Výstava byla výběrem jeho kreseb a olejomaleb z období 60. až 90. let 20. století. Výstavu připravila Mirela Tůmová a Miroslav Šisler ve spolupráci s rodinou Karla Valtera. K výstavě je vydán katalogový list s textem Václava Cílka a kresbami Karla Valtera.
S dílem Karla Valtera jsem se poprvé potkal před nějakými třiceti lety, aniž bych tehdy tušil, co se z náhodného setkání může vyvinout. Člověk se přeci setkává s tolika věcmi a nakonec mu jich v ruce zůstane sotva pár! Později jsem si koupil jeden jeho nepříliš zdařilý obraz holého stromu, který u nás dodnes visí v kamrlíku na nářadí. Jenže pak teprve se začal odehrávat hlavní děj a to v podobě dvou velkých výstav, během kterých se z osoby zajímavého regionálního malíře začal v myslích lidí stávat mistr.
Byl jsem požádán, abych řekl svůj názor na Valterovo dílo, jinak bych se vám vůbec neopovážil sdělit svůj dojem, se kterým si navíc stále ještě nejsem úplně jistý. Počátkem 90. let byl objevován Josef Váchal a to nejenom pro svoji mohutnost, ale také protože doba přála magii a spiritismu, aby nemusela řešit otázky náboženství. Nechci ho nijak snižovat, první grafika, kterou jsem si v životě ještě na průmyslovce koupil, bylo právě Váchalovo exlibris a to v době, kdy jej znal jen málokdo. O něco později došla řada na Bohuslava Reynka, kde opět k velikosti umělce přispěl příběh hloubavého starce obklopeného kočkami ryjícího za venkovským sporákem své tiché suché jehly. Bylo zajímavé pozorovat, jak se z outsiderů stávají hlavní inspirátoři.
Nevím, zda se to přihodí, ale myslím, že k těmto dvěma postavám -a víc jich neznám- může, ale také nemusí přibýt dílo Karla Valtera. Podle mně je jedno, zda je Evropa přijme (stejně jako nepřijala první abstraktní malíře z baltských států či pozoruhodné umělce malých národů), ale stejně to jsou tvůrci evropské úrovně, i když asi nikdy nebudou tak známi jako třeba Georges Rouault. Je to jedno, aspoň zůstanou nám tady doma.
Chci, aby bylo jasné, že třeba dílo mého oblíbeného Aloise Moravce končí tam, kde začíná Valterovo dílo. Valtr je víc než regionální fenomén. Pokud bych hrál hru, kam by šel určitý obraz pověsit, aniž by to návštěvníky zarazilo, tak bych uměl Valtrovi vybrat místo v Metropolitním Muzeu někde mezi Markem Rothkem a Robertem Motherwellem. Nejsem kunsthistorik, nevládnu metodologií, řídím se pocity, které mi říkají, že podobné antické světlo, jaké se objevuje na obrazech Josefa Šímy, chladně a kosmicky prozařuje plátna Václava Boštíka. Později jsem je uviděl, ale v jiných podobách na půdě plné obrazů Olgy Karlíkové a v bytě usměvavé Jitky Válové. Naučil jsem se je rozeznat i ve Valterových tazích polosuchým štětcem.
Mám na mysli hlavně obrazy z posledních třiceti let malířova života, kdy překonával nejednu vnitřní jizvu. Ono to je jako s louskáním ořechů - když rozlousknete ten první, tak u druhého to už jde snáz. Řekl bych, že se zjasňoval v dlouhých procházkách přírodou a pak malováním nalézal sílu a světlo nejprve k zahojení vnitřních ran a potom i jako dar pro ostatní. Musel v sobě mobilizovat ty nejkrásnější síly, které prorazily i do jeho obrazů.
Znovu opakuji, že to nevím určitě, ale přesto předpokládám, že Valterovo dílo se jednou stane stejně významným celkem jako Váchalova a Reynkova tvorba. Nebude záležet jenom na její kvalitě, ale také na potřebě budoucího příběhu a náladě doby, která - pokud se v nové světelné citlivosti vrátí ke krajině domova, cestě mezi poli a životu stromů - objeví také Karla Valtera. Ale i kdyby se nestalo, tak to nevadí, protože těm vidícím a žijícím na jednom místě nedaleko od polí, bude drahé, tak jako tak.
