StArt. Sport jako symbol ve výtvarném umění.

Recenze - obrázek StART není žádný nový nebo dosud neznámý umělecký směr, ale vtipné typografické řešení slova „start“, které je názvem knihy s podtitulem Sport jako symbol ve výtvarném umění.

V záplavě kulturních akcí v rámci olympiády v Riu de Janeiru získala pozici, jejíž význam daleko přesahuje původní efemérní účel. Vznikla totiž z podnětu Českého olympijského výboru, jmenovitě jeho předsedy Jiřího Kejvala, a její anglická mutace posloužila na olympiádě k české prezentaci.

Kniha zaujme už na první pohled. Je to jednak díky nápadité grafické úpravě Terezy Hejmové a Štěpána Malovce, jednak – a to je třeba zdůraznit – na české poměry nebývalému množství ukázek zahraničního umění. Z celkového počtu dvou set reprodukcí je jich možná polovina. Z dob socialistické éry dodnes v českém dějepisu umění, především moderního a současného, přežívá sklon výtvarné umění více méně ztotožňovat s českým. Tento „zlozvyk“ vznikl v době ideologických a geografických bariér, nastavených komunistickým režimem. Jejich důsledky poznamenaly zejména sbírkotvornou činnost galerijních institucí, jejichž koncepce stálých expozic, i těch nejnovějších, může proto na návštěvníka, schopného je srovnat se západoevropskými či americkými, působit nepříjemně nacionalisticky. Že je tomu tak z nezbytí a že ani změna režimu tento stav nijak výrazně nepoznamenala, tentokrát z finančních důvodů, divák neví. Podobně je tomu i u odborných publikací. Získat reprodukce zahraničního umění je drahé a přiznejme si, že komparovat s ním české umění v tradičním stylu „odjel do Paříže, viděl Picassovy obrazy a začal malovat kubisticky“ je nesrovnatelně jednodušší, než hledat složitější, třeba i nepřímé vztahy. Autoři StARTu se ale zaměřili právě na ně. Zdejší nivó prolomili a zvedli o několik pater výš, na úroveň mezinárodního diskurzu.

foto k článkuEditorem a spoluautorem knihy je Rostislav Švácha. Neinicioval však, jak v takovém případě bývá zvykem, její koncepci. Ta podle jeho slov v úvodu knihy vznikla na základě diskuzí v týmu, který za účelem jejího zpracování vytvořil. Nakonec zvítězila myšlenka Tomáše Wintera pojmout sport jako symbol. Ta kromě jiného zamezila nešvaru úzce tematizovaných uměleckohistorických projektů, které vedou k mechanickému, potenciálně nekonečnému přiřazování děl podle ikonografického klíče, jehož výsledkem není a ani nemůže být nic jiného než nezajímavá nuda. Hlavním pozitivem koncepce však je, že umožnila diferencovaná zadání jednotlivých kapitol tak, aby na dílech z pěti století představila sport nejen z čistě výtvarných, ale i sociologických, politických a filozofických hledisek. Vznikla tak mimořádná a z mnoha důvodů podnětná kniha – zábavná a zároveň optikou sportu upozorňující na křehkost humanistických hodnot, zejména na jejich ideologickou zneužitelnost.

foto k článkuKniha má pět kapitol, které napsali historici umění, a součástí každé z nich je exkurz do určitého dílčího problému, na nějž se zaměřili přizvaní historici a kulturologové. Je to postup podobný těm, které se osvědčily u publikace Konec avantgardy? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu (ed. Hana Rousová; vyšla ke stejnojmenné výstavě v GHMP 2011) a monografie Seňorita Franco a Krvavý pes. Malíř, karikaturista a ilustrátor Antonín Pelc (1895–1967) od Anny Pravdové a Tomáše Wintera z roku 2015. I když se vrcholná sportovní událost, jíž jsou olympijské hry, opírá o antickou tradici, Andrea Steckerová v první kapitole Sport jako noblesní zábava zdůrazňuje, že sport, jak ho chápeme dnes, vznikl až v Anglii 18. a raného 19. století. A čím předznamenal současné pojetí především? Měřením výkonu! Že k tomu na rozdíl od starých Řeků už tehdy měli patřičné nástroje – hodinky a stopky, je jen technická marginálie. Výkon, ale i zábava. To je rozpětí, v němž Steckerová sleduje druhy sportů a jejich vývoj v různých společenských vrstvách, zejména v okruhu aristokracie. Její stať, založená na hloubkovém průzkumu sportovní problematiky a jejího zobrazování, je jedinečná nejen u nás, ale i v mezinárodním měřítku.

foto k článkuAutorem druhé kapitoly Sport jako šlechtitel těla je Rostislav Švácha. Švácha, opět s kvalitním týmem odborníků a za podpory Jiřího Kejvala, předsedy Českého olympijského výboru, se v roce 2012 v knize Naprej! zabýval architekturou, která sloužila a slouží sportovním aktivitám v Čechách, a to rovněž v širokém časovém záběru let 1567–2012. Roku 2015 byl za ni po zásluze oceněn Mezinárodním olympijským výborem. Tentokrát v mezinárodních souvislostech (např. na obrazech Courbeta a Degase či plastikách Rodina a Bourdella) sledoval, řečeno jeho slovy, „jak se kult atletického těla, zrozený už v antickém Řecku, propojoval s uměním akademismu a s moderním nacionalismem“.

