Regulérní vzpomínky to vlastně nejsou. Je to soubor črt a záznamů různé délky i úrovně, někdy až anekdotické, a souvislejší rozpomínání v něm nalezneme jen na začátku, v němž autor evokuje svůj rodokmen a zábřežské dětství a mladí. Čas, kdy si tolik zamiloval vrabce, jejichž opeření mu později připomínalo první kubistické obrazy.
Sklenářův vypravěčský styl je prostý a trochu naivní (lépe řečeno „dětsky“ upřímný), a přesto, když dočtete poslední stránku, máte pocit intenzivního zážitku. Vzpomínání na Eskymo Welzla, Jiřího Trnku, spolužáky z UMPRUM (Romberg, Gross, Hudeček, Seydl atd.), Arnošta Hofbauera, Štorcha-Mariena, malíře Karla Černého a Františka Tichého – vybírám namátkou z dlouhé řady vzpomenutých osobností, mezi nimiž nechybějí ani slavní cizinci – bylo jistě už zpracováno literárně či „kunsthistoricky“ lépe. Ale možná právě proto, že Sklenář byl malíř, má i jako pisatel smysl pro ostrý detail, který ozřejmí příslušného umělce v netušených souvislostech, nebo o něm aspoň vypoví cosi naprosto nečekaného. Víte třeba, že Josef Istler si jistou dobu obstarával obživu jako barový pianista? Anebo že Marcel Duchamp se v pražské Unionce živil jako profesionální šachista a za každou partii inkasoval dvacetikorunu? Pozoruhodný je kupř. i Sklenářův záznam průběhu a ducha Šaldových přednášek na pražské filosofické fakultě, které budoucí malíř pilně navštěvoval jako volontér.
Je to ovšem i knížka konfesijní. Sklenář v ní vyvolává své podněcovatele – básníky (Baudelaira a Máchu), samostatná kapitolka je věnována Giusseppemu Acimboldovi (a rudolfínské Praze), jehož byl u nás prvním objevitelem. A je tu také causerie o pro malíře zásadní čínské zkušenosti, která ovlivnila jeho výtvarné „kaligramy“. Včetně detailního líčení vrcholné čínské kuchyně – doporučuji všem gurmetům!
Jedno ale schází. Doba a poměry, v nichž se všechna ta setkání a pozorování odehrála. S výjimkou mnichovské kapitulace v roce 1938, kdy byl demobilizovaný střelec z lehkého kulometu nucen – protože bez peněz – strávit noc v pražském hampejzu uprostřed, jak sám píše, svlečen. Myslím, že od autora to byla taktika. Sklenář své „útržky paměti“ koncipoval uprostřed normalizace, chtěl, aby vyšly, a nechtěl – zejména o posledním (necelém) půlstoletí, v němž se odvíjel jeho život – lhát.
Zdeněk Sklenář: Vzpomínání. Vydání první. Vydala Galerie Zdeněk Sklenář 2010. Dotisk 2015.
Zdroj: http://www.divadelni-noviny.cz/zdenek-sklenar-byl-malir%E2%80%A6
Autor: Jan Kolář
