Jakkoli jsou krásné „staré“ (ve smyslu „klasické“) materiály, jako jsou dřevo, kůže, kámen, rostliny a jejich vlákna, později kov, papír, sklo, keramika a další, které lidstvo užívá od nepaměti, aby si usnadnilo život a dokázalo obstát ve vnějším světě, neustále se hledají nové a nové materiály a jejich aplikace, jejichž neuvěřitelné možnosti nám odkrývá vědecký výzkum, přičemž ani nové, nečekané, až revoluční využití těch klasických nezůstává pozadu. Jak nám dokazují dějiny, nové materiály ohlašují novou dobu – doba bronzová, doba železná, období průmyslové revoluce, století páry, „doba plastová,“ naftová, dnešní bychom mohli nazvat třeba dobou nano, optických vláken, tekutých krystalů, genetiky, dobou digitální, virtuální a klidně i jinak, neboť nejen doba, ale i materiály jsou v pohybu.
A my, obyčejní smrtelníci, potřebujeme v této „době bouřlivé“ kromě informací také nějaký srozumitelný přehled, rozumnou diskusi, potřebujeme vizionáře, pro něž není žádný pokrok dostatečný, a v neposlední řadě umělce, jejichž citlivost a intuice odkrývají jiný, často nečekaný náhled na věci. Přinést toto vše „v jednom“ usiluje pro své čtenáře časopis Material Times, jehož 2. číslo právě vyšlo.
Jako podtitul 2. vydání časopisu Material Times si jeho autoři zvolili jednoduchou dvojčlenku - stručná otázka a výčet slov/tematických okruhů, jimiž se toto číslo zabývá: „Co vytváříme? věci – materiály – schémata – organismy – vztahy.“ Odpovědi na ně se pokouší přinést 22 textů poutavého čtení. Kromě klasických rozhovorů s osobnostmi jako například s arch. Davidem Vávrou, se sklářskými výtvarníky Petrem Stanickým a Klárou Horáčkovou a fenoménem českého výtvarného umění - samorostem Františkem Skálou, jsou zde diskutovaná témata opravdu hodná zamyšlení. Ekologie, výživa světové populace a definitivní smrt věcí staví před člověka (čtenáře) dilemata etická i společenská.
„Vraťme se zpátky na zem a zaryjme ruce do prsti…“ vyzývá lid obyčejný i představitele měst František Marčík, autor článku „Otevřme dvorky, přicházejí zemědělci města.“ Mohutný nárůst světové populace koncentrující se stále více ve městech klade naléhavé otázky, jak zajistit dostatečnou produkci potravin, potravinovou soběstačnost měst a jaké jsou perspektivy „městského“ zemědělství. Zemědělství, jak kdysi nastínili ve svých románech L. N. Tolstoj a další blouznivci 19. století romantizující život a hodnoty tradiční vesnice, by i podle Františka Marčíka mohlo být skutečnou záchranou světa, který je stále více virtuální. A praxe, jak se ukazuje, sama otvírá mnohé, dříve nemyslitelné možnosti. Střešní zeleninové a bylinkové zahrady na obytných domech i luxusních hotelových komplexech jsou dnes v mnoha světových metropolích zcela běžné. Autor jde ale ještě mnohem dál: „Když se v areálu Thomayerovy nemocnice může prohánět stádo muflonů, proč by se mezi paneláky vedle sebe nemohli pást koně? Sídliště jsou obrovské nevyužívané pastviny…“
Další ekologické téma najdete v textu Kateřiny Zvelebilové „Jak to vyrobili a proč to kupujeme?“. Zkoumá ekologii nejen v souvislostech šetrné výroby, ale především v souvislostech značky - certifikátu, poznané i vnucované nutnosti obchodu i módní vlny, marketingového hesla i jako signálu pro spotřebitele.
