Zemřela akademická malířka Šárka Trčková

Umění a design - obrázek 28. září 2015 by akademická malířka Šárka Trčková oslavila 50 let. Její grafiky a akvarely jsou prostoupeny dětskou něžností a nevinností.

Osud tomu tak ale bohužel nechtěl a přerušil nit jejího života. Její obrazy budou ale i nadále promlouvat ke každému, kdo se s nimi setká. A prostřednictvím něžných, tajemných dětí bude mít každý možnost se s Šárkou Trčkovou opět setkat. Její přání, ilustrovat dětské knihy, však zůstalo nevyplněné.

Šárka Trčková studovala na Střední odborné škole výtvarné (Hollarovo nám.) a Akademii výtvarných umění v Praze (malba, grafika). Zde v současnosti pedagogicky působí jako asistentka v grafickém ateliéru Vladimíra Kokolii. Zabývá se kresbou a malbou (zejm. akvarel), těžištěm její práce je však grafická tvorba (lept, akvatinta, linoryt a další techniky, často experimentálně kombinované).

Tfoto k článkuematicky se tvorba Šárky Trčkové obrací k tajemství lidského života, jeho vzniku a konce. Koncentrovanou podobu lidské existence pak nalézá ve světě dětí, který se stal jejím nejvýznamnějším inspiračním zdrojem. Šárka Trčková uchopila toto téma zcela osobitě – obvyklou naivně radostnou poetiku dětství nahrazuje mlčenlivé tajemství této sugestivní zkratky celého lidského vztahu já a světa, namísto pohodlné něhy a sentimentu se tu klade spíš jakási těžko zodpověditelná otázka zjitřená zranitelností, něžností a nevypověditelností dítěte. Dítě je často konfrontováno s přírodou - zde je pak patrná otázka lidské integrace v bytí, lze tu vycítit určité ambivalentní napětí spojitosti a nespojitosti lidské existence s existencí vnějšího světa přírody, byť je mu, jakožto harmonickému celku, lidské vědomí pozitivně otevřeno. V tomto smyslu se Šárka Trčková opakovaně zaměřila na fenomén lesa konfrontovaného s dětským světem, pro který je charakteristická neotřelost prvotního vidění všech jevů v jejich magické působnosti. V křehkých lyrických obrazech (drobné olejomalby, akvarely) se snaží prostřednictvím reálného příběhu vyslovit určitý metafyzický obsah, při výstavbě obrazového sdělení přitom pracuje s určitými postmoderními strategiemi. Definitivní podobu dostávají tyto motivy v rozměrných grafikách vytvářených náročnými postupy soutisků desek v technice leptu či akvatinty.


foto k článkuZískala několik ocenění na přehlídkách Grafika roku, (za akvatintu V lese, 2003). Kolektivně vystavovala od r. 1989, (skupina Svárov), samostatně od r. 1993. Několikrát vystavovala v Plzni, představila retrospektivu své tvorby v Zpč. galerii r. 2006 a v Oblastní galerii v Liberci (2006) pod názvem Co se z lesa ozývá. Vystavovala v Táboře, Olomouci, Pasově, s manželem D.Smutným v Gibachtu (SRN). Účastnila se tematické výstavy Les (GmP, 2005, katalog), představila svoji tvorbuna výstavě Plzeňská pěna v Pécsi.

Rozhovor s Šárkou Trčkovou z časopisu Sanquis č. 42/2005:
Na návštěvě v ateliéru Šárky Trčkové: Namalovaným obraz nekončí

foto k článkuOsobní symbolika, tajemství, mnohoznačnost, nedoslovenost. To jsou slova, kterými recenzenti při zahájení výstav nejčastěji charakterizují obrazy a grafiky Šárky Trčkové. Dívám se na grafický list, rozložený přes půlku gauče v pokoji pražského činžovního bytu. Přede mnou kráčejí tři dětské postavy lesem.
„To je Cestou do školy, z mého lesního cyklu,“ představuje mi autorka grafiky, které se jí právě vrátily z výstavy v belgickém Liege, a vysvětluje: „Vycházely z malých obrazů... Tisknu tu čtyři barvy přes sebe, začínám hlubokou modrou, udělá se mi v papíře optický reliéf, pak přes to dám červenou, žlutou. Černou jsem tady vyměnila za fialovou, moc to zatemní...“, ale téměř nevnímám slova, vtahuje mě atmosféra výjevu, který se přede mnou otevřel na gauči. V duchu dávám recenzentům za pravdu.

