Přesto, že to nebývá zvykem, dovolím si začít recenzi výstavy Květy Pacovské přímo jejím zhodnocením. Dle mého názoru jde totiž o jeden z vrcholů pražské výstavní sezóny roku 2015 a nasazení poměrně vysoké vstupní laťky pro rok nový. Snaha o citlivé vystavení množství obrazů i objektů a zároveň představení širokého spektra autorčiny tvorby, vyšla kurátorkám Magdaléně Juříkové a Haně Larvové z mého pohledu jen s dílčími výtkami na výbornou. Dalo by se namítnout, že není dobrých výstav bez dobrého materiálu. Z tohoto pohledu bylo jistě z čeho vybírat, tím větší odpovědnost však kurátorkám vzniká. Vytvořit v rámci retrospektivní výstavy logický a reprezentativní výběr prací vzájemně spolu komunikujících a přitom respektovat svébytnost každého díla, není v žádném případě jednoduchý úkol. Tím víc těší jeho kvalitní zpracování. Výstava totiž působí kultivovaně, elegantně a nenásilně, jako kdyby si díla o své místo v galerii sama říkala.
Vzhledem k tomu, že Květa Pacovská se plně začala věnovat tvorbě obrazů až ve zralém věku, setkáváme se v rámci její retrospektivy s dílem, které se vyznačuje vzácnou vyrovnaností, jasným názorem i zaujetím. Výstava tak nepotřebuje chronologický charakter. Důraz mohl být kladen na celkový koncept a řešení souvislostí a vztahů uvnitř vlastní tvorby. Největší díl výstavy patří obrazům ze souboru Půdorysy, které vznikaly od devadesátých let do roku 2014. Jde tedy o díla poměrně nová, tvořící promyšlený cyklus. Sama autorka v rozhovorech připodobňuje vznik svých autorských knih i obrazů k práci architekta. Stejně jako stránky knihy, řeší i plochy plátna jako prostor, do kterého včleňuje další prvky, často geometrické obrazce, barevné plány nebo skvrny. V jejích dílech nalézáme touhu po rovnováze, harmonii a radosti z prostoru a barvy. Umělkyně využívá i expresivnějších možností malby (rozteklé barevné skvrny apod). Ovšem těmito prostředky s hravostí a lehkostí oživuje svá díla. Podobně v rámci konceptu výstavy působí interaktivní abeceda, která přímo vybízí návštěvníky ke hře s písmenky. Díky těmto momentům se Květa Pacovská vzdaluje neosobnímu odstupu typickému pro minimalistické umění, které by se mohlo jevit jako nejbližší klasifikace k její tvorbě.
Zmiňované drobné nedostatky výstavy se týkají především její vstupní části, kde jsou na jedné stěně vystaveny obrazové abstrakce větších formátů, podle mého soudu, až příliš těsně u sebe a divákovi je tak ztížena možnost vnímání každého díla zvlášť. Oči automaticky přeskakují z jednoho díla na druhé. Taková obrazová struktura by snad byla méně rušivá v případě, že by šlo o barevně jednotný cyklus. Zvláštní je v této místnosti i využité osvětlení, které nejspíš vlastním sklonem zkresluje malířsky skvěle vyvedené plochy a to nejzřetelněji u červenobílých obrazů. Červená plocha tak působí až nepříjemně agresivně. Pravděpodobně šlo o snahu dynamického entrée maximálního kontrastu. Zajímavé srovnání nabídne videoprojekce, kam nás přirozeně první místnost směřuje. Jde o film obsahující záběry z výstavy Květy Pacovské v Tchaj-Pej v Japonsku. Využité intimní přítmí na japonské výstavě potvrzuje malířskou hloubku červených ploch, svým způsobem je dotváří a lépe vystihuje i podstatu děl.
K uspořádané výstavě samozřejmě vyšel i stejnojmenný katalog. Ten je uveden několika kratšími teoretickými texty týkající se Květy Pacovská. Ke slovu se dostaly obě kurátorky, které stručně a citlivě zařazují dílo umělkyně do širšího kontextu a vysvětlují i okolnosti vzniku výstavy. Těžištěm graficky povedeného katalogu jsou reprodukce autorčiných děl. Na závěr je přidán souhrn z uměleckého životopisu Květy Pacovské, kde jsou uvedeny předchozí výstavy i mnohá ocenění za její tvorbu. Nedostatkem katalogu je chybějící soupis vystavených děl.
Jak již bylo řečeno, jde jen o drobné výtky, kterými nemá cenu nechat se odradit. Výstava, stejně jako tvorba Květy Pacovské, má vzácně pozitivní náboj, v žádném případě není povrchní ani naivní. Její dílo se nebojí být otevřené a myslím, že i široce přístupné. Bez rozpaků bych výstavu doporučil.
Galerie hlavního města Prahy, Městská knihovna, Mariánské náměstí 1, Praha 1
Autor: Petr Šeda, student Dějin umění na FF UK v mgr.studiu
