Na příkladu čtyř vyhraněných malířských solitérů autor ukazuje, že skutečně hodnotná umělecká díla moderny často nevznikala ve hřmotu avantgard, ale tehdy, kdy se přemýšliví a talentovaní malíři odvraceli od módních vln, tvořili v tichém soustředění a inspiraci hledali především v bohaté umělecké tradici. Jak autor dokládá, tito umělci vytvářeli ve svých zralých dílech jakousi jinou modernitu, modernitu paralelní a odlišnou od té, kterou známe z oficiálních dějin umění 20. století.
Čtivá a osobitá práce, v níž se prolínají biografie, dějiny umění, historie, filosofie a politika, doprovázená bohatým obrazovým materiálem.
Snad nejlépe vystihuje základní linii této knihy Beckmannova myšlenka přirovnávající tvorbu moderního umělce k výkonu provazochodce kráčejícího nad propastí po napjatém laně. Umělec v jeho pojetí musí především hledat rovnováhu, neustále obratně balancovat a dávat pozor, aby neupadl napravo či nalevo, buď do „bezmyšlenkovité imitace přírody“, nebo naopak do „sterilní abstrakce, jež pomalu nevystačí ani na slušné řemeslo“.
„Všichni se podobáme provazochodcům! U provazochodce je tomu stejně jako s uměním a ostatně jako u všech lidí: Chce získat rovnováhu a udržet si ji.“
Z předmluvy autora
„Při hodnocení moderního umění se stále uplatňuje poněkud jednostranný důraz na projevy modernistické avantgardy, jejíž představitelé většinou radikálním, mnohdy až obrazoboreckým způsobem negovali předchozí umělecký vývoj. Podobný přístup je nadále jen stěží udržitelný, neboť se stále zřetelněji ukazuje, že vedle úzké vrstvy umělců-buřičů existovali ještě představitelé ‚jiné modernity‘, jejichž tvorba rovněž přinášela výrazné podněty pro vývoj moderního umění, aniž by se však museli negativně vymezovat vůči hodnotám klasického umění. Kniha Františka Mikše se pod výstižným, možná lehce provokujícím názvem Jiná modernita snaží poskytnout jiný pohled na danou problematiku a především čtenáři nabídnout jiné řešení při evaluaci umění 20. století, východisko vymykající se dosavadnímu obecně přijímanému kánonu.“
Lubomír Slavíček
František Mikš (1966) je ředitelem Institutu pro politiku a kulturu brněnského CDK a šéfredaktorem dvouměsíčníku Kontexty, v němž se zaměřuje především na výtvarné umění. Působí rovněž jako šéfredaktor nakladatelství Barrister & Principal. Je autorem řady statí o malířství 20. století a vztahu moderního umění a politiky. Knižně vydal rozsáhlou monografii Gombrich. Tajemství obrazu a jazyk umění (2008) a sborník Gombrich. Porozumět umění a jeho dějinám (spolu s Ladislavem Kesnerem, 2009).
Zdroj: www.barrister.cz
