Jiří John – velký básník přírody

Umění a design - obrázek Maluji, protože je to pro mne jediný způsob vyjádření. Usiluji o zhmotnění představy obrazem a věřím, že tam, kde se to zdaří, může obraz v divákovi rezonovat. (Jiří John)

Ještě do 10. 4. 2016 mají návštěvníci možnost navštívit průřez celoživotní tvorbou Jiřího Johna (1923-1972), člena skupiny UB 12, významného malíře, kreslíře a grafika, „básníka přírody“, k jehož stěžejním námětům patřila příroda, hmota a světlo. Karlovarskou výstavu připravil Jaromír Zemina, Johnův blízký přítel a autor monografie z roku 1988. Početný soubor obrazů, grafických listů a kreseb tvoří díla z galerií z celé republiky a také ze soukromých sbírek. Výstava představí nejen reprezentativní průřez tvorbou, její koncepce srovnává také obsahové a výrazové analogie v malbách a grafikách, příp. kresbách. Výstavu doprovází katalog a také projekce připomínající Johnovu předchozí výstavu, život a dílo.

Místo konání: Galerie umění Karlovy Vary, Goethova stezka 6
Termín: 4.2. - 10.4.2016,
Autor výstavy: PhDr. Jaromír Zemina
Kurátorka výstavy: Mgr. Lenka Tóthová
Otevírací doba: denně mimo pondělí 10 – 17 hodin

Jiří John (1923 – 1972)

foto k článkuČeský malíř, grafik, kreslíř a ilustrátor Jiří John byl kultovní postavou české scény šedesátých let. Jeho mimořádný talent, především na poli grafiky, oceňovali nejen ostatní členové skupiny UB 12, jejímž byl členem, ale i širší kulturní veřejnost. I když se nijak aktivně neúčastnil spolkového života a významně nevstupoval ani do teoretických diskusí, všichni si byli vědomi zvláštních kvalit jeho umění. Johnova tvorba může působit až obyčejně tím, jak se vyhýbá větším barevným i tvarovým nadsázkám a postrádá smysl pro výpravnost, avšak jeho klidný, prostý styl a jemná čistota forem symbolicky ztvárňované přírody – krajiny ve skutečnosti silně rezonuje: John ve svém díle nikdy nezachycoval epické motivy či figurální kompozice, nýbrž přírodní dění na zemském povrchu, které za pomoci světla a hmoty uváděl do úzkého vztahu s tím, co se nalézá pod ním; velké objevoval v malém, obecné v konkrétním a dávné v dnešním. Pro jeho básnivé, a přitom přirozené vidění světa, pevně spjatého s přírodou, se mu někdy také říkalo „umělec ticha“ či – podobně jako Josefu Šímovi – „básník přírody“. A ještě pro jednu věc si Johna umělecká veřejnost považovala – pro jeho lidskost, která s jeho výtvarným nadáním stála v úzkém sepětí a dotvářela tak jednotu umělce a člověka.

foto k článkuJiří John vyšel ze skromných poměrů: pocházel z rodiny továrního dělníka z malého města Třešť na Českomoravské vysočině. Dětství a mládí na venkově v něm zanechaly hluboké stopy, takže se k rodnému kraji ve svém díle nepřestal nikdy vracet. První Johnovy dochované kresby a malby pocházejí již z r. 1939, kdy ho šestnáctiltého otec poslal do učení na zámečníka–instalatéra (Dvorek, 1939). Ve válečných čtyřicátých letech začal při práci v továrně na stroje v Hedvikově v podhůří Železných hor ilustrovat v alšovském duchu lidová pořekadla a písničky, které rámoval rostlinnými motivy, přičemž písmo textů jakoby splétal ze stébel a kořínků. Brzy poté se blíže seznámil s moderním malířstvím, především pak s dílem Jana Zrzavého. Jeho poetický styl ve své práci naplno rozvinul v letech po válce, při jednoročním studiu grafické školy v Praze a zejména pak na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Josefa Kaplického.

foto k článkuPrávě ze studií na vysoké škole pocházejí první Johnovy osobité obrazy. Neokázalá zpracování motivů často stojí na prahu Zrzavého magického realismu (Černí koně, 1947; Dvorek, 1947) a vážou se na kraj umělcova dětství, nejčastěji na kopce a lesy této „moravské Sibiře“, zachycené zpravidla na podzim, v zimě a v předjaří, kdy je nejlépe viditelná jejich kostra (Zima, 1947; Zimní pláň, 1951; Poslední sníh, 1971).

foto k článkuPo dvouleté vojenské službě (1951–1953) se John žení se svou spolužačkou z grafické i uměleckoprůmyslové školy Adrienou Šimotovou a zapojuje se do dvou projektů, které jeho tvorbu trvale poznamenají: v roce 1953 pracuje jako brigádník na archeologickém průzkumu na Zlatém koni u Koněprus a objevuje tak svět geologických vrstev a prostorů pod povrchem země, jež se později stanou jedním z jeho nejpříznačnějších motivů (tzv. chtónické obrazy pojaté jako zátiší). V letech 1954–1958 pak pracuje s Václavem Boštíkem na Památníku židovských obětí nacismu v Pinkasově synagoze v Praze, jejíž stěny postupně pokryje 72 278 jmen zemřelých. Jde o „nepamátníkový“, neobrazový monument, formovaný v naprosté abstraktnosti a věcnosti střídmě barevným písmem. Ideově jej vytvořila tehdejší ředitelka židovského muzea Hana Volavková spolu s Josefem Kaplickým. Jedinečných výtvarných poznatků z této práce Jiří John následně využije v optickém strukturování vlastních obrazů a ve struktuře a rytmu grafických šrafur.

