Pet Tropicana Veroniky Richterové
Výstava Pet Tropicana 2.0 představuje inspirace sochařky Veroniky Richterové cestami do zemí tropického podnebného pásu a materiálově sestává převážně z vyhozených plastových lahví, nalezených přírodnin a objevených suvenýrů.
„Symbióza plastu s přírodninami mě zajímá už řadu let, asi tak vlastně zrcadlím to, jak plast všudypřítomně prorůstá světem.“ Veronika Richterová
Veronika Richterová zde sestavila několik zákoutí exotických tropických krajin, v nichž nabízí fascinující pohled do zemí různých kontinentů, které navštívila. Materiály, jež běžně vyhazujeme, dostávají druhou šanci, jsou nově použity a spojeny v hravá přírodní zátiší bohatá na zvláštnosti flory i fauny.
Autorčiny vzpomínky a dojmy z cest na výstavě ožívají ve scenériích s recyklovanými, zdánlivě bezcennými rekvizitami a výsledkem jsou nevšední modely a dioramata, které však působí realisticky a překvapí vlastní rozmanitostí forem života. Veronika Richterová pro tišnovskou galerii připravila částečnou reprízu úspěšné výstavy ve skleníku Fata Morgana v Botanické zahradě v Praze z roku 2010, kterou nově doplnila o současnou tvorbu. Na výstavě najdete i stavby, jež jsou, jak sama zmiňuje, jejími „úkroky do architektury“. Nově jsou zde vystaveny drobné objekty kombinované z naplavenin darů moře, které zrcadlí všudypřítomnost plastu v dnešním světě.
Veronika Richterová (* 1964) Absolventka Ateliéru monumentální malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Ve své sochařské práci se dlouhodobě zabývá využíváním a estetikou odpadových materiálů a vytváří objekty a instalace z PET lahví, tzv. pet art. Zaměřuje se na možnosti upcyclingu a šíří téma udržitelnosti v umění. Kromě pet artu vytváří i stylizované objekty z nalezenin, smaltovaného plechu nebo pracuje s mozaikou.
Z posledních výstav uveďme Letem světem, nejen s petem (Galerie Lapidárium, Broumov, 2021), Japonsko v detailech (s M. Cihlářem, Galerie Mona Lisa, Olomouc, 2021), Čtyři generace vegetace (Galerie Makráč, Praha, 2019), Japonské hotovky (Galerie Millennium, Praha, 2019), Studovny pod hladinou (Městská knihovna, Praha, 2018), Osvícená kotelna (Galerie Arto.to Uhelný mlýn, Libčice, 2018), Tentacles (České centrum, Tokio, 2017), Srdceráj (s M. Cihlářem, zámek Litvínov, 2015–2017), ARTificial Paradise (Villa Ormond, Sanremo, 2022). Společně s manželem, grafikem Michalem Cihlářem vydávají publikace z cest po světě: Japonsko v detailech a ve dvou deníčcích (2021), Zvěrstvo (2007), Kambodža v detailech (2006) nebo Cuba v detailech (2005). Žije a tvoří v Buštěhradu u Prahy.
ROZHOVOR RADKY KACLEROVÉ S VERONIKOU RICHTEROVOU k výstavě PET TROPICANA 2.0
Veronika Richterová je ta, která přeměňuje
použité PET lahve na umění, ta, která PET lahvi
vzdává poctu. Z petek vytvořila obřího krokodýla,
motýly, palmy, květiny či lustry nebo z petek a
palet k vyhození sestrojila domek pro uprchlíky
na ostrově Lesbos. Nedávno o tobě Petr Volf pro
časopis INTRO napsal, že ráda dáváš věcem
druhou šanci. Plastovým lahvím například
prodlužuješ životnost a určuješ jim nový smysl
zde na Zemi. Souhlasíš?
