Legendy kolem Vladimíra Boudníka. Mezi dílem a vlastním simulákrem

Umění a design - obrázek

Na sklonku minulého roku tomu bylo přesně padesát let, co na sv. Mikuláše odešel grafik Vladimír Boudník. Kolem jeho smrti panují doposud dohady a patrně již nebude nikdy objasněna. Boudník po sobě zanechal jedinečné dílo, kterým oživil naši výtvarnou scénu druhé poloviny dvacátého století.

Právem náleží mezi naše přední umělce, ale ani ve světovém měřítku nezůstal pozadu, právě naopak. Na výstavě PostWar. Umění mezi Pacifikem a Atlantikem 1945–1965, která se konala minulý rok v Domě umění v Mnichově a která podávala přehled o světovém poválečném umění, byl zastoupen vedle Jiřího Koláře a Aléna Diviše čtyřmi pracemi. Konkurence jako Gerhard Richter, Alberto Burri, Willem de Kooning, Lucio Fontana, Emilio Vedova, Jasper Johns či Andy Warhol a mnohá další velká jména byla opravdu nemalá.

foto k článkuV tomto článku bych se chtěla věnovat – snad naposledy – legendám, které se už za Boudníkova života vytvořily kolem jeho osoby a které mají se skutečným Boudníkem a jeho životem pramálo společného. Dodnes se například hovoří o tom, že neuměl kreslit, byl grafoman či psychicky nemocný člověk. Některá z těchto tvrzení můžeme vyvrátit poměrně jednoduše.

foto k článkuŽe neovládá kresbu, o Boudníkovi prohlašovali někteří z jeho spolupracovníků ze Středočeských strojíren, kde od roku 1952 pracoval. Pro tyto neznamenalo abstraktní pojetí jeho grafických listů nic jiného než „neumění“. Přehlédli, že kdyby Boudník kreslit neuměl, těžko by složil přijímací zkoušky na státní grafickou školu, kterou ukončil v roce 1949 maturitou, a asi by ani v letech 1950–1952 nepracoval jako propagační grafik v národním podniku Kovoslužba, kde mimo jiné ilustroval závodní časopis. Vlastně by podobné výroky neměly dnes již nikoho překvapovat, zvláště když si připomeneme, jak byl urážen průkopník abstraktního umění Wassily Kandinský v předválečném Mnichově. To moderní, to nové, co se právě rodilo, bylo vždy spojeno s nepochopením značné části populace. Proč však Boudník někdy i sám prohlašoval, že kreslit neumí? Jednalo se, podle mého názoru, pouze o zástěrku, prostřednictvím které dokazoval, že jeho explosionalistická metoda tvoření, pomocí které chtěl z každého člověka vychovat umělce, funguje. Musel proto jít příkladem jako první a sám na sobě ukazovat, že se ve svých teoriích nemýlí.

foto k článkuVelký podíl na vzniku podobných legend měl i spisovatel Bohumil Hrabal, který se sice snažil Boudníkovi v jeho snaženích pomoci, ve svém literárním díle ho však stylizoval do role, kterou si pro něj vymyslel. Často ho vykresluje jako člověka se ztřeštěnými nápady, kterému jde všechno samo od ruky, aniž by nad prací přespříliš přemýšlel. Upřel mu tak veškerou duševní činnost, ze které se konstituovalo jeho dílo. Právě hloubání nad uměleckou prací, nad grafickými technikami, formální stránkou díla bylo pro Boudníka velice důležité a tato teoretická základna se stala nedílnou součástí jeho osobnosti a tvorby. Boudník zkoumal, hledal, vytvářel teorie, zajímal se o celou řadu vědních oborů, jejichž poznatky se snažil aplikovat na umění.

V roce 1968 pak vyšla Hrabalova kniha s názvem Morytáty a legendy, jejíž součástí je i Legenda o Egonu Bondym a Vladimírkovi. Hrabal napsal v Post Scriptu této knihy, jak chápe legendu a práci s ní:
Avšak hlavním místem, kde se legendy vyrábějí a vnitřně zaokrouhlují a zcelují, jsou hospody se štamgasty, kteří během několika let a desetiletí dovedou vyprávět legendy o přítomných a nepřítomných, nebo dokonce i o neexistujících lidech, ve smyslu stupňování a přehodnocování, jak se děje ve ferblu a mariáši, kdy vždy ten, kdo vypráví, musí být přetrumfnut tím, kdo vyprávět se chystá. Tak při pivě se lze dozvědět neslýchané legendy nejen po stránce obsahu, ale i formy a jejího narůstání, obzvláště když jako účastníci máme možnost být svědky prvních záchytných bodů skutečnosti, na které pracuje pak kolektivní imaginace tak dlouho, až vznikne legenda, ke které se už nedá nic přidat, nic ubrat, útvar, který je zaokrouhlen a vnitřně zcelen jak artefakt, jak anekdota, jak portrét. Lze se domnívati, že na světě je minimálně tolik legend, klik je lidí./1

