Někdy v roce 1796 si přišla jedna pradlena pro špinavé prádlo pana Senefeldera, ten ve spěchu nemaje po ruce kousek papíru načmáral mastným inkoustem na desku z čistého solenhofského vápence, který používal pro tření barev (snažil se vynalézt levný způsob tehdy drahého tisku not) seznam prádla, které pradleně vydal. Když Senefelder desku blíže pozoroval, všiml si jedné zvláštnosti: mastný text se zatáhl do povrchu vápence. Zkusil kámen zaleptat roztokem kyseliny dusičné v klovatině a po naválení tiskařskou barvou se podařily přesné otisky. Litografie byla na světě!
Tato technologie způsobila opravdovou revoluci v polygrafii do té doby, než byla nahrazena moderním ofsetovým tiskem. Dnes se litografií zabývají především výtvarní umělci, pro které je litografie podivuhodně variabilní grafickou technikou. V České republice v současnosti existuje pouze několik litografických dílen (daly by se vlastně spočítat na prstech jedné ruky), přičemž nejstarší dílnou nepřetržitě fungující od roku 1935 je litografická dílna situovaná v pražské Říční ulici patřící Martinu Boudovi, vnukovi Cyrila Boudy, jednoho z nejvýznamnějších českých ilustrátorů 20. století. Dílna přežila nacismus i komunismus a během své dnes již více než osmdesátileté historie v ní pracovali, a na kameny kreslily významné osobnosti českého výtvarného umění: Kamil Lhoták, Josef Liesler, Adolf Born, Petr Ptáček, Jiří Slíva a mnozí další…
To však pravděpodobně brzy skončí. Rada městské části Prahy 1 v čele se starostou Lomeckým se 7. 2. 2017 rozhodla, že panu Boudovi dají výpověď z pronajatého prostoru v Říční 11. Důvod není znám, radnice mlží. Snad by tam měla vzniknout spisovna. To by bylo však přinejmenším dosti nesmyslné řešení, prostor litografické dílny je přizpůsoben pouze pro specifickou litografickou techniku, tiskařské stroje jsou zabetonovány v dílně. Když se dílna ve třicátých letech zařizovala, musela být vybourána stěna, aby se tam vůbec tiskařské stroje dostaly. Přestavba dílny by byla nákladným a nepříliš dobrým ekonomickým řešením. Spíše se zdá být pravděpodobnější plánovaný developerský projekt pohybující se řádově ve stovkách miliónů korun za účelem výstavby luxusního hotelu v bloku budov v Říční ulici. Ať tak či onak, mlžení radnice je velice podezřelé – zřejmě se nejedná o něco, co by mělo jít transparentní cestou.
Celé by to snad šlo vyřešit přestěhováním dílny, to je však velmi problematické, celý prostor je na míru přizpůsoben dnes již historickým tiskařským strojům. Národní technické muzeum se k tomuto problému vyjádřilo takto: „Práce kamenotiskařů je velmi náročná na řemeslnou zručnost a výtvarný cit, které se vytváří dlouho a pro jejich dozrání je třeba i neměnné prostředí, aby mohl nový tiskař i umělec opravdu vyzrát.“
Na celé kauze je ovšem nejsmutnější to, že zmizí unikátní dílna, opravdové národní kulturní dědictví, které má významnou uměleckohistorickou hodnotu. Její cena spočívá v nejen dnes již unikátní technologii, ale také v paměti místa, které pomáhaly utvářet opravdoví velikáni českého výtvarného umění. A v neposlední řadě se rozhodnutím radních stane nezaměstnaným pan Bouda, pro kterého je jeho litografická dílna živobytím a vlastním vesmírem, kde všemu dokonale rozumí. K zániku se přiblíží jedno umělecké řemeslo, díky kterému je Česká republika ve světě unikátní a na které se jezdí turisté z celého světa dívat. Sousloví „zlaté české ručičky“ se tak díky našim regionálním politikům stane dokonale vyprázdněným pojmem.
