Patřil spolu s Pavlem Janákem, Otakarem Novotným, Rudolfem Stockarem, Ladislavem Machoněm či Bohumírem Kozákem k silné generaci projektantů, jež si získala respekt na domácí scéně i za hranicemi a pro niž bylo typické, že se dokázala úspěšně přizpůsobit rychlým stylovým proměnám. Také Gočárova tvorba prošla složitým vývojem od secese, přes modernu, kubismus, národní dekorativismus, tzv. holandský racionalismus a moderní klasicismus až po avantgardní styly – konstruktivismus a funkcionalismus. Přitom v každé éře zanechala velmi výrazné stopy a několik staveb se stalo přímo ikonami jednotlivých stylů, což v plné míře platí pro modernistický Wenkeův dům v Jaroměři, předznamenávající další vývoj architektury, nebo kubistický palác U Černé Matky Boží v centru Prahy, který se stal nejvýraznějším reprezentantem tohoto podivuhodného stylu. Krátce po první světové válce Gočár vytvořil prototyp stavby ve stylu tzv. národního dekorativismu – budovu Legiobanky na pražském Poříčí, a později jednu z „vlajkových lodí“ funkcionalismu: kostel sv. Václava v pražských Vršovicích. Kromě toho je zde celá plejáda jeho dalších staveb, jež byly navrženy s vytříbeným vkusem, invencí a smyslem pro celek i detail.
A pak jsou tu také mnohé studie a projekty, které se provedení nikdy nedočkaly, a přesto často vyvolávaly debaty: stačí připomenout projekt na dostavbu Staroměstské radnice z roku 1909 nebo různé varianty areálu Státní galerie na pražské Kampě či na Letné. Kromě staveb Gočár navrhoval také vnitřní zařízení, nábytek a, ve spolupráci s dalšími špičkovými umělci, dekoroval četné interiéry. Významné byly i jeho návrhy pomníků a hrobek, vytvořené opět společně s řadou respektovaných českých výtvarníků: Stanislavem Suchardou, Janem Štursou, Otto Gutfreundem, Františkem Kyselou, Bohumilem Kafkou nebo Karlem Dvořákem, s nimiž byl ve stálém uměleckém i lidském kontaktu. Byl rovněž prvotřídním urbanistou, jak dokazují především jeho práce pro Hradec Králové, kde se mu podařilo vytvořit živé moderní městské centrum.
Josef Gočár byl ovšem také skvělým pedagogem a důstojným nástupcem svého velkého učitele Jana Kotěry. Mezi studenty byl oblíben pro svou velkorysost a noblesu. Ostatně mohli s ním diskutovat v pražských kavárnách, kam denně chodil – vždy elegantní, v anglickém obleku a s nezbytným doutníkem v ruce. Jeho školou architektury při pražské Akademii výtvarných umění prošlo několik desítek posluchačů, z nichž pak mnozí výrazným způsobem ovlivnili domácí scénu zejména ve třicátých letech, ale v některých případech ještě mnoho let po válce: Jaroslav Fragner, Josef Havlíček, Ladislav Žák, Jan Sokol, Jan Gillar, Pavel Smetana, Evžen Rosenberg, Jan Rejchl, František Zelenka a další, jejichž jména jsou synonymem avantgardní éry. Gočárův ateliér na AVU si získal takový respekt, že ho dokonce navštěvovali i již hotoví architekti – někteří absolventi pražské techniky nebo Uměleckoprůmyslové školy.
Josef Gočár byl rovněž iniciátorem vzniku Pražských uměleckých dílen, předsedou Skupiny výtvarných umělců v éře kubistických experimentů, předsedou spolku Mánes, členem Československé akademie věd a umění i rektorem Akademie výtvarných umění v Praze. Jeho všestrannému dílu se dostalo mezinárodního respektu. Byl rytířem francouzského Řádu čestné legie a zahraničním korespondentem Královského institutu britských architektů (RIBA). Sledoval dění na evropské architektonické scéně, hodně cestoval a vzorem mu byly zejména moderní stavby holandské a německé. Prostřednictvím své mistrovské školy na Akademii byl ve stálém kontaktu s nejmladší generací. Nejnadanější posluchače nechal pracovat ve svém ateliéru a bezesporu i díky tomu byl stále informován o nejnovějším dění ve světové architektuře, což mu zejména ve třicátých letech umožňovalo držet krok s jejím překotným vývojem a neustrnout ve stojatých vodách dekorativismu a klasicismu, jako se to stalo jiným jeho vrstevníkům.
Gočárova tvorba byla průběžně představována v časopisech spolku Mánes Volné směry a Styl, ale i na stránkách konkurenčních periodik, jako byl Stavitel a dokonce i bašta avantgardy – Teigeho Stavba. V roce 1930 vyšla ve Vídni a v Ženevě jeho první monografie s textem Zdeňka Wirtha. Hradeckou tvůrčí etapu zase dokumentuje publikace Josef Gočár: Hradec Králové. Řadu informací přináší i katalog posmrtné výstavy, pořádané Mánesem v roce 1947, monografie z pera Marie Benešové z konce padesátých let či katalog výstavy připravené v roce 1971. Gočárova tvorba si získala respekt rovněž v zahraničí – publikoval v prestižním vídeňském časopise Der Architekt, později i v Německu nebo ve Francii. Jeho jméno také najdeme v nejvýznamnějších světových encyklopediích a sbornících. K jednotlivým Gočárovým stavbám a projektům se vracejí desítky badatelů ve svých knihách a článcích.
Stále však chyběla práce, která by se zaměřila na celou jeho tvorbu v kontextu české a evropské architektury a designu, připomněla vedle staveb klíčových i díla méně známá nebo zcela opomíjená. Teprve v roce 2010 (u příležitosti 130. výročí Gočárova narození a 65 let po Gočárově smrti) vznikla exkluzivní a ihned vyprodaná publikace, která nyní, v roce 70. výročí úmrtí Josefa Gočára vychází v limitovaném exkluzivním dotisku. Autoři této knihy oslovili trojici špičkových českých fotografů, aby nově zdokumentovali zachované stavby, interiéry a detaily, a přinesli také ukázky plánů, skic a originálních černobílých fotografií, uchovávaných zejména v Archívu architektury a stavitelství Národního technického muzea, kde je uložena Gočárova pozůstalost. Kniha v přehledných kapitolách představuje jednotlivé tvůrčí etapy (jakkoliv se u Gočára hranice mezi nimi prolínají a stírají a nelze jejich přirozený vývoj a myšlenkovou návaznost ohraničovat na časové ose ostrými řezy): počáteční období secese a moderny, kubistickou epizodu, éry národního dekorativismu, cihelného racionalismu a neoklasicismu a konečně avantgardních stylů konstruktivismu a funkcionalismu. Nejvýznamnější stavby každé etapy Gočárovy tvorby jsou pak představeny v rámci těchto kapitol podrobněji. Samostatné pasáže jsou věnovány urbanismu, interiérové tvorbě a nábytku i Gočárově spolupráci s výtvarnými umělci. Závěrečný dokumentární blok tvoří přehled jeho životopisných dat, soupisy jeho děl, seznam žáků včetně medailónků některých z nich a také jejich poutavé osobní vzpomínky.
Zdeněk Lukeš (ed.), Pavel Panoch, Daniela Karasová, Jiří T. Kotalík Fotografie Ester Havlová, Štěpán Bartoš, Pavel Frič aj.