Před padesáti lety zemřel výtvarník Otakar Kubín. Pocházel z Boskovic

Umění a design - obrázek Otakar Kubín - Coubine se narodil v Boskovicích 22. října 1883. Českofrancouzský malíř, grafik a sochař, žák odborné školy sochařské v Hořicích a pražské Akademie výtvarných umění, aktivní účastník výtvarné skupiny OSMA.

Od roku 1912 žil ve Francii, kde vedl zprvu těžký zápas existenční i umělecký. Nejdříve v Paříži (za první světové války dočasně internován v Bordeaux ), patvořil s přestávkami až do roku 1952 na jihu Francie v Provence. Od roku 1952 žil opět Československu a v listopadu 1964 se znovu vrátil do Simiane, kde 17. 10. 1969 zemřel.

Tolik velmi stručný životopis O. Kubína. Velmi podrobně o něm píše Jaroslav Jurek v publikaci Malíř světla O. Kubín, život - práce - dílo, vydané nákladem Vlastivědného muzea města Boskovic. Přetiskujeme z ní několik ukázek.

Mládí v Boskovicích.

O. Kubín se narodil v Růžové ulici č. 1, kde žil a vyrůstal v lásce rodičů a sester. Chodil do školy v rodném městě obklopeném lesy, na rozhraní Malé Hané a Horácka, s půvabnými rozhledy do malohanáckém roviny. Otcův záměr byl brzy jasný a uzrál v pevném přesvědčení, že ze syna bude učitel, půjde cestou svého děda, který měl tak pronikavé vychovatelské výsledky mezi vězni na brněnském Špilberku.

Když dozrál čas a Otoušovi bylo patnáct let, připravily mu jeho sestry studentský kufr na cestu do Brna. Ale on měl z toho velmi málo radosti. Toužil po kresbách a malování, po jiskřícím světle v kontrastech s temnými stíny. Ne, nepůjde na učitelský ústav do Brna, to raději skočí z okna, odejde z toho slzavého údolí. Sestry dole trnuly strachem, ale chlapce nedovedly uchlácholit. Hlavně, kdo byl proti tomu, aby byl malířem, byla jeho babička. Ta tomu bránila zuby, nehty. Proč?

Jednou v Brně v katedrále viděla na lešení malíře, který restauroval, nebo maloval velký obraz. Babička vzala brýle, aby všechno dobře viděla. A všimla si také toho, že měl malíř děravé boty. Od té doby o Otušově malování nechtěla ani slyšet.

Jak tak často v Kubínově životě, i tady sehrála šťastná náhoda svou rozhodnou úlohu.

Ve vrcholném okamžiku zasáhl vážený muž Vilém Dokoupil, ředitel odborné sochařsko-kamenické školy v Hořicích, spolužák Kubínovy matky Hermenegildy z boskovické školy a dobrý přítel rodiny a Boskovických vůbec. Jinochův pohnutý zápas rázem pochopil a přenesl své srdce na jeho stranu. Vedl pak s rodiči rozumnou řeč a nakonec je přesvědčil. Otuš půjde s ním na školu do Hořic, kde bude kreslit i modelovat jak hoch stále touží.

Tato náhoda přivedla dne 16. září 1898 Otakara Kubína do Hořic - prvního jeho studentského města. Vychodil s úspěchem první ročník, vstoupil do druhého ročníku a hospitoval v kreslení a modelování.

Nadcházel už třetí rok a žáka Kubína stále více vábily barvy a světlo více než hlína a kámen. Hledal a přemýšlel, jak z toho omylu ven, až vymyslel nemoc - na plících. Zašel k doktorovi Kofránkovi a chtěl na něm , aby mu tu překážku potvrdil - ale nevyšlo to. Lékař našel plíce zdravé jako zvon.

