Proniknout do nezjevené hloubky světa a poznat, co se v ní či za ní skrývá, je úkolem těch, kteří hledají zapomenutou zemi, jež čeká na znovuzrození a touží být pojmenována. Kdo očistí zrak i mysl dojde k pramenům života. Tam se zastaví v úžasu a oněmí, protože vstupem do tajemství se probudí nejistota a bázeň společně s otázkou, jak zobrazit nezobrazitelné, i když nosné, jak uchopit tušení, že za viděným je nespatřené, nebo dokonce nespatřitelné, jak svědčit o nepřeberné rozmanitosti jevů, když „Sám prazáklad všeho jsoucího je nezanedbatelný“ (Edita Steinová). Jak vyjádřit nevýslovné ticho, onen dech jsoucna, které čisté a cudné čeká na odhalení, avšak zůstává neproniknutelně skryto. Dává se moudrým, a odpírá se nepovolaným, „to vám, to vašim odcizeným tvářím uniká ta věc plná nádhery“ (Francis Thompson).
Návrat k prvním tónům času odhaluje prostý obraz, protože do vínku nedostal jen nezkrotnou sílu, ale i nápaditost. Umělec naslouchá šumění spodních vod, ale jen některý se dotkne dna. Tuší, že mnohé je jinak, než se zdá být, a proto chce dosáhnout k tomu, co je nezjevné a nalézt osvobozující slovo. Ten, kdo se vydá na osamělou cestu, zůstává osamělý, ale nemusí se strachovat, pokud si je jist, že za viditelným stojí neviditelné.
Sám sobě nikdo neunikne (Georges Rouault)
Anežka Kovalová si pro svou uměleckou cestu vybrala neokázalý terén. Možná se chvěla, protože jak si mohla být jistá, že jde správným směrem. Přesto šla bez zaváhání proti proudu a zvolila oproštění od vnějšího, při vědomí, že pokud by šla jinou cestou, zakryla by rodnou skutečnost věcí. Mezi hlasitými výkřiky, které se ve výtvarném umění ozývaly, zůstala věrná sama sobě, tomu, co v ní odedávna žilo, co načerpala v krajině dětství a mládí a přinášelo jistotu, že se může spolehnout na přírodu, která je ve své proměnlivosti stálá, nabízí optimistické okouzlení i smysl pro řád, který v ní vládne. Učila se v ní a za ní nacházet ukázněnou jednoduchost a přesahující vážnost. Důvěřovala, že všechno, co jí obklopuje, k ní patří, a proto s tím navázala přátelství. Svobodu našla v odříkání a v odevzdání se úkolu, o němž ví, že jej musí splnit. Hovoří prostou výtvarnou řečí, která je esencí hmotného a nehmotného, duchovního i světského, citu i rozumu.
Anežčino malířské i kreslířské dílo odkazuje k řádu, na kterém stojí svět. Hledá skrytou moudrost věcí, volí původní tvary a zkoumá vše, čím je obklopena, protože je přesvědčena, že všechno stvořené má metafyzický základ, a chce na něj poukázat. Její pravda o světě, o přírodě i o sobě nevede do neznámých krajin, naopak dívá se na to nejbližší, co tvoří její domov, co se nachází na dosah ruky, snad proto, že tuší, že velké věci jsou obsaženy v malých. Jde jí o stálost, a proto věnuje pozornost tomu, co vidí z oken domu, co je stále stejné, a přesto jiné, protože nevyčerpatelné. V obrazech a kresbách zhmotňuje a napovídá, že strom je zástupcem a pravzorem všech stromů, protože je obrazem základního tvaru. Zastupuje jsoucno, které je vícevýznamové, ale podstata spočívá v jednoduchosti, neměnnosti a celistvosti. Obraz přijímá znaky a stopy dějů, kterých se účastní, a proto vyzařují do prostoru. Okno nenabízí jen pohled do dálky, na temnou oblohu se srpkem měsíce, ale i k tomu, co se nachází na dosah, na schoulené listy na parapetu, na stopy sněhu, který roztává, na klid noci, kdy všechno usíná. A taky se objevuje kruh, který znázorňuje nekonečno, a nekonečno je přece základem všeho jsoucího.
Na scénu přichází člověk se svou historií. A opět je to jinak; odhalována je jeho vnitřní podoba, odosobněný mlčící obličej. Přesto nezmizely základní rysy, ani citová stránka. Tvář modeloval život, a proto vystupuje z přítmí se svými strastmi, bolestí a nejistotou. Nekřičí, nezoufá si – jen svědčí o tom, že zůstat věrný lidství není snadné.
Každý další krok potvrzuje Anežčino bytostné přesvědčení, že za zřejmým se nachází jiný prostor, který je naplněn, ale není možné si ho přes veškerou snahu přivlastnit, tak jako nelze ovlivnit rytmus přírody. Touhu, aby člověk neztratil naději, že svět má řád, potvrzují obrazy s uspořádanou řadou jablek, hrušek, ořechů, ptáků na okně, o kterých se nemluví. Nová skutečnost vzniká i zaniká a zanechává po sobě ozvuk úsilí dostat se odebíráním a proškrabováním k nedosažitelnému podkladu, k bělobě, která je překryta. Jako by právě tam byl zdroj toho, co je trvalé a neměnné. Anežka jde někdy opačným směrem v jistotě, že se jedná o stejnou cestu, která vyústí v šepot ticha, kdy hlas přichází jako znamení života. Medituje nad tím, co je nejprostší, stále přítomné, protože dané. Tak pozvolna narůstá báseň o mnoho slokách.
Tak, jak klidně plavou labutě v mírně se zvedajících vlnách, tak plyne čas – Panta rhei, ale věčně trvá.
Kurátorka výstavy Miroslava Hlaváčková
Anežka Kovalová: Zastavení v čase
Topičův salon, Národní 9, Praha 1, www.topicuvsalon.cz
Termín: 23. 8. – 23. 9. 2016
Výstavu pořádá Společnost Topičova salonu, z.s.
Anežka Kovalová
1. 7. 1949 narozena v Šumperku
1967–1973 AVU Praha, profesor Karel Souček
1980–2013 vyučovala na ZUŠ v Šumperku
Do roku 1981 spolupracovala s otcem, sochařem Jiřím Jílkem
a podílí se od počátku i na dramaturgii jeho galerie.
Je hostem kostelecké Výtvarné společnosti Kruh
a Spolku olomouckých výtvarníků.
Vystavuje od roku 1975, samostatně od roku 1978.
Střídá malbu s kresbou a okrajově i s grafikou.
Výtvarně doprovodila básnické sbírky Ondřeje Fibicha,
Martina J. Stöhra, Pavla Kolmačky a Jaroslava Seiferta,
knihy „Severomoravské pověsti a zkazky“ Bohuslava Indry
a „Zánik samoty Berhof“ Vladimíra Körnera.
Je zastoupena ve veřejných i v soukromých sbírkách
doma i v zahraničí.
Zdroj: www.topicuvsalon.cz
www.dksumperk.cz
