Jiří John – velký básník přírody

Umění a design - obrázek Maluji, protože je to pro mne jediný způsob vyjádření. Usiluji o zhmotnění představy obrazem a věřím, že tam, kde se to zdaří, může obraz v divákovi rezonovat. (Jiří John)

Ještě do 10. 4. 2016 mají návštěvníci možnost navštívit průřez celoživotní tvorbou Jiřího Johna (1923-1972), člena skupiny UB 12, významného malíře, kreslíře a grafika, „básníka přírody“, k jehož stěžejním námětům patřila příroda, hmota a světlo. Karlovarskou výstavu připravil Jaromír Zemina, Johnův blízký přítel a autor monografie z roku 1988. Početný soubor obrazů, grafických listů a kreseb tvoří díla z galerií z celé republiky a také ze soukromých sbírek. Výstava představí nejen reprezentativní průřez tvorbou, její koncepce srovnává také obsahové a výrazové analogie v malbách a grafikách, příp. kresbách. Výstavu doprovází katalog a také projekce připomínající Johnovu předchozí výstavu, život a dílo.

Místo konání: Galerie umění Karlovy Vary, Goethova stezka 6
Termín: 4.2. - 10.4.2016,
Autor výstavy: PhDr. Jaromír Zemina
Kurátorka výstavy: Mgr. Lenka Tóthová
Otevírací doba: denně mimo pondělí 10 – 17 hodin

Jiří John (1923 – 1972)

foto k článkuČeský malíř, grafik, kreslíř a ilustrátor Jiří John byl kultovní postavou české scény šedesátých let. Jeho mimořádný talent, především na poli grafiky, oceňovali nejen ostatní členové skupiny UB 12, jejímž byl členem, ale i širší kulturní veřejnost. I když se nijak aktivně neúčastnil spolkového života a významně nevstupoval ani do teoretických diskusí, všichni si byli vědomi zvláštních kvalit jeho umění. Johnova tvorba může působit až obyčejně tím, jak se vyhýbá větším barevným i tvarovým nadsázkám a postrádá smysl pro výpravnost, avšak jeho klidný, prostý styl a jemná čistota forem symbolicky ztvárňované přírody – krajiny ve skutečnosti silně rezonuje: John ve svém díle nikdy nezachycoval epické motivy či figurální kompozice, nýbrž přírodní dění na zemském povrchu, které za pomoci světla a hmoty uváděl do úzkého vztahu s tím, co se nalézá pod ním; velké objevoval v malém, obecné v konkrétním a dávné v dnešním. Pro jeho básnivé, a přitom přirozené vidění světa, pevně spjatého s přírodou, se mu někdy také říkalo „umělec ticha“ či – podobně jako Josefu Šímovi – „básník přírody“. A ještě pro jednu věc si Johna umělecká veřejnost považovala – pro jeho lidskost, která s jeho výtvarným nadáním stála v úzkém sepětí a dotvářela tak jednotu umělce a člověka.

foto k článkuJiří John vyšel ze skromných poměrů: pocházel z rodiny továrního dělníka z malého města Třešť na Českomoravské vysočině. Dětství a mládí na venkově v něm zanechaly hluboké stopy, takže se k rodnému kraji ve svém díle nepřestal nikdy vracet. První Johnovy dochované kresby a malby pocházejí již z r. 1939, kdy ho šestnáctiltého otec poslal do učení na zámečníka–instalatéra (Dvorek, 1939). Ve válečných čtyřicátých letech začal při práci v továrně na stroje v Hedvikově v podhůří Železných hor ilustrovat v alšovském duchu lidová pořekadla a písničky, které rámoval rostlinnými motivy, přičemž písmo textů jakoby splétal ze stébel a kořínků. Brzy poté se blíže seznámil s moderním malířstvím, především pak s dílem Jana Zrzavého. Jeho poetický styl ve své práci naplno rozvinul v letech po válce, při jednoročním studiu grafické školy v Praze a zejména pak na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Josefa Kaplického.

foto k článkuPrávě ze studií na vysoké škole pocházejí první Johnovy osobité obrazy. Neokázalá zpracování motivů často stojí na prahu Zrzavého magického realismu (Černí koně, 1947; Dvorek, 1947) a vážou se na kraj umělcova dětství, nejčastěji na kopce a lesy této „moravské Sibiře“, zachycené zpravidla na podzim, v zimě a v předjaří, kdy je nejlépe viditelná jejich kostra (Zima, 1947; Zimní pláň, 1951; Poslední sníh, 1971).

foto k článkuPo dvouleté vojenské službě (1951–1953) se John žení se svou spolužačkou z grafické i uměleckoprůmyslové školy Adrienou Šimotovou a zapojuje se do dvou projektů, které jeho tvorbu trvale poznamenají: v roce 1953 pracuje jako brigádník na archeologickém průzkumu na Zlatém koni u Koněprus a objevuje tak svět geologických vrstev a prostorů pod povrchem země, jež se později stanou jedním z jeho nejpříznačnějších motivů (tzv. chtónické obrazy pojaté jako zátiší). V letech 1954–1958 pak pracuje s Václavem Boštíkem na Památníku židovských obětí nacismu v Pinkasově synagoze v Praze, jejíž stěny postupně pokryje 72 278 jmen zemřelých. Jde o „nepamátníkový“, neobrazový monument, formovaný v naprosté abstraktnosti a věcnosti střídmě barevným písmem. Ideově jej vytvořila tehdejší ředitelka židovského muzea Hana Volavková spolu s Josefem Kaplickým. Jedinečných výtvarných poznatků z této práce Jiří John následně využije v optickém strukturování vlastních obrazů a ve struktuře a rytmu grafických šrafur.