Ještě nikdy jsem to neudělal a možná už ani nikdy neudělám, ale navrhuji dívat se na Valterovo dílo jako na národní kulturní bohatství a na něj samého jako na jednoho z největších českých malířů posledních desetiletí. Kresebné, grafické a malířské dílo je zapotřebí zmapovat sérií výstav, protože je příliš rozlehlé. Je nutné zapsat vzpomínky na jeho život podobně, jako byly zachyceny v případě Bohuslava Reynka, Josefa Floriana či v četných edicích Váchalova díla. Je to dílo, kolem kterého jednou možná oprávněně vyroste kult připomínající životní osud něčím blízkého souputníka, básníka Ivana Blatného.
A jak to po sobě čtu, tak jsem se až zalekl, jak velké věci to píšu. Ale málo platné, pátrám v sobě a zjišťuji, že si za nimi stojím možná proto, že jsem viděl vyrůst Aléna Diviše, Josefa Váchala a Bohuslava Reynka (a vlastně i Ivana Blatného) z polohy známé nepočetným zasvěcencům do výšin národních ikon.
Václav Cílek
Karel Valter - KRAJINA DOMOVA, kresby a malby
"Říkám s přírodou, čímž myslím něco víc než samotnou krajinu, neboť tím se dotýkám všech mně pochopitelných i nepochopitelných vnitřních vztahů, které jsou v přírodě ukryté, jsou hlouběji vsazené a dávají bohatší odpověď na náš život, jeho hodnotu a jeho tajemnost. A ta má nejblíže k poetizaci veškerého dění, jemuž jsem při svých toulkách přírodou vždy podlehl."
(Karel Valter)
Karel Valter (1909 České Budějovice - 2006 Tábor)
český malíř, grafik, pedagog
Vyrůstal v Českých Budějovicích. Byl členem předválečné jihočeské avantgardní umělecké skupiny Linie, do které přispíval jako malíř, grafik, fotograf a také jako muzikant. Učil v Českých Velenicích, Mladé Vožici, Táboře. Za druhé světové války byl za spolupráci s odbojem zatčen gestapem a vězněn v koncentračních táborech v Terezíně a Buchenwaldu. Po návratu v roce 1945 vyučoval na táborských školách a později také v Lidové škole umění až do roku 1971. Karel Valter pilně tvořil až do vysokého věku.
Odborná kritika dnes jeho práce z předválečného období hodnotí jako ojedinělé v českém umění pro jejich směřování ke konstruktivní skladbě, do oblasti vizuální poezie a i surrealistické imaginace. V poválečné tvorbě patří k charakteristickému Valterovu přínosu zejména velmi osobitá krajinomalba. Počátkem 60. let vznikaly jeho první tempery a velmi působivé kresby a grafiky. Těžištěm Valtrovy tvorby však stále byla olejomalba na plátnech.
Karel Valter uskutečnil 88 samostatných výstav a podílel se na 140 výstavách skupinových. Jeho díla jsou v majetku předních českých galerií a muzeí (např. Národní galerie v Praze, Moravská galerie v Brně, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou apod.), jakož i v soukromých sbírkách. Karel Valter je autorem knihy LINIE (vydána v roce 1980).
Rodina K. Valtera vydala dvě knihy autorových vzpomínek.
Z náčrtníku vzpomínek - vyprávění o dětství, mládí a cestě k výtvarnému umění. Knihu doprovázejí autorovi kresby, grafiky, koláže a fotografie z předválečného období. (vydáno 2013)
Ostnaté vzpomínky - vzpomínky Karla Valtera na nacistické věznění v koncentračních táborech v Terezíně a Buchenwaldu. Vyprávění doprovázejí kresby, které v Buchenwaldu vytvořil, ukrýval a po osvobození přivezl domů. (vydáno 2015)
Zroj: Galerie Sirkus
Autor textu: Václav Cílek