Kubín zkusil štěstí u doktora Erbana, jemuž se nakonec ze všeho vyznal. Papír od něho dostal (není totiž svědka, který by usvědčil Erbana z odepření služby), ale na nedostatečnost srdce. Jak by mohl s tímto útlým srdcem zvedat balvany a kopce hlíny? To uznali i Kubínovi starostliví rodiče . Dne 11. října 1900 ukončil Kubín období svých výtvarných studií v Hořicích na oddělení pro sochaře. Bydlel zprvu u ředitele Dokoupila, pak mu našli rodiče byt na Husově třídě č. 480 u městského písaře Josefa Černého. Proto „Hořice jsou v životě Kubínově nezapomenutelnou krajinnou rekvizitou“ , jak napsal prof. Alois Jilemnický výstavě obrazů O. Kubína v roce 1963.

Před branami pražské akademie

Studovat na pražské akademii výtvarných umění byl sen O. Kubína již od jeho útlých let. O tom vyprávěl Kubín Pavlu Váchovi.

„Když jsem měl dělat zkoušku na Akademii , byl jsem velmi rozrušen. Tu noc jsem dlouho nemohl usnout a nakonec jsem zaspal. Na zkoušku jsem přišel pozdě. V ateliéru bylo tak plno, že nebylo model ani vidět. Mé bezradné přecházení přerušil školník. Šeptl mi: Jdou vedle, tam je ještě volno. Opravdu, kolem modelu, dělala se figura, stáli jen čtyři uchazeči. Byl to totiž ateliér Myslbekovy sochařské přípravky. Poněvadž jsem chodil předtím dva roky na školu v Hořicích, tak jsem si řekl, že to zkusím. Vypůjčil jsem si špachtle a dal se do toho..

Před polednem přišel Myslbeka, všechno si prohlížel a pak mi řekl tónem, který nikoho nemohl nechat na pochybách. Oni již mohou jít domů! Prochodil jsem celé odpoledne kolem Vltavy. Mnoho nechybělo, abych do ní skočil. K večeru mě potkal školník a poslal mě se podívat do školy na černou tabuli, že už jsou tam výsledky. Ani jsem tam nechtěl jít. Ale pak jsem byl šťastný. Byl jsem jediný přijat k Myslbekovy. U sochařiny jsem však nezůstal. Když jsem skončil přípravku, přešel jsem na malířskou speciálku k Brožíkovi pod vedením Hynaise a jeho nástupce Hanuše Schwaigera, s nímž jsem si nerozuměl pro odlišnost výtvarného cítění, abych nakonec roku 1905 absolvoval na speciálce u Františka Thieleho.

Ještě na Akademii před prázdninami jsem se domluvil s malířem Fieglem, že půjdeme studovat do Antverp.

Už ani nevím jak, ale nakonec jsem odjel jako expediční malíř s brněnským profesorem Karlem Absolónem a dr. Františkem Straňákem na jeskyňářskou výpravu na Macochu. Přítel naší rodiny dr. Karel Absolon mi dovolil, abych s ním sestoupil na dno Macochy a výpravě vařil „pravý námořnický grog“. Já jsem tam z dolního můstku po motouzových žebřících skutečně lezl a na dně Macochy namaloval osm obrazů, které jsem vystavil na boskovické výstavě studentského vzdělávacího spolku „Bílka“ a tam jako novopečený dvaadvacetiletý kumštýř prodal svůj první obrázek. Byl to Švec. Koupil jej vídeňský obchodník obuví Helmera, od něho jej později získal Baťa. A také obrázky z Macochy se dobře prodávaly. Byl o ně velký zájem.

Na zkušenou do Antverp

„Jednoho dne přišel lístek od B. Feigla. Hned jsem se sbalil a odjel za ním do Antverp. Na Rubensově nejstarší akademii světa dali mě kreslit Michelangelova Otroka“.
Dlouho tam nepobyl, protože mu chtěli zbořit jeho představu o lidské svobodě důstojnosti. Určovali rychlost výtvarníkovy práce a spouštěli za posluchači železnou mříž.
V Antverpách již od dob Rembrandtových byl nadbytek malířů. Proto nebyla mezi nimi o bídu nouze. Feigl měl schopnost prodávat obrazy i v cizině, ale v Antverpách nevěděl konec konců kam.

