Coufal je ve své podstatě autodidakt. Začal sice navštěvovat výtvarnou školu, ale po roce studium ukončil. Údajně měl pocit, že práce podle živých modelů ohrožuje jeho styl. Výtvarné vzdělání nahradil samostudiem z literatury i autopsií – podnikl řadu cest za uměním do zahraničí.
V jeho cestě k malířství můžeme spatřovat klasický postup: nejprve kresba tužkou a tuší, poté přechod k olejomalbě. Od útlého dětství si budoval svůj styl a kontinuální tvorbou vytvořil za svůj život obdivuhodné množství děl. Ze světa literatury jej nejvíc inspirují Kafkovy knihy a Bible.
Kresby jsou svébytnou a samostatnou částí tvorby. Neslouží jako skici – většina obrazů je malována bez předchozích příprav (Ondřej Coufal jen výjimečně skicuje hlavní postavu). Vyznačují se suverénní linkou, lehkostí až lapidární. Tušové kresby zpravidla nejsou stínovány – autor vystačí s náznakem záhybu, stínu. Na papíře rozehrává prostřednictvím pitoreskních postav nejrůznější příběhy. Ty, stavěné do nepřirozených pozic, navozují pocit dynamičnosti a vnitřního pnutí, čímž podtrhují působení celku.
Absurditu, ironii a neskutečnost ještě stupňují různí tvorové podobní čertům a předměty neznámého charakteru, jejichž obdobu nacházíme ve zvětšeném měřítku na malbách. Tématem jsou nejrůznější stavy lidské psýchy a vztahů. I když postavy třeba právě podstupují nějaké utrpení, nechybí zde nadsázka; vše je nazíráno bystrozrakem plným černého humoru. Narativnost je vedle fantastičnosti a detailní propracovanosti jejich hlavním znakem.
Coufalova poetika je naprosto osobitá a původní ve stylu i tématech. Jen s obtížemi hledáme srovnání s jinými autory. Znaky formální příbuznosti a hravé fantazie bychom našli v tvorbě Heleny Wernischové. O přímém vlivu však nemůže být řeč. Kresebně ho totiž údajně nejvíc ovlivnil Egon Schiele.
Malba je hlavním předmětem zájmu autora. Charakterizovat ji není vůbec snadné. Jestliže jsme pro kresby nenašli žádný konkrétní vzor, vyvstává v případě obrazů ještě větší problém: možných vlivů se totiž nabízí nepřeberně. Navíc malířův rukopis prochází neustálým vývojem. Pokud jsme se mohli na přelomu století vciťovat do figur hranatě kubistických tvarů manýristicky protažených, medkovsky špičatých nebo zase dalíovsky tekutých, překvapí nás o pár let později postavy bublinatých těl a nedlouho poté rukopis výrazně uvolněný.
Cítíme jednotu formy s obsahem a v jejich proměnlivosti autorovo nadšení z tvorby stejně jako překypující imaginaci a hravost.
Malby povětšinou charakterizuje spíše plochý prostor, z jehož pozadí vystupují masivní, objemné, geometricky vykroužené figury lahodící haptické povaze zraku. Střetává se v nich prostorovost s plošností. Tento typ maleb je ve své strnulosti a popření geometrické perspektivy reminiscencí středověkých děl. Barevnost je sytá a výrazná se zálibou v modré; barvy sledují vymezený prostor a nemísí se. Autor pracuje s důsledností vědce v jakýchsi krátkých sériích tvořících semknutou skupinu děl tematicky a stylově příbuzných. Médium klasického rámovaného obrazu dochází v jeho podání renesance dřívějšího pojetí jakožto okna – v tomto případě okna do jiné reality. Sám tvrdí, že se snaží zachytit vnitřní stránku osobnosti a svět ve své vnitřní podstatě.
Je klasický, i co se týče malířských typů. Vedle ikonograficky nezvyklých kusů tvoří též zátiší, akty, krajiny a portréty.
Obdiv vzbuzuje jak rozsah, tak neobyčejně vysoká a nekolísající kvalita tvorby. Ať už si malíř bere poučení z kteréhokoli období, stylu či autora, dokáže jejich analýzou a opětovnou syntézou vydestilovat pro svoji bohatou představivost výrazové prostředky, s nimiž nakládá zcela svobodně, nově a s malířskou bravurou.
Na svém kontě má kromě řady výstav také tři ilustrované knihy (O člověku E. Grocha, Satyriádu S. Karasové a Slovník noci M. Děžinského nominovaný na cenu Magnesia Litera).
Ondřej Coufal je výjimečný talent, který nám svojí tvorbou sděluje, že obraz jako médium zdaleka není mrtvé a že má cenu snít.