foto k článku„Vždycky jsem to tak měla. Obrazy vypadají normálně, vesele, jsou barevné, ale po chvíli nad nimi člověka napadají otázky: Co tam ty děti dělají? Kam jdou? Co se děje za Tím? Já neznám odpověď. Nevím, možná jdou do hloubi lesa. Co tam budou dělat? Také nevím. Nepromýšlím, co maluji, ale vím, že to nekončí tím namalovaným. Tajemství tam bylo vždycky, ať jsem dělala věci víc symbolické, nebo reálné. Člověk to má asi nějak v sobě a projeví se to v každém tahu. Nedá se to ovlivnit. Někdo to má, někdo ne. Jiný má zase smysl pro něco jiného, ale nakonec právě proto má každý autor kolem sebe lidi, kterým se jeho věci líbí a kteří jeho věci chtějí.“

foto k článkuByt, ve kterém Šárka Trčková žije a tvoří spolu se svým manželem, malířem, grafikem a odborným asistentem na Akademii výtvarných umění Daliborem Smutným, teď víc než ateliér připomíná jeden velký dětský pokoj. Malý David, kterému bude teprve rok, značně převrátil život obou umělců.
Je to zřejmé i při pohledu na Šárčiny starší práce s tématy smutku, smrti, smyslu bytí - „to bylo existenciální období, to bylo těsně po škole“, teď se jí však už několik let dostávají do obrazů děti. „Tak od roku 2000,“ připouští, „začalo to cyklem obrazů Na houbách. To téma prostě přišlo, podvědomě. Vědomé na tom je jedině to, že se mi děti dobře kreslily, menší figury mi šly lépe než velké.“
Dítě se Šárce narodilo v 39 letech. „Cítila jsem, že žena je jen půlkou bytosti, a teprve s dítětem celá.“

foto k článkuŠárka Trčková studovala Akademii výtvarných umění v letech 1986 až 1992. První výstava, které se zúčastnila, byly slavné Konfrontace na Svárově. Se spolužáky založila skupinu Svárov. „Byli tam čtyři kluci a já - Vladimír Kafka, Milan Perič, Jan Vágner, Michal Bouzek, později i Vojtěch Míča. Poslední výstavu jsme měli v roce 1993 v Masných krámech v Plzni, v Západočeské galerii. Pak Vágner odjel a natrvalo se stal Švýcarem, cesty nás všech se rozešly. Dnes už jsme každý jinde. Přesto jsem se s některými na Akademii znovu setkala - v roli učitelů.“
Do školy se, tentokrát jako asistentka v ateliéru Vladimíra Kokolii, vrátila v roce 1995. S Daliborem Smutným se znala zběžně už z dřívějška, ale právě na Akademii, na grafice, se začali potkávat častěji a častěji...

foto k článku„Když jsme se rozhodli mít dítě, říkala jsem si, že musím tělo očistit od všech těch výparů a chemikálií, s kterými se pracuje v grafické dílně. Rok jsem malovala jen akvarely.“ Dalibor opodál chová na klíně malého Davida, my se zatím probíráme obrazy, listujeme grafickými listy, katalogy. Obrazy jsou malé, zato grafiky metr na metr „Vždycky vycházím z obrazu. Namaluji menší formát, skicu, návrh, nikdy nedělám rovnou na plechu, barevné soutisky bych tak v životě nedala dohromady,“ vysvětluje Šárka. „Snažím se do grafiky dostat obraznost, proto teď dělám větší plochy. Malý formát chce jednoduchost a figura se tam tolik nehodí,“ líčí své postupy, a já se nechávám vtahovat do další nostalgicky tajemné atmosféry grafiky Na palouku. Ocenili ji i jiní - dostala za ni čestné uznání Grafika roku 2001.