To je vzletně řečeno. Ale ano, pravdou je, že těm,
které se mi dostanou pod ruku, zajistím celkem
pestrý život, určitě příjemnější a víc vzrušující, než
kdyby skončily na skládce, ve spalovně anebo
rozšmelcované napadrť. U mě si ale nejdřív musí
projít procedurou – zpracovávám je řezákem,
nůžkami a horkovzdušnou pistolí, ale zato pak je už
jen hýčkám. Opečovávané, oprašované, zabalené v
bublinkách je vozím po Čechách i po světě,
vystavuju v galeriích, nechám fotografovat. V tuto
chvíli právě část z nich směřuje ve velké bedně na
italskou riviéru do Sanrema na mou výstavu
Bottiglie in Fiore: ARTificial Paradise. Takže stěžovat
si nemohou.
Určitě máš i věci, které veřejně tolik známé
nejsou, ale jsou pro tebe důležité. Vzpomeneš si
na ně?
To, co asi není moc známé, jsou moje naplaveniny,
neboli Dary moře. Já jsem bytostná sběračka,
sbírám všude, kudy chodím. A tak když se mi
poštěstí být u moře, je pro mě největším blahem
pomalu se šourat shrbená po břehu a prohlížet si,
co moře vyplavilo. Probírám se kamínky, nepohrdnu
mušlemi nebo omletým sklem. Ale to, co hledám,
jsou kousky něčím zvláštní: plasty, plechovky,
zbytky bot, bójek, sítí, kousky dlaždic, cihel, dřeva,
vše, co moře svou neúnavnou silou nějak
poznamenalo. Doma pak tyhle suvenýry
uchovávám v popsaných krabicích od bot. A když
přijde ta správná doba, vše vyklopím a míchám
destinace i materiály, zkouším, kombinuju a lepím z
těch věcí drobné objekty, o kterých jsem vůbec
netušila, že by mi někdy mohly přijít na mysl. A
protože nejzajímavější kousky jsem si přivezla z
tropických destinací, nemohou Dary moře
pochopitelně chybět na tišnovské výstavě o
tropech.
Zahloubáme se trochu do historie. Třeba první
věc, kterou jsi kdy zrecyklovala. Vybavíš si ji?
To by bylo nadlouho, k tomu můžu jen říct, že tyhle
sklony mám od dětství. Tehdy to bylo umocněno
všeobecnou socialistickou bídou a nedostatkem
materiálů pro mé tvoření. Takže se nemůžete divit,
že jsem panenkám do domečku vyráběla nábytek z
krabiček od sirek, sporák z plechovky od čaje, dřez
z lahvičky od šampónu nebo parkety z dřívek od
nanuků. No, a to mi tak nějak zůstalo až do teď, jen
to provozuju ve větším měřítku. Podívám se na
nějaký vyhozený materiál a už mi v hlavě naskakuje,
co by se s tím dalo dělat. Je to vášeň a prokletí
zároveň. Před pár lety jsem kupříkladu začala dělat
hlavy a masky ze starých kabelek a od té doby
kdykoli nějakou vyhozenou najdu, už se na mě
zdálky kouká očima z přezek, zubí se zipama a já
nemám to srdce ji tam nechat.
Kde se vzal tvůj první PET-ART objekt? Odkdy
používáš ve své tvorbě plast?
PET lahve se u nás objevily brzy po revoluci, ale
bylo jich jako šafránu, dělala jsem si z nich zprvu
různé úložné nádoby, skleničky na víno... První
objekt, křišťálový lustr, vznikl v roce 2004 už s
jasnou myšlenkou využít ten nádherně průsvitný
materiál k vážné sochařské práci. Tehdy si lidi nade
mnou spíš ťukali na čelo, PET lahve byly prostě
odpad, a ještě se to moc neřešilo. Pro mě ale
nápad s PETem znamenal velkou výzvu, touhu
pokořit tenhle nevyzkoušený a nevyzpytatelný
plast. Jak postupně začalo v sortimentu přibývat
barev a tvarů, stala se mi z lahví neodbytná vášeň.