foto k článkufoto k článkufoto k článku



foto k článkuV letech 1958–1959 John přejde od námětů venkovské krajiny k civilistní tematice měst a k zátiším (Skříňka, 1958; Stůl, 1959), jež nejednou rezonují s dílem Giorgia Morandiho. Výrazové prostředky John stále více usměrňuje – barevné plochy a obrysové linie zjemňuje a barevné škály kompozic postupně redukuje na odstíny šedí a modří – a klasický výtvarný princip cézannovsko–matissovské konstrukce obrazu si postupně dokonce osvojí natolik, že jeho práce brzy začnou hraničit s formalismem. Vrací se proto opět k přírodě, přičemž naváže zejména na vrcholnou tvorbu Josefa Šímy ze 30. let, na jeho specifické barevné odstíny i tvary, které rozvíjí nejen na plátně (Zelená krajina, 1962), ale i v grafické technice suché jehly, s níž od r. 1956 pracuje místo kresby.

foto k článkuTehdy, na přelomu 50. a 60. let, umělecky dozrává. Ve své tvorbě ubírá na iluzivnosti a eliminuje perspektivní hledisko: nakloněný terén střídají vertikální řezy, představující sondy do hlubin zemského povrchu. Výjev přestává být krajinou a stává se obecnějším znakem vnějších vrstev země, její rostlinná pokrývka pak jakýmsi zátiším. Potemnělá plátna s přírodní tematikou, probouzená k životu světelnými paprsky (Rašení, 1962), korespondují s grafickými listy (v některých případech s totožným názvem; Rašení, 1961), jejichž světelnou živost působí husté křížení a rovnoběžné řazení čar. V letech 1964–1965 se Johnův kolorit zjasňuje a jeho poetismus vrcholí v podobě obrazových i grafických výjevů hornin, nerostů a krystalů.

foto k článkuV druhé polovině 60. let se autor od malebnosti odvrací a jeho práce se v malbě i grafice zdrsňují a dramatizují. Důležitým vzorem se pro něj stává Max Ernst a jeho cyklus frotáží Přírodopis, který John přetavuje do vlastní podoby (Dávná krajina, 1967 a 1969; Rozbřesk, 1967). Jeho barevně vycizelované a přesně geometrizované výjevy někdy ale tíhnou k určité statičnosti a estetizovanému projevu (Obnažená krajina, 1966).

foto k článkuR. 1969 se Johnovo dílo vlivem vážné ledvinové nemoci zásadně mění: umělec se po dlouhé době navrací ke kresbě perem jako svébytné výtvarné technice (Kůry, 1970; Vegetace, 1970); oprošťuje se od vnějškových nánosů formálního dekoru a svůj výtvarný projev redukuje na minimum. Jeho prosté a věcné výjevy na plátnech se opět zaměřují na přírodu – krajinu v konkrétnější, monumentálnější podobě. V některých případech přesně odkazují na rané malby ze 40. let, které ale byly spjaty s představou dočasného odpočinku přírody, zatímco nyní ohlašují pozvolný, zato však definitivní konec (Zima, 1971; Jarní Prostory, 1971). V dílech převládá představa zimy, zmaru a mrazivého ticha (Mrzne, 1969). Jindy nahotu a prázdnotu pozdních krajin střídá ztvárnění hnilobné vegetace – zčernalého plodu hrušky či hlávky zelí (Opuštěný stůl, 1972; Zelí, 1972) – nebo ovoce samočinně padajícího ze stromu (Ovoce samo padající, 1970). Tichá věcnost bez lidské přítomnosti rovněž prostupuje dva malé obrázky z nemocnice: chodbu i nemocniční stolek se zkumavkami krve na něm (Chodba, 1971; Nemocniční stolek, 1971). Výtvarná předmětnost omezená na minimální prostředky jako by zde zhmotnila blížící se biologickou smrt samu. Johnovo dílo se završuje a současně uzavírá zanikajícím organismem, který ze sebe stále ještě vydává trochu tichého života, z něhož kdysi vzešel.

foto k článkuJak napsal Jan Vladislav, Johnovy obrazy „jsou možná pokusem o znovunastolení myšlenky o jednotě člověka a vesmíru, pokusem, provedeným specifickými prostředky malíře, pokusem, vyvěrajícím nikoli z apriorní teze, ale z přímé životní zkušenosti nebo spíš životní potřeby, společné ostatně všem. Věc, která z tohoto pokusu vzniká, vychází z vesmíru jako ohlas a přitom se ve shodě se svým smyslem do něho zase vrací jako jeho další, nová část.“

Autor: Mariana Dufková
Zdroj: www.artlist.cz, www.galeriekvary.cz
Foto z výstavy: Pravoslav Tomek

Publisher: iUmeni.cz

Jiří John – velký básník přírody - www.iUmeni.cz ()

Zpět na výpis


Další umění a design


Pavel Babáček - webdesigner, graphic designer, html coder

Knižní akce

Kázání proti hříchu spěšnosti
Kázání proti hříchu spěšnosti
Zahradní umění Říše středu
Zahradní umění Říše středu
Zahradní umění Říše středu
Zahradní umění Říše středu

Články z iHned.cz

Knižní novinka

Od svítání do svítání neboli "Srdce žije z naděje a ne přítomností chudou"