„Když dostanu nějakou cenu, pochopitelně mě potěší, že se mé věci líbí ještě někomu jinému. Ale nedá se na tom stavět. Když maluji, nepřemýšlím nad každým tahem. Když však najednou zjistím, že jsem zachytila něco zásadního - jako by ten obraz už na plátně byl a já se dotkla těch důležitých míst a štětcem jej zviditelnila -, vnitřní uspokojení je pak obrovské. Naposled se mi to povedlo v roce 2000 u Dětí v lese...“

foto k článkuDalibor Smutný chvílemi poslouchá, chvílemi vstupuje do hovoru, přidá svůj postřeh. Člověka nemůže nenapadnout, jaké to je, když spolu žijí dva umělci, emotivní lidé, kteří se trápí nad svým dílem, možná si mohou o své práci zasvěceně povídat, ale třeba žárlivě sledují úspěchy toho druhého...
Šárka moc dobře ví, o čem mluvím. „Dřív se mi stávalo, že jsem kreslila - a najednou přišel den, kdy to nešlo, strašně nešlo. Při malování se stává, že se všechno začne bortit, a já z toho měla tenkrát deprese. A do toho ta mladická rozháranost... byly to hrozné stavy. Dnes vidím, že to bylo zbytečné, že to stejně k ničemu nevedlo. Teď už je ve mně věcnost, rozum mnohem silnější. Žijeme spolu asi sedm let. Brali jsme se už starší, bylo mi 32 let, to už jsem měla tu největší rozháranost za sebou...“

A potíž, když je jeden z dvojice úspěšnější než druhý? „Samozřejmě vzniká. Vídám to ve svém okolí a je to velký problém,“ připouští a usměje se, „obzvlášť když je ten méně úspěšný muž. Ostatně jsem to v jednom svém vztahu sama zažila. Tehdy jsem úplně přestala malovat, byla jsem víceméně v domácnosti. Kdyby byla mezi mnou a Daliborem velká propast, asi by to nešlo. My to naštěstí máme tak, že jeden půlrok je úspěšnější ten a druhý půlrok onen, takže se vzájemně podporujeme a motivujeme. Mně moc pomáhá, když vidím Dalibora dělat, když mi říká, to je dobrý... Nutí mě to pracovat.“

foto k článkuŠárka připomíná, že na Akademii je člověk pořád ve víru dění. Pedagogové studenty popohánějí. Udělejte něco, ukažte něco. Pořád mají odezvu na svou práci, slyší hodnocení, cítí tlak. Ale po škole se člověk ocitá ve vakuu. „Pokud nevystavujete, chvíli nemalujete, ať z vnějších důvodů, nebo neunese tu sílu, jste jako nic, jako mrtvý.“ Šárka Trčková chodila na studiích do ateliéru k Bedřichu Dlouhému. „Byl nešťastný, když minul den a on neudělal ani čáru. Teď už vím proč. Vracet se po pauze k malování je vlastně hrozně těžké, z toho strašně bolí hlava - a ještě to překáží v normálním životě. Proto je úmrtnost malířů po škole tak velká,“ přemýšlí. A já začínám chápat, proč je umělecké partnerství dvojnásob důležité. Člověk je ve své tvorbě velmi osamělý. V jejich případě to osamění není takové. Výhoda, kterou každý nemá. Šárka Trčková to ví.
Proto je pro ni důležité nepřestat malovat, i když má dítě. Proto je pro ni důležitá Akademie. „Nedovedu si představit, že bych restaurovala něco starého. Smysluplnější mi přijde dívat se na budoucnost. Dělat s mladými lidmi, sledovat proměny výtvarných názorů i estetiky.“ Na druhé straně však nevítá všechny trendy s nadšením... „Většina mladých se dnes orientuje na fotku, na instalace, a někdy je to už nuda, stereotyp. Pořád mě nejvíc osloví dobře namalovaný obraz. Kresba, grafika, malba, to staré médium mě na umění zajímá víc. Modelů a fotoobrazů jsou desítky, stovky, už je to někdy jak lidové umění. Naštěstí však vždy přijdou zkoušky, studenti otevřou desky a my vidíme, že jsou tu lidé, kteří ještě chtějí malovat, kteří tomu věří a kteří mají velký talent...“

Eva Bobůrková

Zroj: www.sanquis.cz
www.artotekaplzen.cz

Publisher: iUmeni.cz

Zemřela akademická malířka Šárka Trčková - www.iUmeni.cz ()

Zpět na výpis


Další umění a design


Dny otevřených ateliérů / 30.9.-1.10.2017

Knižní akce

Raketa č. 10 - ROCK'N'ROLL
Raketa č. 10 - ROCK'N'ROLL
Raketa č. 04 - Náladové
Raketa č. 04 - Náladové
Raketa č. 07 - Létání
Raketa č. 07 - Létání

Články z iHned.cz

Knižní novinka

Umění a tradice

Pavel Babáček - webdesigner, graphic designer, html coder