Obsahem jeho díla je člověk, lidská bytost, vyjadřovaná v mezních situacích života. Radost mládí spojená s vitálními projevy, a skepse stáří, očekávající konec lidského žití. Narození, svatba, zábava, stárnutí a smrt, to vše jsou existenciální témata Ronovskému blízká, prostoupena vírou ve smysl křesťanské lásky, a vyjadřovaná malířsky citlivě a vznešeně.
A také vznešenost jeho kompozic, zachycující bez ohledu na optickou realitu běžné situace života, je tím charakteristickým rysem, který přibližuje Ronovského malbu k výšinám renesančních malířů, kterým se malíř tolik obdivoval. Jako třeba freskám Pierro della Francesci. Ronovského malba je krásná nikoliv jen formou, tím, jak mistrně ovládá malířské řemeslo - a to především techniku enkaustiky, ale pravdivostí a naléhavostí obsahu, ztotožněním autora se vším podstatným, co se týká člověka. To vše můžeme číst z obrazů výjimečného malíře, jehož uzavřené dílo je v pravém slova smyslu nadčasové, a v kontextu současné figurální malby, rozplizlé v bezvýznamnosti povrchních banálních témat, v pravdě aristokratické.
V Ronovského malbě není nic, co by tam bylo jen tak náhodně bez opodstatnění, i sebemenší detail se obsahově i formálně vztahuje k celku, k vyjádření myšlenky, k podpoře záměru. Před figurálními obrazy, a to především z těch sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, je třeba sedět, a nebo stát dlouho, snažit se proniknout do obrazu nejenom pohledem, ale především duchovně. Jestliže vytýkám některým projevům současného malířství ( a umění vůbec) absenci tvořivé imaginace, to, co bych nazval autorovým původním obrazovým zreálněním vnitřní pravdy prožívání světa, pak v malbě Ronovského tento vnitřní svět nacházím v míře vrchovaté. To není otázka projevu tvůrčí svobody, ale naopak vnitřní kázně.
Je to projev vnitřní askeze, v zoufalé snaze vyloučit nepodstatné, neboť v umění platí to, co je vyjeveno, a nikoliv to, co je zamýšleno! Kdy už konečně mladá generace výtvarných teoretiků pochopí, že umění by mohlo být i něčím víc, než jen pouhou jepičí aktuálností, glosou a nápadem v nepřeberném množství malířských technik, forem a přístupů? Každý umělec má různá údobí kvality, možná že Ronovský v devadesátých letech tohoto století se až příliš moc navracel k tomu, co již sdělil ve skvostných obrazech let šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých minulého století, ale ani pozdější opakování tématu a přílišné zdůraznění výtvarné formy nic neuberou na přesvědčivé autentičnosti toho, co vytvořil před tím.
Dle mého soudu čas plného zhodnocení díla Františka Ronovského teprve přijde, a je jenom dobře, že dílo je v rodině umělce drženo jako celek, nepočítám-li Ronovského zastoupení v mnoha českých státních galeriích a nejen u nás. Aukční trh, o kterém se říká, že je objektivním ukazatelem hodnoty umělce, nepovažuji za nic směrodatného, protože i trh s uměním podléhá módním trendům a vlivům, a dosažená cena ještě nemusí nic vypovídat o umělecké kvalitě autora. Jsem přesvědčený, že vlastnit byť jen grafiku či kresbu tohoto autora, znamená vlastnit alespoň střípek úžasného Ronovského světa. To je můj vzkaz sběratelům, kteří jsou ochotni vydat i za průměrné umění statisícové částky.
V tomto textu jsem chtěl především stručně obhájit dílo významného českého malíře, a záměrně jsem se vyhnul faktickým informacím, které jsou dohledatelné na internetu, přestože fakt, že František Ronovský patří k předním představitelům Nové figurace, je zmiňován jen velmi poskrovnu. Ve wikipedii pod heslem Nová figurace dokonce není vůbec nic. František Ronovský měl naposledy velkou retrospektivní výstavu v Jízdárně Pražského hradu v roce 2009, a letos představil reprezentativní průřez jeho malířské tvorby také Galerie Františka Drtikola v Příbrami (22.6. - 22.8.2018)