A ta mě dosud neopustila navzdory tomu, že
„zlaté“ časy, kdy renomovaní výrobci nápojů
vyrukovali každé léto s limitovanými sériemi lahví v
barvě zlaté, perleťové, stříbrné nebo něžně
opalizující růžové, jsou dávno pryč. Kvalita dnešních
lahví, díky snahám o snižování kvanta plastu (což je
samozřejmě chvályhodné), je už pro mě víc k pláči
než k tvorbě. Naštěstí mám ale lahví, coby
zodpovědný sběrač, z dřívějších let poměrně
monstrózní zásoby. Řekla bych na doživotí.
Co znamená „tropicana“ v názvu tvé výstavy v
Galerii Josefa Jambora? Přibliž nám pojetí
výstavy.
Je to výstava o mé inspiraci tropy. Jako
Středoevropana a suchozemce mě tropické země
fascinují čím dál víc, klima, bohatství vegetace,
absence ročních období, způsob života, rybolov,
bydlení, tradice. Vycházím z toho, co jsem zažila,
ale daleko víc je toho, co mi běží hlavou a co bych
ještě chtěla poznat.
Název PET TROPICANA 2.0 odkazuje na mou
výstavu PET TROPICANA před dvanácti lety, kdy
jsem zaplnila svými petovými plastikami zvířat a
rostlin celý skleník Fata Morgana v Botanické
zahradě v pražské Troji. Pro jezírko uprostřed
exotické vegetace jsem tenkrát vytvořila
plovoucího krokodýla, který se stal nejen vizuálem,
ale i jakýmsi maskotem výstavy a nechybí ani zde v
Tišnově. PET TROPICANA 2.0 v roce 2022 je ale
jiná, má představit, kam jsem se během let
posunula, vedle objektů z PET lahví ukazuju také
symbiózu plastu s přírodninami. To je poloha, která
mě zajímá už řadu let, asi tak vlastně zrcadlím to,
jak plast všudypřítomně prorůstá světem. Na
výstavě najdete také můj drobný „úkrok do
architektury“ v podobě dvou domků, kterými chci
vzdát poctu všem zarputilým kutilům, kteří staví z
kdečeho.
Na kterou z cest do tropických oblastí ráda
vzpomínáš?
Momentálně nejvíc na tu poslední, na ostrov
Guadeloupe. Jde vlastně o dvojostrov ve tvaru
motýla v Malých Antilách. Ačkoli tam jsou takové
tropy řekněme pro začátečníky, protože ve všem je
pohodlí, s fungující infrastrukturou francouzského
zámořského území, cesta byla exotičtější, než jsem
vůbec doufala. Dlouhé úseky úplně pustého
pobřeží, lesnaté hory plné fantastických pralesních
rostlin a obřích květů, tropicky ležérní zahrádky
kolem domů, pestrobarevné papouščí ryby pod
hladinou i v mrazácích supermarketů. A objevila
jsem tam i umně spletený palmový přístřešek,
který se stal předobrazem mých pokusů s
palmovým listím.
Někdo si během cest píše deník, jiný fotografuje
nebo sbírá suvenýry. Jak uchopuješ zažitou
realitu cest ty?
S deníkem jsem na štíru, většinou začnu v prvních
dnech a pak brzy skončím kvůli času, protože se
věnuju praktické stránce cesty: kam jet, co vidět,
kde spát a podobně. A také spoléhám na to, že
podstatné zaznamená Michal. Ale pokud se mi
podaří deník psát, mám tam úplně jiné zážitky. Nad
některýma fotkama jsem schopna si i po letech
přesně vybavit tehdejší situaci a pocity a coby
berla paměti pro mě časem jen získávají na ceně...
a dá se s nimi dál pracovat. Všude, kde se
ocitneme, děláme fotosběry, každý má svá témata.
