Zachytil v něm Prahu takovou, jaká jen několik let poté z velké části zanikla - svět pavlačových dvorků, postupně mizející periferie a zbytků přírody. Jeho kresby Malé Strany, Starého Města, Stromovky, starého Podskalí či Petrské čtvrti vůbec poprvé v historii představila Nadace uměleckých sbírek. (1.—31. května 2017, Vratislavský palác v Praze)
Všichni spolupracovníci projektu, z nichž jmenujme například známou pragensistku Kateřinu Bečkovou nebo odborníka v oboru české krajinomalby Michaela Zachaře, byly s kurátory výstavy zajedno. Jde o překrásnou, unikátní pragensii, která má nejen mimořádnou hodnotu uměleckou, ale také historiografickou. Nejméně polovina všech kreseb zachycuje místa, která již neexistují a ke kterým dokonce neexistuje ani fotografická dokumentace. Jan Honsa, který se v Praze skrýval za války před odvodovou komisí, vyhledával programově zcela odlehlá místa, možná aniž tušil, že většina z nich krátce po válce podlehne asanaci, případně neodvratné modernizaci.
60 nejkrásnějších kreseb vybrali kurátoři pro vystavení přímo v jednom z takových míst, budově v zahradách Vratislavského paláce na Malé Straně, kam je veřejnosti běžně vstup odepřen. Nadace uměleckých sbírek, která tu sídlí, představila v rámci svého projektu nejen dílo samo, ale také autora, jehož pozůstalost spravuje a o jehož ojedinělém talentu je přesvědčena. Pomoci k tomu má i dvousetstránková publikace, která podává ucelenou odbornou i obrazovou informaci o celém cyklu a předznamenává další cestu Nadace uměleckých sbírek směrem k zpřístupňování ojedinělých sbírek a uměleckých souborů veřejnosti.
Jan Honsa (1876-1937)
Jan Honsa (8. července 1876 v Tisové u Vysokého Mýta—9. září 1937 v Poličce) se narodil do rolnické rodiny na východočeském venkově. Navzdory tomu, že nikdy nepřestal být rolníkem (nejprve na statku svých rodičů v Běstovicích u Chocně a později, po přestálé válce, na statku vlastním), vystudoval v letech 1893—1900 krajinářskou speciálku Julia Mařáka na pražské Akademii. Tady patřil mezi nejmladší spolužáky Františka Kavána, Antonína Slavíčka a dalších mařákovců.
Hluboké porozumění přírodě, ve které vyrostl a ke které se jako neurastenický samotář utíkal, ho dovedlo k vytvoření zcela osobitého malířského stylu, ve kterém se mísí evropský impresionismus s estetikou východočeského venkovského rokoka (jež je obecněji známo například z dekorativních motivů tamějšího lidového nábytku). Jeho pojetí rozkvetlých hrušní, doškových chalup a oblohy, pokrývající se beránky životadárných oblaků, je zcela nezaměnitelné a je jednou z nejoriginálnějších interpretací impresionismu v českém umění.
