Objev jednoho soukromého ráje

Umění a design - obrázek Často bývám jako dlouholetý sběratel spontánního umění dotazován na způsob objevování neškolených a dosud neznámých umělců a jejich děl. Musím přiznat, že náhoda sehrává v tomto hledání a občasném nalézání originálních autorů důležitou roli.

foto k článku I když je také pravda, že na takovou náhodu musí být člověk permanentně připraven a snad i rovněž vybaven jakýmsi zvláštním smyslem, intuicí. Objev zapomenuté sochařské zahrady Eden tvůrce Emila Milana Grguriće v Kukljici na chorvatském ostrově Ugljan je také dílem velké náhody a šťastné souhry opravdu nečekaných okolností. Slovenský malující zvěrolékař František Turcsányi, kterému jsem jako kurátor připravil začátkem roku 2018 výstavu v olomoucké galerii Caesar odjel s rodinou v létě do Chorvatska na dovolenou. Protože je také vynikajícím pohotovým fotografem, s vytříbeným smyslem pro vizuální zkratku a zachycení nečekaných kontrastů, nevydržel příliš dlouho odpočívat na sluncem zalité pláži a jednoho dne se vydal na zapůjčeném kole poznávat vskutku kouzelné přírodní okolí rybářské obce Kukljica. Náhodně se vydal po asfaltové cestě, kopírující členité mořské pobřeží na jihovýchod od obce k zálivu Ždrelac.

foto k článku Stejným směrem ostatně každým rokem směřuje z místního přístavu již 500 roků mariánské procesí k prosté kamenné kapličce, v níž je uchováván památný obraz Panny Marie Sněžné (Gospa od Sniga). Jen s tím rozdílem, že účastnící této slavné tradice používají mořskou cestu a plaví se k zátoce na rybářských bárkách, velkých i menších člunech a bohatě vyzdobených loďkách, aby po bohoslužbě převezli uctívaný mariánský obraz na nejkrásnějším plavidle do Kukljice, kde je v kostele sv. Pavla vystaven několik týdnů až do 8. září, aby se stejným způsobem zase vrátil zpět na své bezpečné domovské místo.