foto k článkufoto k článkufoto k článku



foto k článkuV letech 1958–1959 John přejde od námětů venkovské krajiny k civilistní tematice měst a k zátiším (Skříňka, 1958; Stůl, 1959), jež nejednou rezonují s dílem Giorgia Morandiho. Výrazové prostředky John stále více usměrňuje – barevné plochy a obrysové linie zjemňuje a barevné škály kompozic postupně redukuje na odstíny šedí a modří – a klasický výtvarný princip cézannovsko–matissovské konstrukce obrazu si postupně dokonce osvojí natolik, že jeho práce brzy začnou hraničit s formalismem. Vrací se proto opět k přírodě, přičemž naváže zejména na vrcholnou tvorbu Josefa Šímy ze 30. let, na jeho specifické barevné odstíny i tvary, které rozvíjí nejen na plátně (Zelená krajina, 1962), ale i v grafické technice suché jehly, s níž od r. 1956 pracuje místo kresby.

foto k článkuTehdy, na přelomu 50. a 60. let, umělecky dozrává. Ve své tvorbě ubírá na iluzivnosti a eliminuje perspektivní hledisko: nakloněný terén střídají vertikální řezy, představující sondy do hlubin zemského povrchu. Výjev přestává být krajinou a stává se obecnějším znakem vnějších vrstev země, její rostlinná pokrývka pak jakýmsi zátiším. Potemnělá plátna s přírodní tematikou, probouzená k životu světelnými paprsky (Rašení, 1962), korespondují s grafickými listy (v některých případech s totožným názvem; Rašení, 1961), jejichž světelnou živost působí husté křížení a rovnoběžné řazení čar. V letech 1964–1965 se Johnův kolorit zjasňuje a jeho poetismus vrcholí v podobě obrazových i grafických výjevů hornin, nerostů a krystalů.

foto k článkuV druhé polovině 60. let se autor od malebnosti odvrací a jeho práce se v malbě i grafice zdrsňují a dramatizují. Důležitým vzorem se pro něj stává Max Ernst a jeho cyklus frotáží Přírodopis, který John přetavuje do vlastní podoby (Dávná krajina, 1967 a 1969; Rozbřesk, 1967). Jeho barevně vycizelované a přesně geometrizované výjevy někdy ale tíhnou k určité statičnosti a estetizovanému projevu (Obnažená krajina, 1966).

foto k článkuR. 1969 se Johnovo dílo vlivem vážné ledvinové nemoci zásadně mění: umělec se po dlouhé době navrací ke kresbě perem jako svébytné výtvarné technice (Kůry, 1970; Vegetace, 1970); oprošťuje se od vnějškových nánosů formálního dekoru a svůj výtvarný projev redukuje na minimum. Jeho prosté a věcné výjevy na plátnech se opět zaměřují na přírodu – krajinu v konkrétnější, monumentálnější podobě. V některých případech přesně odkazují na rané malby ze 40. let, které ale byly spjaty s představou dočasného odpočinku přírody, zatímco nyní ohlašují pozvolný, zato však definitivní konec (Zima, 1971; Jarní Prostory, 1971). V dílech převládá představa zimy, zmaru a mrazivého ticha (Mrzne, 1969). Jindy nahotu a prázdnotu pozdních krajin střídá ztvárnění hnilobné vegetace – zčernalého plodu hrušky či hlávky zelí (Opuštěný stůl, 1972; Zelí, 1972) – nebo ovoce samočinně padajícího ze stromu (Ovoce samo padající, 1970). Tichá věcnost bez lidské přítomnosti rovněž prostupuje dva malé obrázky z nemocnice: chodbu i nemocniční stolek se zkumavkami krve na něm (Chodba, 1971; Nemocniční stolek, 1971). Výtvarná předmětnost omezená na minimální prostředky jako by zde zhmotnila blížící se biologickou smrt samu. Johnovo dílo se završuje a současně uzavírá zanikajícím organismem, který ze sebe stále ještě vydává trochu tichého života, z něhož kdysi vzešel.

foto k článkuJak napsal Jan Vladislav, Johnovy obrazy „jsou možná pokusem o znovunastolení myšlenky o jednotě člověka a vesmíru, pokusem, provedeným specifickými prostředky malíře, pokusem, vyvěrajícím nikoli z apriorní teze, ale z přímé životní zkušenosti nebo spíš životní potřeby, společné ostatně všem. Věc, která z tohoto pokusu vzniká, vychází z vesmíru jako ohlas a přitom se ve shodě se svým smyslem do něho zase vrací jako jeho další, nová část.“

Autor: Mariana Dufková
Zdroj: www.artlist.cz, www.galeriekvary.cz
Foto z výstavy: Pravoslav Tomek

Publisher: iUmeni.cz

Jiří John – velký básník přírody - www.iUmeni.cz ()

Zpět na výpis


Další umění a design


OnlineArt.cz - Nezávislý občasník o výtvarném umění s přesahy od literatury, poezie, hudební a divadelní tvorby

Knižní akce

Quido Šimek
Quido Šimek
Nové povídání o pejskovi a kočičce
Nové povídání o pejskovi a kočičce
Hlemýžď Čilišnek
Hlemýžď Čilišnek

Články z iHned.cz

Knižní novinka

Art+Antiques 2017/9

Pavel Babáček - webdesigner, graphic designer, html coder