Skutečnou celebritou tohoto čísla jsou ale rostliny. Věnuje se jim hned několik textů. „Skliď si svou biosyntetickou krajku“ je rozhovor s profesorkou a badatelkou londýnské školy umění a designu Central Saint Martins Carole Collet a v něm se dozvíme, že programování rostlin je výzvou přírodě a že i my lidé můžeme tvořit stejně jednoduše, efektivně a biologicky jako matka příroda, kdy jedna rostlina poskytne potravu, lék i oděv zároveň.
Článek Heleny Pánkové „Zrozené ze ztuhlé mlhy“ je o nových rostlinách vyšlechtěných v laboratorních podmínkách. Termíny jako genetika rostlin, klony, indukované mutace, genetické modifikace a další patří u veřejnosti k velmi obávaným, snad ji slibné výsledky dosavadních výzkumů přesvědčí víc než komentáře odborníků. Mají totiž nedozírný potenciál, mohly by v budoucnu například napomoci ke snížení nutné plochy pro zemědělství, vyřešit rezistenci plodin vůči škůdcům a tím snížit množství používaných biocidů nebo je úplnému odstranit, bylo by možné je zároveň používat jako alternativní lékové formy.
Obyvatelé peruánského města Iquitos obklopeného stovky tisíc km2 deštného pralesa dokazují, že nové aplikace nebo neobvyklá spojení starého a moderního mohou nastat jaksi přirozeně, samy od sebe, použitím obyčejného rozumu, každodenní praxe, nutnosti poradit si s tím, co mám, tam kde jsem, a jak to právě teď sám dokážu, bez nutnosti náročného a drahého vědeckého výzkumu trvajícího několik let. „Lidé,“ tvrdí Barbora Tydlitátová v článku nazvaném „Od lesa“, „tu žijí v přirozené a šetrné symbióze se stromy. V nutnosti každodenní reality se řemeslníci, žebráci i trhovkyně učí od sebe navzájem, ale například stavitelství také od termitů i červů. Zdejší biodiverzita je propletencem možností přírody, přizpůsobení, odpozorování a zkušeností. Inspirace přírodou v celé její rozmanitosti se projevuje v použití stavebních materiálů, výrobě nábytku, jídle, kosmetice a ,nevšední úpravě´ moderních dopravních prostředků, ale i ve skromném počtu věcí a celkovém zjednodušení stylu života.“
Dalším článkem na podobné téma je text Ondřeje Slówika „Bez rodného listu, ale se selfíčkem na Facebooku.“ Zavádí čtenáře do odlehlé horské oblasti Vietnamu, bez asfaltu a elektřiny, zato s nízkými cenami chytrých 3D sítí. Co se způsobem života udělá kuriózní spojení moderních a tradičních technologií? Části vodních turbín, jízdních kol a dokonce i domácích elektráren jsou zde z bambusu, a byť to může zprvu vypadat poněkud legračně, tyto a jim podobné podivné hybridy mohou být odpovědí na problém dosavadního konceptu celých odvětví energetiky – proč draze zavádět drahé energetické sítě neprostupným terénem, když si potřebné druhy energie v potřebném množství vesnice dokáže vyrobit sama? Tyto úspěšné vesnice je dokladem jevu, kterému se říká „přeskakování fází vývoje.“
Rostliny byly odpradávna objektem uměleckého ztvárnění. Novým způsobem k němu přistoupila německá výtvarnice Diana Scherer. O uměleckých travních kobercích, která Diana Scherer tvoří z živé hmoty kořínků, píše v článku „Ovládnutí undergroundu/Projekt Interwoven“ Anna Špuláková Beránková. Travní koberce jsou kořeny a kořínky rozličných struktur, barev a tvarů vrostlé do předem navržených obrazů. Jeden roste 4-6 týdnů, poté zůstává další 3 týdny živý, pak koberec vyschne a rozpadne se. Jsou to nádherná díla, ale skutečná otázka zní: „Je série koberců jen estetickým cvičením nebo se autorce podařilo dosáhnout umělecké reflexe a zaujmout kritický postoj k realitě? Je takové dílo interiérovým doplňkem nebo plnohodnotným uměleckým dílem se zkrácenou dobou trvanlivosti?“ A dále: „Mají kořeny, které jsou schopné tak komplexních obrazů, vlastní inteligenci a vůli? – vždyť pod povrchem konají soustředěnou, podvratnou a zákopnickou práci…“ Podle nadšených ohlasů a úvah, které umělecké travní koberce vyvolaly, je tento projekt ve skutečnosti zkoumáním mocenského vztahu člověka a přírody.
