Čítanka čtenářského epikurejce - Když o knihách začne vášnivý čtenář

Recenze - obrázek Ta kniha má energii i švih. Je osobitá i velmi osobní. Je i velmi povídavá. Pokud si to někdo chce přeložit jako „ukecaná“, prosím, autor těchto řádků říká pouze „no comment“. Týká se knih, čtení a všeho možného kolem.

Podle názvu je to čítanka, ale současně jde o průvodce autorovými čtenářskými láskami. Kdo je Martin Patřičný? Jeden z našich nejznámějších řezbářů, který ovšem v předchozích časech pracoval také jako knihkupec. Co do temperamentu je to knižní epikurejec, člověk mimořádně sečtělý, už na první pohled milovník knih, ale také tak trochu jejich milenec, a to s pohledem značně smyslným.

Autor se rozhodl knihu organizovat ve třech pásmech, čemuž napomohl typograficky i třemi druhy písma. První zahrnuje ukázky z děl, druhé je pásmo spojovacích vyprávění a třetí je tvořeno odbočkami. Odbočky působí dojmem aktualizací jakoby dopsaných při revizi hlavního textu. A tato dvě pásma se liší hlavně tím, že v prvním z nich se vzpomíná a — často velmi uvolněně — vypráví, zatímco v druhém se glosuje, doplňuje a aktualizuje. Hranice mezi nimi někdy není zcela jasná, takže si jeden říká, zda by pro knihu nebyla lepší jen pásma dvě — proč ještě glosovat něco, co už je z povahy věci tak jako tak glosováním. Kniha má velmi invenční kompozici. Je jí jakási čtenářská topika. Autor má kapitolky například o léčivých knihách a ženách (to se mu vlamuje i jinam); nechybějí kapitolky o jednotlivých typech postav (například o lakomcích, ošklivých káčátkách), začátcích a koncích knih, jakož ani o jednotlivých zemích. Číst celou knihu od začátku do konce má svůj půvab, neboť daleko více vystoupí do popředí moment autorova průvodcovství, nicméně není nutno postupovat tímto způsobem.

Hodno opravdového obdivu je to, kolik toho autor zná, tedy do jaké šířky se rozpíná jeho čtenářský diapazon. Přitom je vidět, že jde o šíři, k níž se nepřišlo suchou cestou. Jsou to vše knihy přečtené, zvážené vlastní zkušeností a opravdu vychutnané. Jen takto zapálení lidé mohou zapalovat jiné. A protože Martin Patřičný je spíše živlem než systematikem, tak ani poměrně racionální struktura jeho knihy ho nechrání před tím, aby si v ní žil velmi svobodně — a rozšafně. Třebaže se zdá, že erotika, na niž je autor skutečně velmi chytlavý, je svedena do kapitol o ženách, není tomu tak — literární „čuňačinky“ se svobodně prosazují i všude možně jinde. Co je autorovi drahé, toho je hodně. Tuze ho nebaví prozaický modernismus s jeho vypravěčskými schválnostmi (čti: experimenty), má rád Grahama Greena, Irvingův Svět podle Garpa je mu iniciační knihou, na literatuře jsou podle něj „nejzajímavější lidské vztahy a z nich zase ty intimní“, proto ho třeba nebaví Jane Austenová, která žádné „čunačinky“ nenabízí. Na Saturninovi ho kromě jiného přitahuje „to krásné bezčasí knihy“. Na margo dneška a jeho kultury se tu nic pozitivního neříká (ba je to místy i dost ubrblané).

Nejde však o jedinou živočišnost, kterou lze z knihy cítit. Tou další je autorova mluvnost, záliba v řeči. Místy máme doslova dojem, že s Patřičným sedíme u stolu, popíjíme zlatavý mok a autor se na nás vrhá se svým neuhasitelným mluvním apetitem. Jako by se jeho kniha, jsouc zakleta do studených liter, neustále probíjela kamsi ven — do mluvené řeči, do společenství teď a tady přítomných spolustolovníků. Proto lze všemi deseti souhlasit s Bedřichem Ludvíkem, autorem jednoho ze čtyř doslovů (?), že Martin Patřičný stojí „někde mezi Haškovým Švejkem a Hrabalovým Pepinem“.

Půvab Patřičného povídání (někde spíše možná povídálkovství) se s narůstající stránkami poněkud opotřebovává, to ano, ale nikdy se nestane, že by zmizel zcela.

Zdroj: www.h7o.cz; časopis Host č. 1/2015
Autor: Jiří Trávníček

Publisher: iUmeni.cz