Z vašich děl je cítit silný vliv impresionismu. Je pro vás dojem silnějším médiem než věrné zachycení reality?
To je krásná otázka a má v sobě schovanou i odpověď. Vjem nebo imprese je zachycení emocí výtvarníka, jeho vlastních pocitů, kdežto realismus je pouhé zobrazení toho, co vidíte. Když posadíte deset realistických malířů před Petrov, dostanete deset zhruba stejných obrazů. Když tam posadíte deset impresionistů, tak dostanete ohromnou škálu různých obrazů, protože oni sdělují své emoce. Mě realismus vůbec nezajímá. Když maluji obraz, snažím se přecházet od imprese dále k expresivnímu pojetí. Proto používám barvy v jejich plné síle, abych zdůraznil a vyjádřil emoce.
Zářivé a jasné barvy jsou pro vaše obrazy typické. Co pro vás znamená barva jako způsob uměleckého vyjádření?
Barva je především nálada. Pomocí barvy mohu vyjádřit svůj momentální dojem. Studoval jsem teorii barev a psychologii vnímání. Každý člověk je ve velké míře barvami ovlivněn. Všichni rádi jezdíme k moři nebo do přírody. To proto, že sítnice oka se při pozorování studené škály barev jako zelená a modrá uvolní. A člověk podvědomě dostane pocit relaxace, odpočine si.
Dnes je velmi rozšířená abstrakce, nelákalo vás někdy udělat krok od imprese k abstraktnímu pojetí malby?
Je pravda, že v Česku je abstraktních malířů nejvíc. Ale ve světě to tak není. Dnes vládne spíše eklektismus – propojení různých stylů. Toto propojení mě zajímá, pohybovat se kdesi na rozmezí a vyjadřovat se volně. Jde o to, aby umělec sdělil svou emoci divákům, navázal dialog. A to je pro mě asi to nejdůležitější, když díky obrazu dokáže divák třeba i lépe poznat sám sebe.
Picasso říkal, že jsou malíři, kteří zobrazují slunce jako žlutou skvrnou, jsou ale i tací, co svým uměním promění žlutou skvrnu ve slunce. Dnes většině stačí ta skvrna, ale myslím si, že se vždy najde někdo, kdo půjde za sluncem.
Mluvíte o dialogu. Působí na každého člověka obrazy jinak?
Jistě! To je jak s hudbou. Něco vám jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. A něco vás naopak zasáhne a dostane vás to. Nevíte proč. Je to podvědomé. Tak je to i s obrazy. A nehledejte v obrazech něco, co nemají v sobě jejich autoři. Obraz si vybírá lidi. To jen lidé si myslí, že si koupí krásný obraz a budou ho vlastnit. Je to ale naopak.
Bavili jsme se o propojování stylů. Vy jste se učil v Řecku u sochaře Ramaziho. Změnilo to váš pohled na malbu? Vnímáte jinak třeba plasticitu a povrch obrazů?
Určitě ano. Ramazi učil především poctivé práci, řemeslu. Nemůžete udělat hodnotnou věc z laciných materiálů. Dodnes si proto sám kupuji lišty, plátno si sám natáhnu a našepsuju. Než nanesu barvu, mám už na obraze udělanou spoustu práce. Připravím si strukturní reliéf, který začnu až následně natírat barvou.
Z vašich obrazů vyzařuje romantika a klid, přitom zároveň působí energicky a impulzivně. V čem tkví klíč ke skloubení těchto zdánlivých protikladů a jsou to pro vás skutečně protiklady?
Bez protikladů nevznikne harmonie. V každém obrazu by měl být nějaký příběh, něco co není explicitně ukázáno, něco co probudí vaši fantazii. Ale jak to dát dohromady? To nedokážu vysvětlit, ale určitě bez toho nestvoříte dobrý obraz. Víte, někdo píše romány, někdo básní a jiní jen vykřikují pouhé fráze. Troufnu si říct, že současné umění od formy románu přechází k frázi. Dnes se i průměrné věci často považují za velké. A to vede k poklesu úrovně kultury. Umění není zboží a najít správný klíč je i úkol výtvarníka.
Také hodně cestujete. Jak ovlivňují místa, která jste navštívil, vaše obrazy? A co musí místo splňovat, aby se pro vás stalo inspirací?
To je složité. Místa, která chci vidět, si vybírám sám. Po návratu z Řecka jsem pochopil, že když město nemá historii, nezajímá mě. Většinou tedy zamířím tam, kde najdu památky UNESCO. Ale něco jiného je, když jedu za přáteli. Tam to místo nehraje roli. Důležité je přátelství, atmosféra a nový zážitek. Věc, kterou chci namalovat, můžu prožít tady, někde na dědině nebo u moře. Rád naslouchám moři nebo vodopádům. Je to krásná hudba.
Milujete jazz. Promítá se do vaší tvorby vztah k hudbě?
Doufám, že ano, ale nemiluji jen jazz. Mám rád kvalitní hudbu. To může být rock, etno, folk, jenom ne pop. Dobrou věc populární nikdo nenazve. Musí se k ní propracovat. Pop je produktem masové kultury a já mám rád spíš tradiční, národní hudbu, tak i staré věci, ze kterých je cítit energie.
Na svých obrazech často zachycujete městská zákoutí a lidi. Vyzařuje z nich klid, pohoda a možná i trochu osamělost. Ztrácejí se taková místa a okamžiky v dnešním rušném způsobu života?
Ano, ale ještě je jich pořád dost. Záleží na konkrétním člověku – hledejte si ty místa, hledejte si ty lidi. Najdete je, určitě existují. Ale ztrácí se. Všechno postupuje rychle kupředu a člověk přichází o pocit intimity a o osobní život. Všechno dnes sdílíme. K čemu to je?
Možná tak vzniká nový druh osamělosti.
Ruský bard Okudžava zpíval, že chytrý člověk si vystačí sám jen se svými myšlenkami. Orel také lítá sám. Ale vrabci jsou vždy pohromadě a cvrlikají. Takže i samota je osobitá věc. Jakákoliv tvorba ale vzniká v osamocenosti. Člověk musí být sám, aby ze sebe dostal své pocity. To je začátek všech děl.
Navrhoval a realizoval jste i zahrady. To jsou zdánlivě dvě nesouvisející věci – malba a zahrady.
Jsou to pro mě naprosto související věci a dělám je paralelně. Obraz je dva D. Když ale máte kus pozemku, postavíte na něm osmimetrové skály, svedete potok, zasadíte stromy a vytvoříte tak kus živé krajiny, to je pocit, který nic nenahradí. Je to jako vejít do vlastního obrazu.
Zdroj: www.moravskehospodarstvi.cz
