… Na hvězdu kýváme vodou /když pijeme její svit… (O. Fibich)
Jdete do sklepa pro jablka? Potřebujete mísu, jinak si je můžete naložit do podolku košilky. Krajíce chleba, daru, taky jen tak nepohodíte, a kam dát štrůdl, ořechy?
Mísa všech tvarů a velikostí je v nás tak zažitá, je tak běžná, že kdybychom ji neměli, museli bychom si ji vymyslet. Na Moravě u Býčí hory byla nalezena miska, zrobená z lidské lebky, připomněla mi strašlivé číše, které zhotovil kovář Volund z hlaviček králových synků, aby se jejich otci pomstil za to, že ho dal oslepit…(Hrdinské báje staré Evropy)
Ale nejbližší člověku je mísa ze dřeva, je ozdobou stolu, strážkyní hojnosti... A nemyslete si, není tak úplně jedno, z jakého dřeva ta mísa je zhotovena. Mísu měkkou (míním z měkkého dřeva olše, lípy, topolu), tu cítíte v ruce jinak, blízce, domáčtěji, než například elegantní třešňovou. Měkká by měla být i tlustá, takové se při pádu nic nestane…
Jak se to vlastně dělá?
V podstatě jsou (výrobně) druhy jen dva: mísa dlabaná a mísa soustružená. (pozn. k obrázku: dlabaná je ta spodní)
Ta soustružená má už z principu pravidelný tvar, i když jsou způsoby jak stěnu zeslabit, a pokud počítáme s ručním dokončením, může se tvar odchýlit... Ale základem je kruh, proč bychom jinak soustružili?
Soustružení je stará, krásná technika práce se dřevem, a chce-li si člověk s mísou hrát, nabízí se mu navzdory hranicímd kruhu i tak spousta možností.
Dlabané mísy se dnes pro urychlení práce nařežou motorovou pilou či maflem, odebere se dutina a tvar mísy se dokončí dláty, ručním broušením či kombinací…Dlabaným mísám lze dát i velmi zvláštní tvar, v krajním případě může jít až o sochu.
Někdy se mísy dělaly z dutých, vyhnilých stromů, z vrby, jírovce, menší i ze smrku. Dno se vlepovalo (viz. obrázek).
A pak jsou zvláštnosti. Někdy jen jednou, jen jedinkrát za život k vám přijde (nebo dostanete) dřevěný kus světa přírody a pak musíte rozhodnout a vědět co s ním. Řez pily ani sekery či dláta už vrátit zpátky nejde.
Tady je olše s očkovitostí ve dřevě, špalek byl původně určený do kamen. Já jsem ho čestně ukradl v příkopu na Juliovce, v severních Čechách. Říkal jsem si, že z něj udělám mísu a klíčem k té práci mi byla ladnost, sladění linií a zároveň ponechání co největšího množství míst s očky na svém místě. Povedlo se? Co myslíte? Já jsem spokojený a občas do mísy položím tvář.
Nechtěl bych být ten, kdo pro dřevěnou mísu hledá nějaký sjednocující estetický kánon – česky – nechtěl bych posuzovat, která mísa je krásná víc a která míň. Silnostěnná a bytelná? Nebo tence vybroušené stěny a v kontrastu zbytky kůry?
Takže jinak – Viděl jste, pane Patřičný, někdy nějakou ošklivou dřevěnou mísu? No, zaprášenou a umazanou, snad, se starými pavučinami… Ale jinak?
Ne, nevzpomínám si.
Málem bych zapomněl – okřín je dlabaná mísa na zadělávání těsta – někdy i s vnějším dnem docela oblým, kvůli naklánění. Ono ruční zadělávání těsta nebyla nijak lehká práce! ( vrhlice není ze dřeva, je to krajáč, nádoba na mléko.)
A ještě – ve spojitosti se dřevem se často píše o hygieně. Kvůli nedoloženým pomluvám proti dřevěným prkénkům uvádím úryvek z knihy E. Thoma, Viděl jsem tě růst, ale taky jen opisuji…
… na neošetřovaném dřevěném povrchu odumřely salmonely za pár minut. Na plastových površích dokázaly salmonely nejen přežít, nýbrž se i množit…
No řekněte – není to skvělý námět pro vědeckou studii? Nejsou přece jenom salmonely, že.
Tak to jsem četl. Ale nejlepší svědectví je vlastní – v rodině, od dětství, přes padesát let co pamatuju, používáme v kuchyni dřevo a nikdy z toho nic nikomu nebylo.
Stačí to pro začátek- o dřevěné míse? Jistě zas časem něco napíšu.
Zatímco my lidi jsme – jak zpívá třeba Spirituál kvintet – hříšná nádoba, dřevěná mísa je vždycky jen dobrá.
Chleba má ležet na stole ze dřeva, na míse. Můj táta ještě za války zažil hlad. Možná i proto potom vždycky než poprvé zakrojil do bochníku, udělal na něm nožem tři křížky. A když mu krajíc spadnul, zvedl ho a políbil. Dělal to celý život.
