ale zrovna, když jsem tam chtěl vylézt, přišel mail, jestli bych se nezúčastnil v rádiu Dráťák debaty na téma: Hodnota umění jako naplnění života.
Hovno! napadlo mě okamžitě, potom jsem si to však rozmyslel a souhlasil, neboť hovno časem zanikne, ale myšlenka, byť blbá, žije věčně.
A do toho, aby toho nebylo málo, jsem řešil, jak prohníst těsto na chleba vrtačkou, jaký nástavec použit, o rychlosti ani nemluvě. Nakonec jsem ostrouhal vařečku, aby se vlezla do vrtačky a bylo to, stejně jako když jsem dospěl k poznání, že smysl je v omezení, chybě a náhodě. Náhoda je od boha a chyba od člověka. Je to jednoduché jako krtinec.
Maluji hlínou, a pokud se náhodou objeví chyba, jsem nadšen a okouzleně ji okukuji, dokonce si myslím, že bez náhodně se objevujících chyb bych mohl klidně hoblovat prkna. Ale pozor! Chyba se musí objevit znenadání a nečekaně, jinak je to pouhý kalkul.
Malování samo podobá se čištění zubů – někdy odshora dolů, jindy opačně, popřípadě sem a tam, ale ne tak rychle. Čím déle maluji, tím více stárnu, pochopitelně, opačně by to ani nešlo, ale podobně jako při poslechu hudby nejde až tak o závěrečné ticho nebo při plavání o dosažení břehu…
Zítra začnu! sliboval jsem si opět včera: Vylezu na půdu, snesu prázdné plátno, u kamen ho zaplním myšlenkami a hlínou – idea v tom nejčistším stavu, protože nevím, jestli se mi na půdu dnes bude chtít. Kéž by se mi nechtělo a já mohl zůstat sedět dole u kamen a jen tak si představoval, jak lezu na půdu pro to prázdné plátno.
Nechávám to na zítřek, zatím sedím u kamen.
Konečně jsem snesl z půdy to prázdné plátno a vydal se na zahradu pro hlínu. Zkušeným okem jsem přejížděl krtince, neboť nejlepší hlínu na malování připraví pouze krtek. Potom stačí přidat trochu vody, disperzi a může se začít. Venku mrzne, tak maluji u kamen. Má to výhodu i nevýhodu. Nepříjemné je, že u kamen není moc vidět, ale zase obraz rychleji schne. První plochu maluji intuitivně a moc nepřemýšlím, abych to hned nepokazil nějakou tou myšlenkou.
Leze to ze mě samo, tak se do toho nepletu, i když ta první plocha často již naznačí výsledný konec. Po zaschnutí obraz obracím, abych zjistil nejlepší kompozici, tedy kde bude vrch a kde spodek, hlavně kvůli podpisu.
Právě se nacházím v tomto stádiu a bohužel zjišťuji, že obraz je zbytečně hezký, ať se nachází naležato, či nastojato.
Doufám, že to trochu pokazím, a tedy zlidštím námětem.
Obvykle si kladu při malování tu nejtěžší otázku hned zkraje: Proč to děláš?
A obvykle si odpovídám: Nevím.
Ale dnes jsem zpozorněl – tento obraz vlastně maluju kvůli tomuto textu, abych měl o čem psát pro jeden zlínský časopis. A potom to přišlo!
Namaluji scenérii Zlína podle fotografie, abych se zalíbil!
Bude to mít navíc punc odstupu, neboť do Zlína nepřijedu, abych nasál jeho fluidum, jen si stáhnu z nějakého webu fotku.
Tímto vzdávám hold Zlínu a začínám malovat. Je mi jasné, že nejdůležitější je ta největší budova vpravo a horizont, ostatní baráky odbudu a na stromy se vyloženě vykašlu – však jsou všude stejné. Pravděpodobně vstoupí tenhle obraz do historie jako „Zlínské plátno“, ale nepředbíhejme.
S pozdravem Marian Palla ze Střelic
Článek je uveřejněn v časopisu Prostor Zlín č. 2/2018.