Dílem Tomáše Wintera je třetí kapitola Sport jako manifest modernosti. Zatímco Švácha navázal na teze zakladatele českého organizovaného sportu Miroslava Tyrše, založené na víře v pokrok, osvětu a mezilidské bratrství, Winter odkazuje k polemice německého sociologa a estetika Theodora W. Adorna s kulturním historikem Johanem Huizingou na téma hra v obecném slova smyslu. Zatímco podle Huizingy je hra založena na distanci od skutečného života, podle Adorna naopak napodobuje praxi. Ve Winterově stati je řada ukázek zahraničního moderního umění, zejména toho, kde se zobrazení konkrétního sportovního výkonu ztrácí ve výtvarné analýze jeho dynamiky a dalších, např. barevných příznaků (Boccioni, Gleizes, Picasso, mohl by tu být i jeden obraz od Delaunaye, umístěný v poslední kapitole, kde jsou také reprodukce obrazů Magritta, Metzingera, de Staëla, Warhola, Dalího a dalších). Zvlášť vděčné je téma sportu v českém moderním umění, v němž získalo celou řadu konotací i významů a ovlivnilo různé výtvarné žánry. Jako apoteózu přesahů sportu lze citovat Karla Teiga z roku 1928: „Báseň sportu, zářící nad výchovnými a ortopedickými tendencemi tělocviku, rozvíjí všechny smysly, dává čisté senzace svalové aktivity, rozkoše obnažené pokožky ve větru, krásnou fyzickou exaltaci a opojení těla.“ Winter ovšem zároveň věnuje pozornost i realistickým zobrazením, zejména v Čechách zvlášť oblíbeného fotbalu.

foto k článkuVšechny kapitoly v adekvátní míře zvažují zvolené téma ve společenských, případně politických kontextech. Mnohdy však mají jak samy sportovní aktivity, tak jejich umělecké reflexe nejednoznačnou pozici. Zneužitím jejich schopnosti mobilizovat masy se zabývá Milan Pech ve čtvrté kapitole Sport jako politický nástroj. Od Všesokolských sletů a Dělnických olympiád první republiky se dostává k nacistickému kultu sportem vypracovaného těla, k jeho programovému siláctví jako důkazu nadřazenosti germánské rasy, včetně absurdit, kterých se tato ideologie dopustila v souvislosti s Olympijskými hrami v Berlíně roku 1936. Obětí víc než podobných záměrů se stal sport také v sovětském režimu a posléze u nás, kde za jejich symbol posloužily spartakiády, zatímco umění mělo plnit funkci nástroje propagandy. Pech ale zdůrazňuje, že umění se může společenskou kontextualizací sportu stát i prostředkem odporu a kritiky politické manipulace. Za nacismu byly pro takový postoj příkladné koláže Johna Heartfielda, v současnosti se umění ostře vyjadřuje k sportovnímu šoubyznisu a ke zneužívání sportu komerčními zájmy (u nás např. instalace skupin Guma Guar a Kamera Skura).

Zcela odlišný úhel pohledu na sport zvolil Vojtěch Lahoda v závěrečné kapitole Sport jako metafora existence. Vyjmul ho z veřejné funkce a s ní souvisejícího prvoplánového zobrazení, aby se vrátil k člověku jako jedinečné osobnosti s vlastním složitým životem. Prioritou je pro něj takový obraz sportu, kde není jasné, co je a co není na něm i za ním. Přednost dal pochybování, tomu, co bývá nazýváno „zradou obrazů“. V přímé návaznosti na tuto formulaci je symptomatické, že za vstupní tezi svého textu zvolil slavný obraz René Magritta Toto není dýmka, i když se sportem nemá nic společného. Kapitolu lze považovat za další výstup Lahodovy mnohaleté práce, zejména jeho kreativního uvažování nad smyslem moderního umění.

StART je mimořádně kvalitně připravená publikace, která přináší řadu nových poznatků jak pro odborníky, tak i pro širokou veřejnost. Cílem recenze bylo na ni upozornit, vzbudit zájem, jaký si zaslouží. Je zábavná i poučná. Takové spojení, aniž by těžilo z povrchních popularizačních praktik, se podaří jen málokdy.

Publisher: www.artalk.cz

Informace o knize

Název: StArt. Sport jako symbol ve výtvarném umění
Autor: Rostislav Švácha (ed.)
Rok vydání: 2016

Koupit tuto knihu u nás

StArt. Sport jako symbol ve výtvarném umění. - www.iUmeni.cz ()

Zpět na výpis


Další recenze


Pavel Babáček - webdesigner, graphic designer, html coder

Knižní akce

Raketa č. 10 - ROCK'N'ROLL
Raketa č. 10 - ROCK'N'ROLL
Raketa č. 04 - Náladové
Raketa č. 04 - Náladové
Raketa č. 07 - Létání
Raketa č. 07 - Létání

Z ostatních rubrik

Knižní novinka

Nech šije! Móda na Slovensku 1945 – 1989

Víš co má v plince myš? Do 9.září 2017