foto k článkuPodobně Hrabal své legendy také vytvářel. Vrcholem je pak kniha Něžný barbar, která u nás oficiálně poprvé vyšla v roce 1990 a která má být poctou Vladimíru Boudníkovi. Hrabal v ní Boudníka přirovnává například ke Kristu a poukazuje na zázraky, které měl Boudník vykonat, a dává ho za příklad dalším umělcům: Vladimír nechával přepadat do slunce svoje blonďaté kučery a ta ženská odbíhala k dítěti, někdy vytáhla prs a dala dítěti pít... Navečer Vladimír, když se loučil a vymiňoval si, že zítra přijde zase, tak ženská myslela, že zase chodí po zemi Kristus, a políbila Vladimírkovi hřbet ruky... ale jindy zase, když Vladimírek složil do dřevníku na dvorečku uhlí a začal důchodkyni vykládat o svých problémech a o své práci, stařenka neklidněla čím dál tím víc, pak dlouho se dívala na sekyru zaseknutou do špalku a v zoufalství sundala zástěru a přikryla tu sekyru... a oddychla si, až když jsme s Vladimírkem odešli, ještě vyběhla a dívala se, zdali jsme opravdu zahnuli k Hausmanům, zda už jsme pryč...
Z odstředěného mléka vyráběl smetanu, z uhelného mouru brilianty, z vrabce ptáka Fénixe, z chromého udělal závodníka, vždycky, kde něčeho bylo málo, tam vrhal svůj talent, aby dokázal, že omnia ubique a v minimu je maximum, že každý bod na světě je středem rajské zahrady, zatímco visuté zahrady se zvolna mění v rozvaliny a prach a v tom prachu všechna krása odolává, v té špetce hlíny všechno začíná znovu.../2

foto k článkuHeroizace umělce a jeho díla je po staletí jedním z často se vyskytujících motivů v biografiích umělců./3 Především v období renesance se často se vytvářely vztahy mezi uměleckou a božskou činností jdoucí ruku v ruce s představou umělce jako génia./4 Hrabal tedy ve svých textech sahá ke známým topoi a využívá motivy, které jsou ve spojitosti s umělci známy od nepaměti.

foto k článku Jak prozrazuje Vladislav Merhaut, jeden z přátel Vladimíra Boudníka a jeho životopisec, zvláště historici umění se proti takovýmto legendám ohrazovali./5 Jedním z nich byl i František Šmejkal, který v roce 1964 napsal článek „Kdo je Vladimír Boudník“, v němž kritizoval vnímání Boudníkovy osoby nejen na veřejnosti, ale i u odborníků. Ironií osudu se právě jeho názory díky cenzuře k veřejnosti nedostaly. S několika úpravami Šmejkal text publikoval později, u příležitosti Boudníkovi první pražské samostatné výstavy, která byla zahájena 31. října 1965 v dnes již neexistující galerii na Karlově náměstí. Šmejkal výstavu koncipoval a připravil také katalog, v němž využil svůj nevydaný text z předchozího roku. V úvodu trefně shrnul Boudníkovu nelehkou životní a uměleckou situaci:
Osobnost i dílo Vladimíra Boudníka měly podivný osud. V padesátých letech, kdy se u nás jako jediný zcela spontánně a soustavně zabýval problematikou abstraktní tvorby, byl všeobecně považován za blázna a jeho díla, která naivně rozesílal nejrůznějším lidem a institucím, končila většinou v koši na papír. Význam jeho iniciátorské tvorby pochopilo teprve na konci padesátých let několik mladých, tehdy ještě neznámých malířů, kteří ho pozvali k účasti na svých dvou neveřejných výstavách Konfrontace a považovali ho za bezprostředního předchůdce svých vlastních snah. Záhy poté ho však poznalo několik dalších, tentokrát již známých grafiků, kteří si bez váhání přivlastnili jeho objevy a nerozpakovali se je vystavit ještě před zveřejněním jeho vlastní tvorby. Potom, úměrně k tomu, jak se začalo vynořovat dílo dalších zapomenutých autentických osobností a jak se Boudníkovy objevy začaly stávat obecným majetkem, se na něj postupně zapomínalo. A dnes, kdy se provádějí pokusy o bilanci uplynulého dvacetiletí, v nichž by měl Boudník zaujímat jedno z předních míst, si na něj už nikdo vůbec nevzpomene. Zato se ovšem jeho bizarní životní osudy stávají vděčným námětem pro literární a nakonec i filmovou exploataci, jež ho znovu staví do podobného světla, v jakém jsme ho viděli již v padesátých letech./6

...

Celý článek o Vladimíru Boudníkovi si můžete přečíst ve čtvrtletníku PZ 2/2019 o výtvarném umění, architekuře, designu a archivu poezie.

Legendy kolem Vladimíra Boudníka. Mezi dílem a vlastním simulákrem ~ iUmeni.cz ~

Autor / zdroj:
Publisher: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

Informace o časopise

Název: PZ 2/2019
Autor: kolektiv autorů
Rok vydání: 2019

Koupit u nás

Další články

Umění a design - obrázek

Prostě Raku

Keramika Raku je neodmyslitelně spjatá s pitím čaje v Japonsku. S touto informací jsme se vydaly jedno páteční dopoledne do keramické dílny Pavla Bezůška tuto techniku v … Celý článek

Umění a design - obrázek

Cesty za uměním - Kodaň – město klidu a pohody

Při mé cestě za uměním jsem navštívil Kodaň a tato návštěva byla pro mě nezapomenutelným zážitkem. To, že tímto hlavním městem Dánska procházely dějiny připomínající mnoh … Celý článek

Umění a design - obrázek

Helmut Newton in Dialogue. Móda a fikce

Výstava Helmut Newton in Dialogue, kterou připravilo Museum Kampa od 29.6. ve spolupráci s Kicken Berlin, představuje snímky slavného německo-australského fotografa Helmu … Celý článek

Umění a design - obrázek

Cestujete za uměním a kulturou? Zapojte se do letní soutěže s iUmeni.cz

Léto v plném proudu, prázdniny a dovolené za dveřmi a to je ten správný čas na nové zážitky, zejména ty kulturní. Ale vše se také stihnout nedá a proto budeme rádi, když … Celý článek

Knižní tipy

Online galerie

iUmeni.cz - expluzivní publikace pro milovníky krásných knih i sběratele - imgReklama