Nastalo u nich období velmi známého nedostatku. Kubín seděl na posteli a zpíval své písně. Feigl maloval podle zrcadla nad umyvadlem autoportrét. Nazval jej „Hlad“. Obraz se zrovna tak mohl jmenovat „Beduín“ nebo „Žid s plnovousem“. Při malování autoportrétu napadlo Feigla, aby namaloval na prodej malý obrázek psíka, kterému sedí moucha na čumáčku. Za pár hodin bylo prodejné dílo stvořeno. Kubín však zůstal pesimistou. Feigl byl naproti tomu optimistou. Mlčky vzal psíka s mouchou a odešel. Vrátil se bez obrazu a nesl pytel sucharů. Chroupal je plnými ústy a vysvětloval Kubínovi: „Pejska s masařkou jsem prodal jednomu starému vetešníkovi a dostal jsem objednávku kočičky s vosou. Peněz jsem sice vyzískal málo, ale vystačily na tyto suchary, které jsou poměrně mnohem chutnější a lacinější než chléb. Pojď se podívat na mého psíka ve vetešníkově výkladě!“

Přátelé si nacpali do kapes sucharů a procházeli se antverpskými ulicemi pojídajíce své zásoby. Také se zastavili před vetešnickým krámkem. Kubín řekl:“ Víš, není tak špatný ten tvůj psík, ale chleba by mně byl milejší než tvoje suchary.“

U nároží s plakáty pojednou Kubín vyplivl suchar z úst a vzkřikl. Feigl sledoval jeho pohled a uviděl všechno. Na nároží visel obrovský plakát, na němž byl namalován obrovský suchar, na který skákali tři buldoci. Suchar měl tutéž značku, jako suchary koupené Feiglem. Plakát měl nápis: „Nám psům chutná nejlépe náš psí suchar“. Kubín byl velmi roztrpčen, že jedli psí suchary. Prosil Feigla, aby ho doprovodil do nemocnice, že si tam dá vypumpovat žaludek. Feigl zase tvrdil, že přes všechny plakáty, jsou suchary chutné a výživné a chroupal je dále. Kubín však nebyl k utišení. V mansardě hotelu zalezl do postele, zavzlykal a po moravsku řekl:“ Jsem na tom hůře než pes. Ani těch psích sucharů už nemohu pozřít !“

Kubín neměl rád místa, kde se mu vedlo špatně. Jakmile se změnila situace peněžní zásilkou za prodané obrazy z Brna, Kubín se řádně najedl, napil a už neměl v Antverpách stání.

„Odjíždím z této nevlídné země. Pojedu příštím rychlíkem rovnou do Paříže, kde mohu bydlet sochaře Španiela, mého přítele. Chceš-li můžeš jet se mnou , řekl Kubín Feiglovi. Ještě téže noci za bouřlivého lijáku putovaly dvě postavy českých malířů, obtíženi zavazadly ke vzdálené železniční stanici. A tak se jelo do Paříže k sochaří Španielovi, ale prvou noc spali přátelé na lavičce po Eiffelovkou.

Kubín - sport a divadlo

Kubín za mlada sportovně jezdil na kole, hrál tenis. Když se v Boskovicích v roce 1907 tvořila Dělnická tělocvičná jednota, byl jejím spoluzakladatelem a prvním náčelníkem. Už v roce 1902 se svým spolubydlícím sochařem Janem Šturmou vstoupil do sociálně demokratické strany.

