Pokud se důstojnému připomenutí padesátiletého výročí úmrtí geniálního grafika Josefa Váchala věnovalo v roce 2019 roce jen pramálo institucí, a to vesměs nestátních, na jeho partnerku a „žačku“ už si kromě Egon Schiele Art Centra v Českém Krumlově nevzpomněl téměř nikdo, a to i přesto, že Anna Macková (1887–1969) byla bezpochyby talentovanou malířkou a grafičkou a z tohoto světa odešla jen několik málo dní před Váchalem, 4. května 1969 ve svých 82 letech.
Jméno Anny Mackové se nicméně společně s Váchalovým skloňuje dodnes. Macková se tím na jedné straně připomíná, na straně druhé se však vytrácí jako samostatná tvůrčí osobnost. Dluh se jí snažila splatit Galerie Muzea Šumavy v Kašperských Horách, která na její počest uspořádala na počátku roku 2020 její samostatnou výstavu s názvem Š u m a va A n n y M a c k ov é . V Kašperských Horách totiž Macková společně s Váchalem vystavovala v roce 1959, a muzeum tak získalo některé z jejich prací, které tvořily základ letošní prezentace. Vystaveny byly grafické listy, akvarely a kresby týkající se Šumavy, společné lásky partnerů. Nechyběly ani dobové fotografie korespondující s pracemi Mackové. Bohužel výstava musela být z důvodu virové pandemie předčasně ukončena. Macková by se nad touto skutečností nejspíše hořce pousmála...
Jádrem výstavy byla kniha „P r á š i l sk á p ap í r na“, pro kterou Macková vytvořila dřevoryty ilustrující pracovní procesy v papírnách. K těmto Váchal napsal a vysadil text. V papírně kupovali papír nejen Macková a Váchal pro své grafiky a autorské knihy, ale například i prezidentská kancelář. Ruční papírna však v roce 1933 lehla popelem. Kniha tak vzdává hold nejen tomuto podniku rodiny Eggerthů, ale celému papírenskému řemeslu. Papír je totiž pro grafika jedním z nejdůležitějších materiálů, médiem, které může zásadně ovlivnit celkové vyznění grafického listu. Protože se muzeu podařilo získat dva exempláře této knihy, divák si mohl prohlédnout strany, na kterých jsou barevné dřevoryty, zároveň mu však nezůstane utajen ani Váchalův text. Že papírna v Prášilech měla pro Mackovou i Váchala zásadní význam, ukazují i další práce Mackové, jejichž ústředním motivem je právě papírna. Na výstavě byly prezentovány také některé z druhů papírů, které se v Prášilech vyráběly.
K dalším grafikám a kresbám pak patřila přírodní zákoutí, krajiny se staveními nebo s domácími zvířaty. Některé z kreseb byly vystaveny vůbec poprvé. Šumavu procestovala Macková společně s Váchalem a psem Tarzanem ve dvacátých a třicátých letech, která patřila k šťastným obdobím života páru. Kurátorka dr. Hana Klín-ková, která se výrazně zasadila o vznik výstavy, se nebála ani přímého srovnání Mackové a Váchalovy tvorby a postavila proti sobě například motiv vrby, zpracovaný oběma umělci. Pod touto vrbou se měly podle pověsti najít kosti, řemení a zbroj rejtara z třicetileté války, který si měl uříznout proutek, aby popohnal koně, ale propadl se do mokré slatiny. Srovnáním prací kurátorka poukazovala na osobitost vidění a uměleckého hledání Anny Mackové. Macková totiž nebyla „pouhou“ Váchalovou „žákyní“ a její cesta k umění byla jako pro ženu její doby značně složitá.
Macková se rozhodla věnovat umělecké tvorbě v době, kdy na našem území ještě ženy neměly přístup na akademie a jiné umělecké instituce. Ke studiu sloužily, ostatně jako i jinde ve světě, soukromé školy. Macková studovala v Praze v letech 1909–1911 u malíře a grafika Karla Reisnera portrét, zátiší a krajinu, grafiku se posléze učila u Františka Horkého. Její první grafické listy byly ještě černobílé. Projevuje se v nich však její zájem o krajinu. Ve dvacátých letech vytvořila cykly dřevorytů D o m a žl i c e (1917), Z Č e s k é ho rá j e (1918) a N á c h od s ko (1919). Věnovala se také námětům květin a zvířat a knižní bibliofilii. Těšila se příznivé kritice. Josefa Váchala potkala v roce 1918, v tu dobu byl Váchal ženatý. Vzájemný vztah se plně rozvinul až po smrti jeho ženy Marie v roce 1922. S Váchalem Macková necestovala jen na Šumavu, ale například také do Jugoslávie a na Slovensko. Situace neprovdané ženy, která se navíc věnuje umělecké tvorbě, pro ni však rozhodně jednoduchá nebyla.
Celý článek je možné si přečíst v časopise o umění PZ (Prostor Zlín), č. 4/2020
Prostor Zlín
Prostor Zlín je odborný časopis s více než dvacetiletou historií. Vychází čtvrtletně a jeho vydavatelem je Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, která při přípravě spolupracuje s předními českými i slovenskými umělci, kurátory a dalšími odbornými pracovníky galerijních institucí.
Stěžejním tématem Prostoru je výtvarné umění, tradičně se zvláštním zaměřením na současnou tvorbu a galerijní sbírkotvornou i výstavní praxi. Důležité postavení v jeho obsahové skladbě zaujímají moderní architektura a design. Značné pozornosti se už od roku 2004 na stránkách periodika těší i slovenské výtvarné umění. Nedílným fenoménem je i rubrika archiv a poezie s vazbou k výtvarnému umění.
Prostor Zlín vznikl v roce 1993 a procházel různými funkčními proměnami jak po grafické stránce, tak růstem počtu stran. Po obsahové stránce se z původně informativně založených textů podařilo postupně přejít k delším odborným teoretickým a analyticko-kritickým článkům. V počátečním období Prostor Zlín vycházel ve formě novin (1993 – 1995), kdy v roce 1996 dostal časopiseckou podobu. Počínaje 10. ročníkem (2003) Prostor Zlín začal vycházet jako čtvrtletník.
