Objev jednoho soukromého ráje

Často bývám jako dlouholetý sběratel spontánního umění dotazován na způsob objevování neškolených a dosud neznámých umělců a jejich děl. Musím přiznat, že náhoda sehrává v tomto hledání a občasném nalézání originálních autorů důležitou roli.

I když je také pravda, že na takovou náhodu musí být člověk permanentně připraven a snad i rovněž vybaven jakýmsi zvláštním smyslem, intuicí. Objev zapomenuté sochařské zahrady Eden tvůrce Emila Milana Grguriće v Kukljici na chorvatském ostrově Ugljan je také dílem velké náhody a šťastné souhry opravdu nečekaných okolností. Slovenský malující zvěrolékař František Turcsányi, kterému jsem jako kurátor připravil začátkem roku 2018 výstavu v olomoucké galerii Caesar odjel s rodinou v létě do Chorvatska na dovolenou. Protože je také vynikajícím pohotovým fotografem, s vytříbeným smyslem pro vizuální zkratku a zachycení nečekaných kontrastů, nevydržel příliš dlouho odpočívat na sluncem zalité pláži a jednoho dne se vydal na zapůjčeném kole poznávat vskutku kouzelné přírodní okolí rybářské obce Kukljica. Náhodně se vydal po asfaltové cestě, kopírující členité mořské pobřeží na jihovýchod od obce k zálivu Ždrelac.

Stejným směrem ostatně každým rokem směřuje z místního přístavu již 500 roků mariánské procesí k prosté kamenné kapličce, v níž je uchováván památný obraz Panny Marie Sněžné (Gospa od Sniga). Jen s tím rozdílem, že účastnící této slavné tradice používají mořskou cestu a plaví se k zátoce na rybářských bárkách, velkých i menších člunech a bohatě vyzdobených loďkách, aby po bohoslužbě převezli uctívaný mariánský obraz na nejkrásnějším plavidle do Kukljice, kde je v kostele sv. Pavla vystaven několik týdnů až do 8. září, aby se stejným způsobem zase vrátil zpět na své bezpečné domovské místo.

Asi po půlkilometrové jízdě František Turcsányi před sebou spatřil po pravé straně cesty mezi stromy nějakou sochu a za ní v zarostlé zahradě za kamennou zídkou nejasně tušil další zajímavé objekty, o nichž se nejdříve domníval, že jsou součástí nějakého hřbitůvku. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že se jedná o skupiny rozměrných betonových soch, dosahujících až do výšky kolem tří metrů, rozesetých podél cestičky k jakési podivné stavbě, připomínající z dálky příď lodi s bustou ženské hlavy ve vrcholu. Když poznal, že je zahrada uzamčena, překonal veden zvědavostí nízkou zídku a vydal se s fotoaparátem stinnou zahradou k vile. Nerozuměl sice chorvatským nápisům na soklech soch, ale bylo mu brzy jasné, že se jedná o jakousi volně pojednanou sochařskou galerii pod širým nebem, obklopující spolu se vzrostlou udržovanou zahradou zvláštní a osobitý centrální objekt, dominantu svažitého pozemku, který dělí od mořské hladiny jen doslova několik málo metrů. Po návratu z malého výletu měl fotoaparát zaplněný skvělými dokumentárními snímky, které neváhal ihned umístit na facebook. O tom, že se mu skvěle podařilo vystihnout specifickou světelnou atmosféru zahrady s jejími podivuhodnými „mlčenlivými obyvateli“ svědčí i to, že již letmý pohled na soubor těchto fotografií mne několik málo hodin po jejich zveřejnění doslova uchvátil a uvedl do stavu zvýšené pohotovosti obdivovatele art brut. Snažil jsem se samozřejmě na internetu okamžitě zjistit kdo je tím neznámým tvůrcem tak přesvědčivě působivého prostředí, zaplněného vysokými sochami, vytvořenými z neobvyklého materiálu, jejichž jistá neumělost, ale viditelná síla opravdovosti, vitálního výrazu, autentického náboje spontaneity a původnosti, zasazené do exotického prostředí středomořské zahrady, mi zjevně signalizovala přítomnost výtvarně neškoleného svébytného marginálního autora. Přesně takového, jakého jsem poznával na svých častých sběratelských cestách po České republice, ale i dalších zemích Evropy. Vybavil se mi v této souvislosti Ideální palác francouzského poštáka Ferdinanda Chevala v Hauterives nedaleko Lyonu, také jsem pomyslel na Raymonda Isidora a jeho dům oblepený keramickými a skleněnými střípky se zahradou Picassiette v Chartres nebo na kamenné hlavy v Castello Incantato sicilského outsidera Filippa Bentivegni či na betonovou sochařskou zahradu Il Santuario delle Pazienza tvůrce Leandra Ezechile v italském San Cesario di Lecce. Po celodenním surfování na internetu jsem však překvapivě nenašel jedinou, byť okrajovou zmínku o existenci zahrady v Kukljici a ani slovo o jejím tvůrci. To mi však již František Turcsányi pohotově zjistil v místní turistické kanceláři jméno majitelky zahrady a jejího otce, jediného autora pro mne zjevně spontánně vzniklého uměleckého skvostu, který nemá v těchto končinách obdoby. Nechápal jsem, jak je možné, že v zemi, která se stala kolébkou naivního umění a kde v nepříliš vzdáleném Zagrebu dodnes existuje významné muzeum naivního umění, které proslavilo řadu chorvatských tvůrců po celém světě, mohlo uniknout pozornosti odborníků tak jednoznačně přesvědčivé, myšlenkovým obsahem i svéráznou formou neobyčejně výmluvné, unikátně strukturované dílo. Zahrada, která bezpochyby svojí architekturou, skvělou sochařskou i reliéfní výzdobou, snese srovnání s těmi nejlepšími evropskými uměleckými prostředími, zůstala po více než dvacet roků od smrti svého stvořitele Emila Milana Grguriće (1919 -1997) bohužel dobře utajená a veřejnosti zcela nepřístupná. Okamžitě jsem se rozhodl toto působivé místo navštívit, zdokumentovat a připravit alespoň stručnou informaci o jeho existenci pro evropské i zámořské organizace, mapující tvorbou outsiderů. SPACES v Americe, Evropská asociace outsider art, web "Outsider Environments Europe", časopis Raw Vision i chorvatské sdružení ECOVAST svým vstřícným přístupem obratem potvrdily tušené kvality a význam tohoto „náhodného“ objevu.