foto k článku Asi po půlkilometrové jízdě František Turcsányi před sebou spatřil po pravé straně cesty mezi stromy nějakou sochu a za ní v zarostlé zahradě za kamennou zídkou nejasně tušil další zajímavé objekty, o nichž se nejdříve domníval, že jsou součástí nějakého hřbitůvku. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že se jedná o skupiny rozměrných betonových soch, dosahujících až do výšky kolem tří metrů, rozesetých podél cestičky k jakési podivné stavbě, připomínající z dálky příď lodi s bustou ženské hlavy ve vrcholu. Když poznal, že je zahrada uzamčena, překonal veden zvědavostí nízkou zídku a vydal se s fotoaparátem stinnou zahradou k vile. Nerozuměl sice chorvatským nápisům na soklech soch, ale bylo mu brzy jasné, že se jedná o jakousi volně pojednanou sochařskou galerii pod širým nebem, obklopující spolu se vzrostlou udržovanou zahradou zvláštní a osobitý centrální objekt, dominantu svažitého pozemku, který dělí od mořské hladiny jen doslova několik málo metrů. Po návratu z malého výletu měl fotoaparát zaplněný skvělými dokumentárními snímky, které neváhal ihned umístit na facebook. O tom, že se mu skvěle podařilo vystihnout specifickou světelnou atmosféru zahrady s jejími podivuhodnými „mlčenlivými obyvateli“ svědčí i to, že již letmý pohled na soubor těchto fotografií mne několik málo hodin po jejich zveřejnění doslova uchvátil a uvedl do stavu zvýšené pohotovosti obdivovatele art brut. Snažil jsem se samozřejmě na internetu okamžitě zjistit kdo je tím neznámým tvůrcem tak přesvědčivě působivého prostředí, zaplněného vysokými sochami, vytvořenými z neobvyklého materiálu, jejichž jistá neumělost, ale viditelná síla opravdovosti, vitálního výrazu, autentického náboje spontaneity a původnosti, zasazené do exotického prostředí středomořské zahrady, mi zjevně signalizovala přítomnost výtvarně neškoleného svébytného marginálního autora. foto k článku Přesně takového, jakého jsem poznával na svých častých sběratelských cestách po České republice, ale i dalších zemích Evropy. Vybavil se mi v této souvislosti Ideální palác francouzského poštáka Ferdinanda Chevala v Hauterives nedaleko Lyonu, také jsem pomyslel na Raymonda Isidora a jeho dům oblepený keramickými a skleněnými střípky se zahradou Picassiette v Chartres nebo na kamenné hlavy v Castello Incantato sicilského outsidera Filippa Bentivegni či na betonovou sochařskou zahradu Il Santuario delle Pazienza tvůrce Leandra Ezechile v italském San Cesario di Lecce. Po celodenním surfování na internetu jsem však překvapivě nenašel jedinou, byť okrajovou zmínku o existenci zahrady v Kukljici a ani slovo o jejím tvůrci. To mi však již František Turcsányi pohotově zjistil v místní turistické kanceláři jméno majitelky zahrady a jejího otce, jediného autora pro mne zjevně spontánně vzniklého uměleckého skvostu, který nemá v těchto končinách obdoby. Nechápal jsem, jak je možné, že v zemi, která se stala kolébkou naivního umění a kde v nepříliš vzdáleném Zagrebu dodnes existuje významné muzeum naivního umění, které proslavilo řadu chorvatských tvůrců po celém světě, mohlo uniknout pozornosti odborníků tak jednoznačně přesvědčivé, myšlenkovým obsahem i svéráznou formou neobyčejně výmluvné, unikátně strukturované dílo. foto k článku Zahrada, která bezpochyby svojí architekturou, skvělou sochařskou i reliéfní výzdobou, snese srovnání s těmi nejlepšími evropskými uměleckými prostředími, zůstala po více než dvacet roků od smrti svého stvořitele Emila Milana Grguriće (1919 -1997) bohužel dobře utajená a veřejnosti zcela nepřístupná. Okamžitě jsem se rozhodl toto působivé místo navštívit, zdokumentovat a připravit alespoň stručnou informaci o jeho existenci pro evropské i zámořské organizace, mapující tvorbou outsiderů. SPACES v Americe, Evropská asociace outsider art, web "Outsider Environments Europe", časopis Raw Vision i chorvatské sdružení ECOVAST svým vstřícným přístupem obratem potvrdily tušené kvality a význam tohoto „náhodného“ objevu.

foto k článku Přítomný text se snaží splatit velký dluh mimořádně nadanému spontánnímu sochaři a neváhám říci i samorostlému básníkovi, který po dlouhých třicet roků, bez ohledu na obtíže a ne vždy obdivný názor okolí uskutečňoval ulpívavě, cílevědomě svůj sen o stvoření soukromého ráje, který se stal neobyčejně výmluvným a působivým obrazem složitosti začátku a konce lidské existence na této zemi, jež lze chápat jako živelné „theatrum mundi“, v němž se prolínají osudy a myšlenky významných filosofů, spisovatelů, básníků, církevních představitelů s „prostým“ životním příběhem „obyčejných lidí“, reprezentovaných v tomto kreativním přírodním prostředí několika sochami nejbližších členů rodiny a nakonec i dvěma figurami samotného tvůrce této jedinečné zahrady.

Náhody se dějí a v případě, že nám pomohou objevit nečekané hodnoty, si jich musíme vážit a vzácné nálezy zušlechťovat a patřičně ochraňovat, aby se nestaly neobnovitelnými ztrátami.

Reference about Garden of Eden on the Internet:
https://outsider-environments.blogspot.com/2018/09/emilan-grguric-eden-park-i-kipovi-eden.html
http://www.spacesarchives.org/explore/collection/environment/emilan-grguric-garden-of-eden/

Autor / zdroj: Pavel Konečný
Publisher: iUmeni.cz