Sochy v krajině Milana Doubravy

Umění a design - obrázek Známý jihočeský sochař Milan Doubrava (1946) již několik let žije a tvoří na venkovské chalupě s velkou zahradou nedaleko Strakonic

Někdo se obklopuje sochami, jiný zase lidmi a zvířaty. Sochař Milan Doubrava má asi rád obojí. Výtvarník z Českých Budějovic vyměnil před lety život v rušných ulicích a zakouřených sálech za poklidnou atmosféru starobylé venkovské chalupy v Pootaví, s pecí a vysokou stodolou, kam se vejdou dřevění, betonoví a papíroví kamarádi, jimž vdechl život, s rozlehlou zahradou plnou ovocných i jehličnatých stromů a vzpomínek.

foto k článku Milan Doubrava, vystudoval keramickou školu v Bechyni, nezůstal ve svém výtvarném vyjádření pouze u hlíny, ale našel velké zalíbení ve dřevě a tomuto materiálu zůstává obdivuhodně věrný. „Nejprve jsem maloval, ale pak jsem přesedlal na trojrozměrnou tvorbu, která byla dostupnější," přiznává. Nalézá v něm neustálou inspiraci, vždy dřevu ponechává vyznít jeho přirozenou a původní materii, ale někdy své dřevěné sochy a objekty také barevně pojednává a kombinuje s rozličnými materiály a to s neobyčejným citem a všudypřítomnou úctou k materiálu. Doubravovy sochy jsou veselé i smutné, tajemné i lyrické, mýtické i strašidelné, ale vždy ve svém konečném vyznění mile laskavé, vyzařující pozitivní energii, se kterou je divákovi velmi příjemně a chtěl by s ní setrvat co nejdéle.

foto k článku

Koncem 80. let dal o sobě Milan Doubrava vědět v celostátním měřítku. „V roce 1988 se konala celostátní anonymní soutěž na pomník bratřím Čapkům. První ani druhá cena nebyla udělena, na třetím skončil národní umělec, rektor VŠUP profesor Jan Simota, akademický malíř Vacek a já. To koukali skrz prsty, když se dozvěděli, kdo s nimi byl nejlepší," směje se ještě po letech Milan Doubrava. „Nechtěli mě tenkrát ani do Unie výtvarných umělců."

Za peníze, které vyhrál, si mohl hned po roce 1989 splnit sny a vycestoval do západní Evropy. „Byl jsem v Holandsku, Belgii, Francii, poprvé jsem se dostal do Paříže. Jižní země mě ale vůbec netáhnou, i když jsem byl v Izraeli nebo Egyptě, ale všude vás tam obtěžují a něco chtějí. Zato miluji sever, byl jsem ve Finsku, Norsku i Švédsku a ještě bych se rád podíval na Island. Lákají mě severské ságy, temné příběhy," říká s tím, že jsou i motivem pro jeho dílo.

foto k článku Milan Doubrava ukládá do starobylé truhly alba s fotografiemi soch, které ozdobily jihočeskou krajinu. Už nás poslal za jednou z nich na nedaleký kopec nad vsí. Je vidět z daleka, kolem posečená pole a nad obzorem se tyčí betonová socha nazvaná Modlitba.
„Dříve tady stávala Boží muka, tak jsem je sem vrátil," vysvětluje sochař a připomíná doby otců a dědů, kteří na lánech předků sedlačili, než jim komunisté rozorali meze.
„Modlitbu mám ze zdejších soch nejradši, dělal jsem ji do krajiny, protože socha patří ven. Když ji postavíte do galerie, tak přestane mluvit," říká výtvarník s tím, že oněmělé sochy má i doma ve skladu .
„Tohle je socha pro mámu, jmenuje se Na cestě. Říkám s nadsázkou, že je to socha pro traktoristu, protože jen ten ji vidí, když pracuje na poli," ukazuje na objekt na pokraji zahrady. „A tady mám zase sochu pro tátu – Oko nad stolem," ukazuje mezi stromy.

Další Doubravovy sochy můžeme v jihočeské krajině vidět, třeba několikametrovou Janusovskou lampu na Kramolíně, jiné v Hrdějovicích a Českých Budějovicích.
„Vytvářím je z betonu, protože to je trvanlivý materiál. Dřevo se musí hlídat, před lety se skácely ve Stromovce dřevěné sochy. Dřevo mám rád, nejmilejší je mi dub, ale dělám z každého. Dřevo je materiál, ze kterého dělám, když nemám peníze na kámen. Dělám vlastně z nouze. Není to bída, ale milá chudoba," charakterizuje s úsměvem kumštýř.

foto k článku „Sochy jsou pradávné zážitky z dětství, osvobodí tě, když je děláš tak, jak chceš," prozrazuje vzápětí. „Teď jsem udělal jednu sochu, jinak ale maluji, abych tvořil. Malování beru vážně, ale za malíře se nepovažuji. A když nemaluji, tak seču trávu a starám se o zahradu. Část sadu nechám zarůst, aby tam byl les, už tady rostou houby, i když zatím nejedlé," ukazuje na klobouky pod jehličnany.

„Tohle je vám dané, není to žádná vaše zásluha. Kdybyste ale věděli, jak mi při tvorbě kolikrát je. Máme to v rodině, táta uměl malovat, brácha taky maloval, i další příbuzní malují. Otec Václav Doubrava byl vyučený švec. Dělal v Českých Budějovicích, měl pět dělníků. O živnost přišel v roce 1948. Pětadvacet let pak topil a házel v Igle lopatou. To už nemaloval, zhrubly mu ruce. Vzpomínám si na jeho obrázky, na jeho výučním obrazu byla precizně namalovaná dámská šněrovací bota pod kolena. Škoda, že mi žádný tátův obrázek nezůstal," dodává sochař Milan Doubrava.

Výstava Zdaleka a zblízka

Od 3. července 2015 vystavuje Milan Doubrava spolu s Petrem Velíškem v Prácheňském muzeu v Písku.
Výstava dvou umělců žijících v různých světových kontinentech, dokumentuje spojení dvou zdánlivě zcela rozlišných světů, které jejich dílo navzdory velké vzdálenosti podivuhodně propojuje a vytváří tak zcela nový, vzájemně a vzácně se obohacující výtvarný celek, který oba umělci naplnili svými pozoruhodně souznějícími díly. Výraznou a silnou energií oplývají kresby Petra Velíška (1948), žijícího na farmě v krásné kanadské přírodě a dřevěné sochy Milana Doubravy (1946), které vytváří na své chalupě v Modlešovicích, ležících v mírné a poetické krajině jižních Čech.

foto k článku

Milana Doubravu i Petra Velíška výrazně ovlivňují v jejich tvorbě příroda a krajina, ve kterých žijí, okouzlení a spojení člověka s přírodou a osobní hledání po smyslu bytí. U obou umělců můžeme nalézt v jejich tvorbě usilovné hledání výtvarného sebevyjádření a především vnitřní radost z vlastní tvorby.

vice o výstavě na www.prachenskemuzeum.cz/

Zdroj: http://ceskobudejovicky.denik.cz.
foto: Pravoslav Tomek

Publisher: iUmeni.cz