Umění jako terapie

Recenze - obrázek Proč mě nebaví moje práce? Proč mi připadá, že všichni ostatní mají zajímavější život než já? Co mám dělat, aby můj vztah fungoval lépe? Proč musí být politika tak deprimující? S těmito dilematy se snaží čtenářům poradit autoři knihy Umění jako terapie Alain de Botton a historik umění John Armstrong

Nenapsali ovšem žádnou svépomocnou příručku, jak se vypořádat s psychickými obtížemi (jednu z mnoha). Nikoli, podněcují čtenáře, aby se obrátili k výtvarnému umění, u kterého při správném přístupu můžou najít ony kýžené odpovědi, nebo alespoň jistá vodítka.

Kniha přitom volně navazuje na publikaci Náboženství pro ateisty, kterou původem švýcarsko-britský novinář, televizní producent a spisovatel Alain de Botton (1969) napsal sám. Jestliže se v ní snažil psychoterapeuticky „vytěžit“ krásnou literaturu, případně v různé formy psychoterapie proměnit většinu stávajících institucí, v nejnověji přeložené knize činí totéž, jen se jeho zájem více specializuje na galerie a umění v nich vystavované; už vNáboženství pro ateisty ovšem najdeme zmínky o tom, že budoucí galerie by se měly skládat z oddělení lásky, strachu či utrpení. De Botton a John Armstrong přitom tvrdí, že nejen přináší nový způsob interpretace umění, ale zároveň jediný, který je životaschopný. Například k nástropním malbám v Sixtinské kapli by tedy podle obou autorů měli akademici a kurátoři přistupovat s prostou lidskou otázkou: „Co se nám snažíš sdělit – a jak nám to může pomoci, abychom žili lépe?“ Všechno ostatní, jakkoliv sofistikovaně to může znít a jakkoliv to může být nabité informacemi, je prý „zbytečné rozptylování“.

Smyslem našeho obcování s uměním je tedy podle autorů „jeho schopnost pomoci nám, abychom žili lépe – dobrali se svého lepšího já. Má-li umění takovou moc, je to proto, že dokáže korigovat nebo kompenzovat celou řadu našich psychických slabin.“ Může tedy sloužit jako Posilovač paměti, Zdroj naděje, Vzor důstojného utrpení, Kalibrátor citlivosti nebo nebo Rozšiřovač obzorů. Umění je totiž podle autorů „neuvěřitelně sofistikovanou sbírkou zkušeností jiných lidí, které nám prezentuje velmi atraktivní a přístupnou formou. Seznamuje nás s nejvýmluvnějšími ukázkami hlasů odlišných kultur, a tím rozšiřuje náš pohled na svět i na sebe samé.“ Zpočátku se nám umění jeví z velké části jako zkrátka „divné“, postupně ale zjišťujeme, že některé ideje a postoje, které ztvárňuje, jsme schopni si osvojit, a to způsobem, který nás obohacuje. Ne na vše, co potřebujeme k rozvinutí našeho lepšího já, narazíme ve svém nejbližším okolí.

Konečným cílem, ke kterému úvahy a návody obou autorů směřují, přitom není čistě individuální štěstí, ale v podstatě reforma celé společnosti. Jde jim totiž celkově o fungující vztahy, krásná města, dostupnost společensky respektované práce, což může zajistit jen „rozmanitější a vynalézavější podnikatelský ekosystém“, ve kterém jde podnikatelům trochu méně o maximální zisk a více o blaho všech a o to, „kolik dobra investice vygenerovala“.

Mnohé ze zmíněných úvah nejsou přirozeně zdaleka tak převratné a nové, jak nám autoři sugerují. To, že „nejvyšší ambicí milovníka umění by mělo být budovat takový svět, kde budou umělecká díla o něco méně nezbytná“, připomene vize českého meziválečného poetismu o umění jakožto „funkci života a zároveň naplnění jeho smyslu“. Tvrzení, že „Umění z nás umí sloupnout okoralou slupku zvyku a vysvobodit nás ze zajetí slepoty vůči věcem, jež nás obklopují“ je zase jen jinak formulovaný princip „ozvláštnění“, nad kterým se už před desítkami let zamýšleli ruští formalisté. A co se týká představ obou autorů o možné budoucí reformované společnosti, jen málokdo by se asi bránil životu v podobném světě, ale jde o pouhé nezávazné fantazírování bez jakýchkoli konkrétních návrhů toho, jak se k oné utopii dobrat.

Na druhou stranu je ale nutné na knize Umění jako terapie ocenit, že díky způsobu výkladu se v ní místy setkáme s neotřelými interpretacemi a najdeme v ní konfrontace děl, která se od sebe liší dobou vzniku o stovky let, ale spojuje je stejné či příbuzné téma. Nejenže tedy obecně uvažují o lidském utrpení, které má „v lidském životě své nezastupitelné místo; díky tomu se o něco méně děsíme osobních tragédií a vnímáme je jako nedílnou součást plnohodnotného života“. Přinášejí také konkrétní ukázky toho, jak si utrpení v pekelném ohni představoval středověký umělec a jak ho v dnešním „světě bez Boha“ znázorňuje fotografie rozvádějících se párů. Nebo meditují nad tím, že v křesťanském umění paprsek světla na Ježíšově těle vyjadřoval, že se Bůh stává člověkem, podobně jako „idea Británie“ může dnes podle nich „problesknout jako paprsek a zhmotnit se v dopravní značce, šatech, židli nebo automobilu“.

Jistě není nutné přebudovat všechny galerie podle tematického schématu, který Alain de Botton a John Armstrong načrtávají, a je možné se opět ptát, nakolik jsou takovéto návrhy myšleny vážně. Ale jako doplnění tradičních přístupů, které kladou důraz na historickou posloupnost jednotlivých uměleckých stylů, může jejich kniha představovat osvěžující a vyvažující doplněk.

Zdroj: Iliteratura.cz, 29. září 2014, autorka: Jan Lukavec

Publisher: iUmeni.cz

Informace o knize

Název: Umění jako terapie
Autor: Alain de Botton
Rok vydání: x2014

Koupit tuto knihu u nás

Umění jako terapie - www.iUmeni.cz ()

Zpět na výpis


Další recenze


Aukční síň a galerie European Arts

Knižní akce

Quido Šimek
Quido Šimek
Nové povídání o pejskovi a kočičce
Nové povídání o pejskovi a kočičce
Hlemýžď Čilišnek
Hlemýžď Čilišnek

Z ostatních rubrik

Knižní novinka

Art+Antiques 2017/9

Pavel Babáček - webdesigner, graphic designer, html coder