskriptivní geometrie ! V druhém ročníku jsem chtěl zdrhnout k divadlu, ve třetím jsem to téměř dotáhl – odjel jsem do Prahy s tím, že půjdu k Fialkovi hrát pantomimu. Bylo mi však líto rodičů, a tak jsem se zase vrátil.” Divadlo jako zajímavá životní epizoda přišlo přece jen na řadu, ale až po vojně a v Brně, kam odjel s kamarádem Zdeňkem Netopilem. „Poznali jsme se na vojně – jeden rok se naše služba překrývala. Zažili jsme spoustu legrace. Kromě jiného jsme hráli na tamních zábavách, Zdeněk na piano a trumpetu, já na bicí...” V Brně začali v Divadle pantomimy – vedl jej tehdy Kaj Kostelník, to však zakrátko skončilo. „Tak jsme s Netopilem začali hrát sami. Na ulici, v Radosti, ve Vysokoškoláku – etudy, souboje, improvizované dialogy... V sedmdesátém roce jsme se zúčastnili Festivalu čs. amatérské pantomimy v Litvínově. Zvítězili jsme v kategorii dvojic. Jeli jsme tam další rok ještě jednou – to tam byl i Bolek Polívka, jednička v jednotlivcích. S Netopilem jsme pak už nehráli, šel na vysokou uměleckou školu do Prahy a já na pedagogickou fakultu v Brně. Asi čtyři roky jsem tehdy hrál s Bolkem a Dášou Bláhovou ve Strašidýlkách, první pantomimě Divadla na provázku. Festivaly čs. amatérské pantomimy se konají dodnes, před několika lety jsme si tam na pozvání přijeli zahrát dvacetiminutovku Hvězdy, které svítí jinde.”

Někam mezi vojnu a divadlo by se ještě měla vejít přinejmenším lokomotiva, s kterou jezdil Jan Bružeňák v povrchových dolech Vintířov. „Bylo to v osmašedesátém. Když jsem však měl složit zkoušky a upsat se za přídělení bytu na deset let, vzal jsem nohy na ramena...“ Daleko neuběhl – čekal věrně rok, až si kamarád odslouží zbytek vojny, aby pak mohli spolu hrát, jak si slíbili. A tak ještě zkusil další profesi, která se naskytla – jako obchodní referent Kovo Cheb prodával sněhové radlice, ohřívače asfaltu, vysoušeče výtluků... Zkušenosti a poznání k nezaplacení, neboť všechno lze „přetavit”, zužitkovat ve výtvarném světě. „Kolikrát se mě kamarádi ptali, kde beru tu inspiraci. Řekl jsem, že všude.” Tak hledejte stopy v pohádkových labyrintech. A jestli ne vy, tak děti si v nich ty vláčky, lokomotivy a strovůdce, tunely a silnice určitě najdou.

Okamžiky na které se nazapomíná

Divadlo, krásná životní epizoda... Zážitky, plné situačního humoru, a s Bolkem dvojnásob – co si budem povídat? Výtvarný projev si však vydobyl životní prvenství. Už za studia na pedagogické fakultě brněnské univerzity, kterou Jan Bružeňák navštěvoval v letech 1970-1974, začal pravidelně vystavovat. V roce 1972 získal v Lounech cenu za litografii, na přehlídce studentských prací ve Zlíně cenu za ilustraci. Každoročně se účastnil Mezinárodních bienále kresby v Plzni. Absolvoval desítky samostatných i kolektivních výstav v řadě našich měst i v zahraničí. Používá a střídá různé techniky – olejomalbu, akvarel, grafiku, kresbu tužkou a perem, počítačovou grafiku, keramiku, dokonce i litý porcelán, za který získal v sedmdesátých letech ocenění ÚBOK (Ústav bytové a oděvní kultury).
V posledních letech se více věnuje kresbám perem a tuší na bílém přírodním kartonu větších rozměrů – to jsou ony, na nichž se dostávají ke slovu jeho děti – Mia a Andrej. Tyto kresby uspěly jako další originalita ve výtvarném světě. Jedna z nich byla na Bienále kresby v Plzni v roce 2012 mezi třiceti nejlepšími vybrána k turné po galeriích evropských měst.

Každý nosíme v srdci vzpomínku na okamžiky, které nás posunuly, poučily nebo dojaly. Na osobnosti, díky nimž jsme něco zvládli, našli cestu. Vůbec nepochybuji o tom, že taktéž velmi lidský, dobrosrdečný a vlídný Jan Bružeňák obohatil své studenty o mnoho zážitků a okamžiků, na které budou celý život rádi vzpomínat.

JAN BRUŽEŇÁK, malíř, grafik, keramik, ilustrátor, se narodil 5. dubna 1947 v Újezdě pod Přimdou.
V letech 1958-1966 žil v Ostrově nad Ohří, kde vystudoval střední strojírenskou průmyslovku. V roce 1974 absolvoval pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, kam ještě v témže roce nastoupil jako asistent. Prošel řadou profesí, byl strojvůdcem v povrchových dolech, tiskařem, keramikem, divadelníkem, mimickým hercem... Od roku 1974 až do loňského roku působil jako docent na katedře výtvarné výchovy Masarykovy univerzity v Brně. Ovládá různé výtvarné techniky, z nichž vynikly zejména grafiky zobrazující fantastkní a mytologické náměty, kresby, bohatě kolorované akvarelem, knižní ilustrace. V posledních letech se ve svém výtvarném projevu více zaměřuje na kresbu tuší, perem a tužkou na bílých kartonech větších rozměrů, do nichž zapojuje kreativitu svých dětí. Žije a pracuje v Brně.