Písmo vyprávějící jako obraz

Recenze - obrázek Eduard Ovčáček je naším zřejmě nejdůslednějším představitelem lettrismu. O jeho díle už vyšly dvě obsáhlé monografie, jedna byla zaměřena spíš na výtvarnou tvorbu, směřující ke grotesknímu vyjádření, druhá se zase soustředila hlavně na experimenty v oblasti grafiky, malby, objektu či sochy.

foto k článku Kniha Slova znova slova představuje Ovčáčkův vývoj od prvotních textů k vizuální poezii. Časná poezie Eduarda Ovčáčka je věcná a střízlivá, ale přitom se v ní projevuje hravost a bohatá představivost, schopnost najít vztahy mezi slovy, která spolu zdánlivě nemají nic společného. Promítá se do ní atmosféra doby, v níž byla potlačena svobodná společnost. Najdeme v ní lehké, ale přesto zřetelné kritické tóny a působivé metafory.

foto k článku Kolem roku 1960 se umělec začal přibližovat vizuální poezii a brzy se stal u nás vedle Jiřího Koláře, Ladislava Nováka, Josefa Hir- šala, Vladimíra Burdy a dalších jejím výrazným tvůrcem. Od počátku až do současnosti se pohybuje na rozhraní výtvarného a slovního projevu, využívá v různých podo- bách struktury vzniklé z písmen a číslic, které však už ztratily svůj původní smysl a získaly význam vizuálně působících znaků. Přesto občas v jeho experimentálních básních zůstával i jiný, například politický podtext a vyhraněný smysl pro vyjádření absurdity. Stejně jako ostatní představitelé experimentální poezie si pohrával s proměnami slov, s jejich opakováním, přehazováním písmen, s jejich překrýváním, prorůstáním až do nečitelnosti, s vytvářením nových symbolů z jejich struktury.

foto k článku Přemýšlel o vzniku vizuální či experimentální nebo, jak říkal Jiří Kolář, konkrétní poezie a dospěl k závěru, že byla latentně přítomná vždycky, že se už hluboko v historii výtvarné a psané projevy dotýkaly či prolínaly. Jen právě od konce padesátých let došlo k jejich ještě výraznějšímu prostoupení, nebo dokonce naprostému smazání předělu mezi nimi. Vizuální poezie došla až za hranici abstrakce, kdy už v ní docházelo „jen“k výtvarnému vyjádření bez jakýchkoliv dalších významů.

foto k článku Později pak rozvinul ve svých kolážích kombinovaných s kresbou, v nichž vrstvil papíry propálené kovovými matricemi písmen, značně originální formu lettristického projevu, v němž se ubíral různými směry. Stačí připomenout pozdní partitury z roku 2008, v nichž interpretoval hudební motivy Leoše Janáčka a v nichž se svými experimenty přiřadil k dalším umělcům, kteří se zabývali obdobnými přesahy.

foto k článku V Lekci velkého A reagoval na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a zabýval se problémem malého satelitního státu ovládaného agresivní totalitní velmocí. V době normalizace se do jeho poezie vrátila určitá forma kritiky současné politické a společenské situace, kdy například v básni Ostrava odsuzoval zatuchlost tzv. normalizačního období a zároveň s nadsázkou navázal na poezii Petra Bezruče.

Kritický zůstával ve svých textech i po sametové revoluci, když sledoval, jak se bývalí exponenti komunistického režimu znovu nenápadně dostávali do významných pozic, i když už nechtěli mít s minulostí nic společného.

foto k článku Knížka končí černobílou sérií sítotisků a digitálních grafik, v nichž se autor soustřeďuje na osamostatněné, vizuálně působící znaky písma. Dosahuje v nich oproštění od jakéhokoliv mimovýtvarného obsahu, soustřeďuje se na střídmý rytmus až minimalistické formy. Rozvíjí v nich mezinárodně srozumitelnou řeč symbolů, podobně jako je tomu v čistě vizuálním nebo hudebním projevu. Stejně přesvědčivého vyjádření dosahuje také v performancích s ohněm, kdy hořící provazy vypalují na zemi jednoduché obrazce.

V knize Slova znova slova se Eduard Ovčáček zaměřil na zhodnocení a utřídění své dosud nepublikované poezie z padesátých a šedesátých let a doplnil ji svou grafikou či kolážemi.

.Autor: Jiří Machalický, historik umění
Zdroj: Lidové noviny, 18.10.2016

Publisher: iUmeni.cz