Také hrával s ochotníky divadlo. Jsou známé i barevné návrhy na scény. Miloval i pimprlata. O nich vyprávěl roku 1963 dr. Janu Kaldovi ze Sebranic: „Loutky, ty - Bože - nemohou chybět v životě výtvarníka. Jako student jsem stál u kolébky boskovické loutkové prascénky, řezal a oblékal loutky, maloval dekorace a hrál pimprlata ve staré, dřevěné sokolovně. Dodnes si pamatuji na patetický úryvek z jedné role:“ Pojď sem, aneboližto prišpacíruj ke mně, ty malý modloslužebníku!“

V Paříži, v Lucemburské zahradě jsem nepřešel bez zastavení ani jedno divadélko lidového loutkáře s typickou figurkou francouzského školáka v černé zástěře - Guignola, francouzského to Kašpárka.

To byly krásné, mladé časy…….

Kubínova „Bouda“ - jeho velká láska

Když po utišení první světové válečné vichřice psal Kubín z Paříže do Boskovic, tázal se na „Boudu“. Tak totiž všeobecně nazýval svůj první primitivní ateliér v Boskovicích, který si z vepřovic postavil na zahradě svých rodičů. Byla to chaloupka se třemi okny s lepenkovou střechou. Již tato stavbička ukazovala na Kubínův tvůrčí smysl i na jeho vitálnost. Kolem boudy byly v létě velké kvetoucí slunečnice, které za sluncem obracely své krásné, zlatožlutohnědé hlavice. Kubín měl slunečnice v květu velmi rád a maloval je přímo z barvových tub, aby na obraze dosahoval jejich plastičnosti..

Vchod do boudy byl stinně obrostlý planou vinou révou, skýtající v loubí za teplých dnů příjemný chládek. Uvnitř boudy bylo vše prosté. Upěchovaná zem, strop i stěny bíle zalíčeny a jen prostý modrý proužek květů byl jedinou ozdobou. Na půdu se lezlo po šikmých dřevených schodech. Zelená pohovka, dřevěné „křeslo“, železná kamínka „Vincek“, něco obrázků, knihovnička s knihami, malířské potřeby s trůnícím malířským stojanem - to byl všecek inventář. Nesmíme zapomenout na sádrový odlitek posmrtné masky italského sochaře Antonia Canova, který působil přímo strašidelným dojmem. Byl umístěn na hlavní stěně proti oknu.

Zde trávil Kubín mnohé chvíle hořkosti, někdy však s přáteli i chvíle radosti. Hodně to bylo s muzikusem Vladimírem Tichým , později profesorem tělocviku i v srbském Bělehradě. V boudě samotařil, přemýšlel, ale poměrně málo maloval. A právě pokud maloval tyto průbojné dynamické malby, říkají mnoho o Kubínově síle a vyjadřovací odvaze. Žil v boudě život nitra a kniha mu zde bývala mostem od uměleckých myšlenek k realitě. Proto Kubín nikdy nemohl zapomenout místa, kde poprvé nechal rodit své smělé myšlenky o umění a jeho cestách.

Dnes po boudě není památky. Jen donedávna čtvero ovocných stromů bylo mezníkem obdélníku, v němž stál Kubínův ateliér, jeho kolébka uměleckých inspirací a snah.

Po Otakaru Kubínovi zůstalo rozsáhlé dílo a jeho obrazy jsou po celém světě v galeriích, kde je lidé obdivují. Malíř dvou krajin které miloval. Obrazy z Provence ze kterých na nás dýchne teplo a vůně levandule. Z obrazů, které maloval ve své domovině , zvláště pak obrazy nádherných kytic voní po našem kraji.

Z materiálu pana Františka Rybáře připravila Eva Šmétková

Autor / zdroj:
Publisher: iUmeni.cz

Před padesáti lety zemřel výtvarník Otakar Ku… - www.iUmeni.cz ()

Zpět na výpis


Další umění a design


Jinamodernita.cz

Knižní akce

Viselec. Aj Wej-wej a jeho uvěznení
Viselec. Aj Wej-wej a jeho uvěznení
Karel Svolinský / 1896-1986
Karel Svolinský / 1896-1986
Müllerova vila. Detaily
Müllerova vila. Detaily

Články z IDNES.cz

Knižní novinka

HYSTERIE UMĚNÍ

Pavel Babáček - webdesigner, graphic designer, html coder