Kosmopolitní elity v kraji byly přirozeně napojeny na pražské, berlínské i pařížské umělecké salony. Nejpádnějším důkazem je vystavený obraz Oskara Kokoschky s portrétem Mechtilde Lichnovské, významné mecenášky, spisovatelky a kněžny žijící v Chuchelné (15 km pěší chůze od západní hranice dnešní Ostravy) a v Hradci nad Moravicí (25 km).
Mechtilde Lichnovská (1879-1958) se přátelila s předními evropskými výtvarnými umělci. Nejen s Oskarem Kokoschkou, který ji portrétoval, ale třeba i s podstatným německým sochařem Georgem Kolbem nebo s berlínským expresionistickým malířem Otto Muellerem. Lichnovská zakoupila i tři díla Pabla Picassa. „Portrét Mechtilde působí i přes neklidný pohled zvláštním melancholickým kouzlem,“ rozjímá nad obrazem Oskara Kokoschky kurátorka výstavy Černá země Renata Skřebská.
Portrét toho času opatruje Národní památkový ústav a je součástí sbírek hradeckého zámku. „Napřed jsme ani nedoufal, že nám památkový ústav obraz zapůjčí. Jsem rád, že tu nakonec visí,“ vyprávěl dopoledne před úterní vernisáží ředitel Domu umění Jiří Jůza a připomněl jiný evropský výtvarný salon, který sídlil přímo na území Ostravy. Na dnes už neexistujícím zámku v Třebovicích ho vedla básnířka a hraběnka Maria Stona. „Třebovický salon na výstavě symbolicky prezentují sochy Heleny Železné-Scholzové, dcery Marie Stony,“ upozornil Jůza.
Výstavu otevírá obraz Břetislava Bartoše, který dal výstavě název, Černá země. V Domě umění byl prezentován již v roce 2016 v rámci expozice V novém světě, kde byl jen součástí „ostravské sekce“, neboť koncept výstavy byl zaměřen na přední umělce československé moderny a avantgardy. Nyní je smutná Bartošova madona „mezi svými“, neboť Černá země je zaměřena výhradně na umělce tvořící v regionu.
Pro pražské ctitele výtvarného umění přitom není jednoduché pochopit, proč je tématem tolika předválečných děl z Ostravska právě těžký průmysl. „Až když jsem u vysokých pecí sledoval na vlastní oči odpich, pochopil jsem, že tomu nemohlo být jinak,“ přemítal ředitel Jůza na tiskové konferenci před výstavou. Dnes už je z vítkovických pecí muzeum a nejniternější ostravské inspirace nenávratně mizí.
Předválečná Ostrava ovšem umělce všech žánrů fascinovala obdobně jako výbuch Etny. „V mlze jen zřel jsem již ohromný sloup ten / bílého kouře, jak z roviny roste / a dál se na obzor roztáhnul všude, / nebe že klesalo níž a s ním se spjalo, / jak by mrak ležel tam, rovinu zalil, / příšerný, bílý,“ líčil pohled na ostravský les komínů básník M. Kurt. Valach a právník, který v Ostravě působil u finanční správy. Předválečná Ostrava měla podobu mnohasethlavého draka chrlícího síru, což si dnes lze jen těžko představit. „Já zachvěl se tenkrát, / zrak nemoh’ odtrhnout od toho mračna, / hrůzně od země vzrůstalo k nebi / vysoké, mystické v dáli, jak fantom,“ pokračoval Kurt.
Kurtova báseň nazvaná Ostravě by proto mohla skvěle uvádět oddíl výstavy, který je umístěn v zadním horním sále Domu umění a dokumentující onen kontrast mezi beskydskou přírodou a pekelnou Ostravou. Například ve dvou obrazech Ferdiše Duši (Pohled na Ostravu z Beskyd a Ostrava) na „oltářní straně“ horního sálu.
První dotek s „černou zemí“ byl pro mimoostravské umělce šokem, pak z Ostravy buď utekli, nebo se do města zamilovali. I když možná nenávistnou láskou. Hassliebe, jak se říká německy. V básni to v roce 1934 vyjádřil ostravský poeta Jaroslav Šulc: „A já cítím že to město skrývá krutý klam, / tisíc slibů chová, svádí k nejsmělejším hrám. // (…) A přec miluji tě, město mezi řekami, / tvoje uhrančivá krása srdce zprahla mi. / Miluji tě pro tvůj spěch a záři koksoven, / miluji tě z pýchy, z hoře, pro svůj marný sen.“