Michal například sbírá fotky kanálových poklopů, já
se zas specializuju na toaletní piktogramy. Fotíme
ručně dělané cedule, barabizny, hroby, recyklace a
spoustu dalšího. Je to vzrušující jako lov, takže
cestování si bez focení vůbec nedokážu představit.
Pomáhají ti vytvořené objekty k lepšímu
zapamatování si prožitků z cest?
Ne, k tomu právě slouží ty fotky. Věci, které
vytvořím ex post, vycházejí z dojmů a zážitků, které
mám v hlavě, to je něco vnitřnějšího než fotky.
Většinou jsou to nápady, které ke mně přišly
cestou, nebo se během ní rozležely. To je právě to
velké plus cestování: jakmile člověk opustí
každodenní starosti a rutinu, stane se okamžitě ke
všemu kolem vnímavější. Obzvlášť první dny cesty,
to bývá úplný gejzír vjemů a štěstí z jinakosti.
Čím je pro tebe sběratelova vášeň?
Sběratelova? Já jsem spíš jen nedisciplinovaná
sběračka toho, co mě nadchne, inspiruje, co
vypadá, že to třeba někdy na něco svého použiju,
nebo na tom obdivuju materiál, zpracování. Jsou to
věci vesměs bezcenné a já po nich cíleně
nepátrám, prostě jen když mi přijdou do cesty. Baví
mě, když objevím například plechový vařič,
popelník z hutního skla, nádobí z hliníku, tradiční
klobouk proti slunci, zajímavou plastovou plácačku
na mouchy, kámen, co připomíná kus tlačenky...
Systematické sbírání pro vytvoření nějaké
hodnotné kolekce je mi cizí, snad s výjimkou naší
sbírky světových PET lahví, ale o tu víc pečuje
Michal, ten je ten pravý čistokrevný sběratel.
Vystavuješ v jednom městě společně se svým
mužem Michalem Cihlářem. Je to pro vás
obvyklý typ spolupráce?
Tak tohle jsme ještě nezažili, v jednom městě, v
jednom termínu a ve dvou institucích. Udělali jsme
už spoustu společných výstav, tu asi největší v
Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze s názvem
Zvěrstvo, tehdy nám bylo pojítkem téma zvířete.
Společná témata našich výstav se často točí právě
kolem cestování nebo našich knížek, což byla třeba
v loňském roce obsáhlá kniha Japonsko v detailech
a následná společná výstava v galerii Mona Lisa v
Olomouci. Ale daleko víc výstav děláme
samostatně, protože naše práce je hodně odlišná.
Čemu bys ráda v příštích letech věnovala svůj
čas?
Spíš se zeptej komu! Už jen sobě.
Autor / zdroj: Galerie Josefa Jambora / Radka Kaclerová / foto: Michal Cihlář
Publisher: iUmeni.cz
Pet Tropicana 2.0, Veronika Richterová
28.05. 2022 - 02.10. 2022
Galerie Josefa Jambora
Pet Tropicana Veroniky Richterové - www.iUmeni.cz (2022)
Zpět na výpisZ ostatních rubrik
- Doteky /O knize a autorech/
Karel Demel a Břetislav Ditrych se znají už dlouho, hodně dl…
Kategorie: Recenze - První digitální dílo v aukci Arthouse Hejtmánek
Dílo Magna Mutatio / Yamaneko zkoumá tropickou bouři, která …
Kategorie: Aukční zpravodajství - FUJ KLUK - ZA ZOMBÍKA
Fuj Kluk je darkwave lo-fi audiovizuální projekt. Zní v něm …
Kategorie: Videa - AVU startuje nový podcast PO AVU
aneb co jste se na škole neučili, ale v umělecké praxi zaruč…
Kategorie: Umění a design - Josef Pleskot: Města
Výstava Josef Pleskot: Města, kterou Museum Kampa bude hosti…
Kategorie: Architektura