A na závěr tohoto stručného nástinu obsahu 2. vydání časopisu Material Times jsou položeny otázky nejzásadnější – otázky smrti materiálů, včetně „materiálu“ lidského těla. Autorkou pozoruhodného článku, nazvaného „Ubrousku, rozlož se!“, je Elodie Ternaux, spoluzakladatelka Knihovny materiálů matériO Paris, která více než deset let přednáší o materiálech, organizuje workshopy a výstavní projekty zaměřené na materiály a design. O materiálech napsala několik publikací, z nichž nejznámější je Materiology: Průvodce světem materiálů a technologií pro architekty a designéry. Ve zmíněném článku se vedle ekologické korektnosti zabývá především životním cyklem věcí, neboť všechny se dle stále více prosazovaných trendů mohou – a měly by - stát novou biomasou dle následujících hesel jako „Nová biomasa. Stop stopám! Bio rozložitelné materiály...“ Ale Elodie Ternaux se ptá, co bude pak? „Vztah k věcem je v každém člověku a v lidské společnosti obecně hluboce zakořeněn. Věci jsou pro náš život významné, promlouvají k nám rozličnými příběhy, jsou to svědkové naší existence. Kdyby tato tradice zanikla nebo musela být přehodnocena, jako důsledek totální rozložitelnosti věcí a nás samotných, jak budeme moci předávat historii, jež bude biologicky odbouratelná?“ Text o 100% rozložitelnosti, která ve skutečnosti napadá fundament materiální kultury lidstva, přeložila Patricie Klimešová Vlachová.
„Pamatujte - smrt je konečná a přichází bez varování.“ S tímto vědomím, plným úcty k fenoménu smrti, jak ji chápou východní kultury a zejména buddhistická filozofie, kontrastuje pojetí moderních společností Západu, které vytlačuje smrt, jíž netřeba se právě teď zabývat, kamsi za horizont všedního života. Pochmurné téma smrti odvážně zdvihla Pavlína Šebestová v textu „Houby, mléko & moč.“ Jsou to další z řady nekonvenčních materiálů a mají netušený potenciál v oblastech, kde by ho jeden nečekal. Díky nim není smrt těla ani pro ryzí materialisty definitivou. Lidské ostatky by se mohly znovu zapojit do obnovy života a to díky posmrtnému rubáši. Tento posmrtný rubáš vypadá spíš jako dekadentní pyžamo „zdobené“ bílou krajkou evokující svou strukturou podhoubí. A to také skutečně je, protože v bílé krajce je zabudován mix mikroorganizmů a hub, které akcelerují rozklad, neutralizují toxiny a transformují tělo na živiny, které obohatí půdu a podpoří nový život. Takový rubáš pro 21. století by se mohl stát skutečným klíčem k posmrtnému životu a jeho věčnému koloběhu.
Tak a teď si lámejte hlavu nad takovým čtením a hledejte vlastní odpovědi na chytré otázky, jak to vlastně je, bude nebo mělo by být. Komu tato malá ochutnávka témat 2. vydání časopisu Material Times nestačí, může si texty přečíst v úplnosti. Časopis je k dostání na 13 místech v Praze a také v Brně, Liberci, Ostravě, Plzni a Slavonicích. Doporučená cena 200 Kč vč. DPH.