SÁZKA NA JISTOTU

Olga Karlíková je v kontextu českého umění pravděpodobně odsouzena k neustálému objevování. Její práce byla po roce 1990 představena na desítkách výstav prakticky ve všech významných výstavních prostorech u nás.

Také aktuální retrospektiva v Museu Kampa si klade za cíl být první přehlídkou, která její dílo představí v jeho úplnosti a komplexitě.

A to je úkol vpravdě nesnadný. Tvůrčí práce Karlíkové se totiž rozprostírá napříč třemi, nestejnou měrou exponovanými oblastmi, kterými jsou užitá tvorba, malířské dílo a práce s gestickými záznamy zvuku. Je samozřejmé, že nejsilnějším těžištěm výstavy jsou práce založené na záznamech ptačího zpěvu. Ty se také staly rozpoznatelnou signaturou Karlíkové tvorby, dokonce do té míry, že je zbytek jejího díla vnímán jako jakýsi komplement. Rozsáhlý soubor kreseb, náčrtů a deníkových skic, tak tvoří logicky i jádro výstavy, respektive celé jedno patro expozice. Druhé patro je pak věnováno malbě a drobné připomínce autorčiny textilně návrhářské praxe. Výstava tak utvrzuje dosavadní narativ o autorce, která svůj malířský rukopis nejprve obohatila naturálně gestickými ornamenty a poté ho v nich během několika dekád rozpustila. Plátna Karlíkové pak v tomto příběhu představují zajímavý mediální obrat, ve kterém se spontaneita a čistota kresebných záznamů ptačího zpěvu přelévá do téměř modernistického malířského jazyka.

foto k článku Nabízí se však i jiná, a dosud nepříliš využitá hlediska. Olga Karlíková byla profesně designérkou. Na Uměleckoprůmyslové škole v Praze docházela ve 40. letech do Ateliéru kresby, malby, písma a užité grafiky, později Ateliéru užité grafiky, knižního umění a propagace a nakonec po roce 1945 do Ateliéru textilního výtvarnictví. Její kariéra grafičky v Ústavu bytové a oděvní kultury pak trvala téměř následujících třicet let. V ÚBOKu se v padesátých letech seznámila s Jindřichem Chalupeckým, jako textilní výtvarnice se také účastnila dobově významných výstav, mimo jiné XII. trienále designu v Miláně, výstav designérské skupiny Bilance na přelomu padesátých a šedesátých let, byla zastoupena i na Expo 58 v Bruselu. Její volná tvorba tak několik dekád probíhala v souběhu s praxí designérky textilu zahrnující tapiserie, koberce a dekorační tkaniny, na nichž využívala dobově novátorskou techniku filmového nátisku. Ta jí dovolovala zapojovat do návrhů volné gestické prvky, často připomínající informelní struktury, nebo další expresivní malířské techniky. Zdá se tak, že Karlíkové procesuální kresby by mohly mít smysluplnou paralelu právě v komplexním mechanismu navrhování a výroby textilu, který je ve své struktuře navíc stejně tak lineární povahy. K jejímu rozvedení ale aktuální výstava bohužel nesměřuje a kromě přesvědčivě a systematicky zpracované kapitoly Johany Lomové v katalogu se textilní tvorbě věnuje jen sporadicky. Přitom právě Lomové kurátorský vklad by se mohl stát základem jiného pohledu na tvorbu Karlíkové, v němž by její užitá tvorba nebyla pouze zaměstnáním, které jí bránilo v soustavné volné tvorbě, ale druhým pólem výtvarného dialogu s experimenty se zvukem.

foto k článku O to větší důraz je ve výstavě kladen na souvislosti díla malířského. Karlíková začala malovat koncem padesátých let, v souvislosti se svými styky se skupinou UB 12 (mj. Václav Boštík, Stanislav Kolíbal, Adriana Šimotová). Pro její malbu je typické ztišení, zaujetí prostorem a jistá spirituální hloubka. Jak ale výstava dokazuje, také mimořádný stylový eklektismus, zejména ve vlivech spirituálních konstrukcí Josefa Šímy a Václava Boštíka, informelní malby Mikuláše Medka a dalších výrazných trendů šedesátých let. V té době také začíná do malby zahrnovat experimentální techniky, netradiční materiály a frotáže a nakonec logicky zakotví v prolnutí malby se zvukovými záznamy. Záznamy ptačích zpěvů představují ovšem jazyk zcela odlišný, na rozdíl od vysoce promyšlené a koncentrované malby soustředěné na výtvarný jazyk působí jako práce z jiného myšlenkového světa. Vznikají spontánně, bez nároku na výtvarnou kvalitu, často se zavřenýma očima. Jejich předpokladem pro Karlíkovou bylo soustředění, dosažení stavu jakési kontemplace, která jí dovolovala oproštění od zákonitostí výtvarného prostoru a v důsledků i historických souvislostí jejího rukopisu. Velká část výstavního souboru, ve kterém zpětně zpracovává kresebné záznamy malířskou technikou, tak spíše dokládá, jak obtížné bylo tuto unikátní kvalitu znovu přenést do malířského plátna, respektive jak ji konfrontovat s modernistickým jazykem, který si z pozdních padesátých let přináší.

foto k článku Výstava v Museu Kampa si mnoho ambiciózních cílů neklade. Nejde rozhodně o výstavu spíchnutou horkou jehlou, a navíc je doprovázena katalogem, který dává odpovídající prostor všem valérům Karlíkové tvorby. Na druhou stranu ale představuje poměrně konzervativní, až pietní způsob vystavování autorských souborů, který si klade za cíl spíše ukázat to podstatné (a relativně dostupné) než usilovat o nové pohledy. Bylo-li nutné vtěsnat do omezeného prostoru tolik dostupných pláten, nezbývá logicky místa pro obnažení méně očekávávaných souvislostí, nebo prosté předestření dobových kontextů a zvláště pak souvislostí užité a volné tvorby. Nakonec se nelze nepozastavit nad přítomností této výstavy v programu Kampy. Dramaturgický profil galerie spočívá dlouhodobě spíše v zaměření na turistický ruch a dva ze současně probíhajících projektů – divadelní biografie Medy Mládkové a konfrontační výstava Alfons Mucha / Pasta Oner, se nachází natolik za hranicemi myslitelného vkusu, že se jim nelze už ani vysmát. V těchto souvislostech působí výstava relativně střízlivým a normálním dojmem. Lze ji možná vnímat také jako snahu o pevnější etablování Karlíkové do uměleckým trhem už probraného souboru experimentu šedesátých let. Ačkoliv jde o výstavní koncepci „na jistotu“, je vybraný soubor Karlíkové nakonec uveden kultivovaným způsobem. Martin Blažíček je teoretik umění, jako pedagog působí v Centru audiovizuální studií FAMU.