Zajímavé momenty tohoto druhu je možno objevit kdekoliv – ve Středohoří, v Bretani, na pobřeží moře a oceánu… Ale nemohou se vtisknout do jiného člověka tak, jako do privátních pocitů a dojmů tohoto umělce.
Metafyzické prožití krajiny, jejích horizontů, kopců, ale i mraků, větru, deště, pěnící se tekoucí vody, vln moře, znamená pomíjivou skutečnost. Jde často jen o záblesk silného vjemu; takovou zkušenost popsal i malíř Josef Šíma.
Pro umělce se vjem stává trvalým již tím, že si jej uvědomí. „Věčným“ se pak toto uvědomění stane, když je uloží do vnitřní „databanky“ vizuálních forem – tvarů, prvků kompozic, struktur, mlhovin, bublin, odlesků, matů, barev nebo opakujících se témat, jako je tomu v případě horizontů a moří. Ty jsou pro Divínovu tvorbu zásadní.
Novou podobu získávají autorovou intervencí plochého, stavovaného, foukaného, malovaného, případně rytého, leptaného a broušeného skla. U prostorových tvarů taková intervence znamená často autorovýma rukama za horka vytvořenou deformaci foukaného tvaru (jejíž součástí je i nezvyklé zachování tzv. kopny, tj. horní části vznikající při foukání na sklářské píšťale, která se běžně odřezává). Pak následuje fáze za horka vytvářených struktur aplikacemi stříbrných fólií, po vychlazení přichází doladění celého objektu například autorským broušením.
Bezhraniční kreativní proces v nádobách i v plochém stavovaném skle ústí do melancholických, obsahově mnohoznačných kompozic, které autor souhrnně nazval Krajinou noci. Umělecké dílo však funguje jako symbol, proto Divínovy krajiny mohou mít i mnoho jiných výkladů v konotaci s tím, kdo je vnímá.
Všichni bez rozdílu však v dílech Josefa Divína vidíme unikátní schopnost vizualizovat klid, harmonii, hluboký prožitek z existence jako takové, a na druhé straně tu cítíme i potenciální napětí: tenzi známou z „klidu před bouří“, jak ji dokážou v podobné emoci zpodobnit japonské malby, dřevořezy a vrstvené laky. Trochu orientální se jeví i Divínova dovednost pracovat s významem volné plochy, se zámlkou, překvapivým zjevením se barvy při průsvitu skla, vytříbeným smyslem pro stylizovaný stříbřitý dekor, který je založený na řízené náhodě. A také s kontrastem. Sem patří schopnost pointovat celé sdělení razantní kompozicí, rustikálností tvaru a struktur, zemitostí kovových rámů nebo struktur a brusu…
Jde o výjimečná díla, která jsou takto právem hodnocena i v zahraničí.
Galerie Kuzebauch
Říčanova 19, Praha
26/11 2018 – 04/01 2019
Kurátorka výstavy: Prof. PhDr. Sylva Petrová
