Přirozeným prostředníkem mezi umělci a obecenstvem je obchodník. Je dvojí, nejvýše trojí typ obchodníků s obrazy: obchodník s obrazovým zbožím, obchodník-spekulant a třetí, nejčistší typ, obchodník-amatér, abych užil slova s dobrou tradicí, “otec”.
Obchodník s obrazovým zbožím pracuje v umělecké branži asi tak jako jiný v krajkách, v uhlí nebo v pleteném zboží. Kupuje zboží, které je přítomně hledáno, a má tedy svůj stálý odbyt, a prodává je s normálním a bezpečným ziskem. Většina našich pražských obchodů s obrazy, které se tak nápadně za války rozmnožily, stojí na této úrovni. Proto se v nich nedohledíte zvláštního překvapení ani velké rozmanitosti. Všude se vedou skoro tytéž věci; směr a vedoucí záliba je všude stejná, protože vyhovuje poptávce stejného odběratelstva; jen úroveň poněkud kolísá, aniž by kdy dosáhla úrovně například uměleckých výstav. Nejlepší z uznávaných umělců obyčejně scházejí; zčásti proto, že mají své soukromé kupce, ale hlavně asi proto, že obecenstvo kupující v krámech s obrazy se spokojí levnější náhražkou, jež není sice podepsána slavným jménem, ale na stěně pokoje, ve zlatém rámu, působí dosti bohatě a akademicky. Počítá se s průměrným vkusem, přítomnou módou, vládnoucí konvencí a jistým sentimentálním poměrem, jejž má k umění špatný divák. Pro vývoj umění a pozdvižení uměleckého života nemají tyto obchody nejmenšího významu; spíše jsou škodlivé v tomtéž směru jako operetní divadla, románové knihovny, kavárenské koncerty a zkrátka vše, co je založeno na neomylném obchodním kalkulu sloužiti čile, ochotně, bez další ctižádosti a vlastní iniciativy vkusu a přání platícího davu.
Vzácnější typ, jenž neschází ani u nás, je obchodník-spekulant, který počítá s budoucí hodnotou obrazů určitého umělce nebo směru; proto skupuje jeho díla a schovává je, až dorostou ceny, na niž počítal. Počítáte-li, že dobré a zvláště průkopné nové umění bývá zpočátku přímo bezcenné, že se takové obrazy prodávají za desítky nebo stovky a obratem let, vítězstvím nového směru, úmrtím umělce, dražební politikou atd. jejich hodnota se zesteronásobí a ztisícinásobí, pochopíte, že tento druh obchodu vábí podnikavější duchy. Ovšem je potřeba dvojího: 1. znalosti umění, schopnosti nalézt uměleckou hodnotu v dílech dočasně zneuznávaných, soudnosti, předvídavosti a optimismu; 2. schopnosti vésti uměleckou politiku a míti přímý i nepřímý vliv na vítězství směru, na úspěch umělce a vývoj veřejného hodnocení. – Takový spekulant si “svého” umělce někdy přímo najme; vysadí mu roční plat a odebírá všechna jeho díla. Dá obraz do dražby a sám jej koupí zpět, když jeho agenti vyhnali cenu výše. Má spojení s kritikou a s mezinárodním trhem; obchodníci celého světa si pracují do ruky a dovedou si nekaziti navzájem cen. Často obchodník-spekulant vystupuje jako sběratel; po celém světě shání umělecká díla, buduje si soukromou galérii, přijímá návštěvy a prodá nakonec vše i se svou sběratelskou slávou: tak třeba – ve velkém – Marcel de Némes, maďarský “amatér”. – Vliv obchodníka-spekulanta na umělecký život je veliký, pokud mu jde o žijící, nové, bojující umění. Jindy, jako u nás, kde se “pracuje” především ve starém umění, zůstává jeho význam omezen na umělecký trh a netýká se umění sama.
Konečně obchodník-amatér je případ nejvzácnější. “Otec” Durand-Ruel, dnes největší pařížský obchodník s obrazy, budiž jeho příkladem, byť jeho boj o umění, jejž vedl proti státu a veřejnosti až k zoufalé vlastní bídě, už překročuje kapitolu o obchodnictví. Paul Durand-Ruel, sám syn papírníka, jenž prodával i Boningtonovy a Constableovy obrazy, chtěl býti důstojníkem; ale nemoc ho donutila převzíti otcův obchod. Záhy vede impresionisty, tehdy vděčný předmět výsměchu: Maneta, Moneta, Sisleye, Pissarra, Degase i Puvise de Chavannes… Platil jim málo, ale sám prodával se ztrátou; byl tehdy nucen například zbaviti se pěti Manetů za 100 franků. Roku 1872 podařilo se mu prodati Manetův obraz za 800 franků; dnes týž obraz se cení nejníže na 200 000 franků. Pořádal výstavy impresionistů v “domě oběšeného” a u Nadara, kde roku 1875 musela zakročiti policie proti zuřícímu publiku. Na dražbě obrazů Milletových a Daubignyho prodělal; roku 1878 dražba ve prospěch velikého Daumiera, jenž umíral o hladu, nevynesla ničeho. Téhož roku juroři světové výstavy odmítli Delacroixe, Rousseaua, Troyona, Milleta, Courbeta, Barye; tu uspořádal Duran-Ruel vzdorovýstavu, jež přes veliký morální úspěch mu vynesla těžký deficit. Ani v těchto krušných dobách “otec” nepolevil; obrátil se se svými milovanými obrazy do Ameriky, a hle, tento rok (1885) mu přinesl první úspěch.
Nedaleko od galérie Durand-Ruelovy je malý černý krámek. Před dlouhými léty přišel odněkud z Martiniku či Guadeloupu do Paříže mladý právník; láska ho však vedla k umění a instinkt k mladým malířům, hlavně k Cézanneovi. Přijdete-li do jeho krámku, neuvidíte skoro nic než starého, nevlídného pána a obrazy bez rámů, přiklopené ke zdi rubem ven. Zahlédnete-li v příznivém okamžiku dva nebo tři obrazy, poznáte v nich díla z nejkrásnějších, jež nedávná doba vytvořila. Je to krámek obchodníka a “otce” Vollarda. Národní listy, 19. ledna, 1918
První ze 3 dílů souboru Čapkovy kulturně publicistické činnosti obsahuje jeho novinářskou a časopiseckou tvorbu zabývající se uměním a kulturou z let 1907-1918.
Pro toho, kdo by si rád pročetl celou sbírku Čapkových fejetonů O umění a kultuře I, přidáváme odkaz celé knihy v PDF: O umění a kultuře I, Karel Čapek, 1918.
Znění tohoto textu vychází z díla O umění a kultuře 1 tak, jak bylo vydáno v Praze nakladatelstvím Československý spisovatel v roce 1984. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.