Přítomný text se snaží splatit velký dluh mimořádně nadanému spontánnímu sochaři a neváhám říci i samorostlému básníkovi, který po dlouhých třicet roků, bez ohledu na obtíže a ne vždy obdivný názor okolí uskutečňoval ulpívavě, cílevědomě svůj sen o stvoření soukromého ráje, který se stal neobyčejně výmluvným a působivým obrazem složitosti začátku a konce lidské existence na této zemi, jež lze chápat jako živelné „theatrum mundi“, v němž se prolínají osudy a myšlenky významných filosofů, spisovatelů, básníků, církevních představitelů s  „prostým“ životním příběhem „obyčejných lidí“, reprezentovaných v tomto kreativním přírodním prostředí několika sochami nejbližších členů rodiny a nakonec i dvěma figurami samotného tvůrce této jedinečné zahrady.

Náhody se dějí a v případě, že nám pomohou objevit nečekané hodnoty, si jich musíme vážit a vzácné nálezy zušlechťovat a patřičně ochraňovat, aby se nestaly neobnovitelnými ztrátami.

Reference about Garden of Eden on the Internet:
https://outsider-environments.blogspot.com/2018/09/emilan-grguric-eden-park-i-kipovi-eden.html
http://www.spacesarchives.org/explore/collection/environment/emilan-grguric-garden-of-eden/

Autor / zdroj: Pavel Konečný
Publisher: iUmeni.cz

Další umění a design

Z ostatních rubrik

• Raritní Medek u Kodla
  27. listopadu se na pražském Žofíně uskuteční již tradiční p…
  Kategorie: Recenze
• Podzimní veletrh Antique propojí minulost s přítomností
  Na Novoměstské radnici v Praze probíhá tento týden veletrh A…
  Kategorie: Události
• Večerní aukce v Arthouse Hejmánek nabídne sběratelům opět samé lahůdky
  Večerní aukce v Arthouse Hejmánek nabídne Zátiší s černou ky…
  Kategorie: Aukční zpravodajství
• Český komiks a jeho svět
  Výstava představuje vývoj českého obrázkového seriálu od zač…
  Kategorie: Videa
• Josef Pleskot: Města
  Výstava Josef Pleskot: Města, kterou Museum Kampa bude hosti…
  Kategorie: Architektura