Hlavy Pavla Konečného
Pro ty, kdo si chtějí vyčistit svou hlavu, připravil Pavel Konečný spolu s galerií ZET ve Velké Bystřici výstavu Hlav ze své sbírky. Těšit se můžete na desítky hlav z různých koutů světa či různého provedení. Výstava potrvá až do 22. října 2016.
Hlava je částí lidského těla, důležitou, ne-li vůbec nejvýznamnější. Na hlavu druhého se díváme, když s ním hovoříme. Hlava pronáší vznešené i banální myšlenky, někdy ovšem čiré nesmysly, lži a také různé citoslovce. Hlava je zkrátka na očích vždy, když se sejde několik lidí nebo alespoň dva, pokud se ovšem nedíváme do zrcadla. Hlava jako maják pozoruje okolí a vysílá signály směrem k jiným hlavám. Bez hlavy se zkrátka neobejdeme.
Můžeme žít bez nohy, bez ruky, bez prstu, bez mnoha
orgánů těla, ale hlavu dosud nejde nahradit. Chráníme
ji pokrývkou, kloboukem, přilbou, šátkem, helmou,
deštníkem. Hlava je středem naší pozornosti. Hlavu většinou
něžně a s citem hladíme a chováme se k ní šetrně.
Na hlavu si dáváme pozor a pečujeme o ni. Ráno i večer
ji omýváme vodou s mýdlem, napouštíme ji voňavými
krémy, češeme ji a zvláště pak ženy mají nad svými
hlavami zvýšený kosmetický dohled. V hlavách nosíme
to nejcennější co zpravidla máme, vědomosti, nápady,
pošetilosti, podoby nám blízkých a milých hlav, plány
do budoucnosti nebo stále blednoucí vzpomínky. Děláme-
li něco bezhlavě pak je to dozajista špatně, někdy
dokonce úplně ztratíme hlavu a na výsledku je to tudíž
znát. Každá správná a úplná hlava je nasazena pevně
na krku, má nos, dvě oči, obočí, ústa, bradu, čelo, dvě
uši a na temeni vlasy nebo pleš. Šokující je skutečnost,
že na celém širém světě nejsou absolutně dvě totožné
hlavy, jinak řečeno každá hlava je skutečný a nenahraditelný
originál. Hlava bývá z výše uvedených důvodů
častým námětem pro výtvarné zpodobnění. V jistém
ohledu se stává dokonce jakýmsi prubířským kamenem
tvůrčích schopností a umu člověka dokonale
vystihnout právě to charakteristické, typické a nejpodstatnější
z každé takové hlavy. Děti jak známo začínají
své první nesmělé kreslířské pokusy právě hlavou, z níž
vyrůstají zpravidla dvě nožičky. Říkáme těmto výtvorům
hlavonožci. Hlava plastická či na papíře se pak
s postupem času kultivuje až do mistrovské podoby
u akademických umělců. Ale nemylme se. Hlavám věnují
svůj obdiv a zájem nejen dychtivé děti a mistři, ale
také spontánní tvůrci, neprofesionální malíři, kreslíři
a sochaři, tvořící často na periferii výtvarného umění.
To jsem si uvědomil, když jsem prohlížel svoji sbírku,
vznikající desítky let a obsahující práce řady lidových
umělců, naivních autorů i původní marginální tvorbu
art brut, která v sobě zahrnuje kromě mnoha zcela specifických
děl například i tvůrčí projevy pacientů s psychiatrickou
diagnózou. Pro některé z nich se stala hlava
dokonce převládajícím a jediným určujícím a neodbytným
motivem, který je doslova fascinoval a uhranul
natolik, že jej obměňují v nespočetných variantách,
jako například autora Filippo Bentivegnu, který padesát
let svého života zasvětil vysilujícímu vyzvedávání
kamenů z útrob země a následnému tesání stovek nejrůznějších
hlav na opuštěné zahradě pod vrchem Kronio
poblíž přístavního města Sciacca na jižním pobřeží
Sicilie.
Hlavy uchvátili také pastevce a pěstitele tabáku Pietra Moschiniho z kdysi bohatého etruského města Tuscania v italském Laziu. Tvar skaliska, rozkládajícího se kolem jeho zemědělského přístřešku na pastvinách poblíž říčky Marta, vzněcoval jeho fantazii a tak jej velkoryse dotvořil chaotickou změtí lidských hlav. Z těch potom vytvořil i mohutnou kamennou asambláž vysoké stěny na dvorku domu, který obýval v historickém centru města.
Zvu vás tedy na krátkou prohlídku hlav původem z České
republiky, Slovenska, Polska a Itálie, které se dostaly
řízením osudu i náhody do mé sbírky. Jsou vytvořeny
z kamene (pískovce, vápence, andezitu, sopečného
kamene jménem nenfro), ale také třeba z pórobetonu,
keramiky, ořechové skořápky, sádry a ponejvíce však
ze dřeva, často polychromovaného, někdy také doplňovaného
betonem či jiným materiálem. Nespočet hlav
je provedených obvyklou důvěrně známou výtvarnou
technikou v kresbě, akvarelu nebo tempeře. Některé
z nich jsou méně či více zdařilými portréty významných
historických osobností jako například filozofa Jana Amose
Komenského, vojevůdce Alexandra Makedonského,
politika Vladimíra Iljiče Lenina nebo básníka Karla Hynka
Máchy, který se stal už před mnoha lety základním
kamenem mé vznikající sbírky. Ojediněle se mi podařilo
získat dokonce i přímo autoportrét autora, jako v případě
slovenského řezbáře Štefana Siváně.
Vypusťte tedy prosím ze své hlavy všechny starosti a chmury a prozkoumejte
zevrubně přítomné vystavené hlavy a pokuste se
na nich objevit stopy fantazie, okouzlení i zaujetí pro
skrytou či zjevnou krásu. Povedete tak tichý a obohacující
vnitřní rozhovor s mnoha tvůrci, pro něž se tvorba
stala kolikráte hlavní nebo dokonce jedinou radostí
a smyslem života. Věřte jim a uložte si jejich skromné
poselství důvěřivě a zvolna do své hlavy.
Vystavující autoři:
Domenico Brizi (Itálie), Anselmo Crovara (Itálie),
Matej Čupec (Slovensko), Jaroslav Diviš (Česká Republika),
Vincent Jahn ( Česká Republika), Jan Kadubec (Česká Republika),
Jozef Kňazko (Slovensko), Marie Kodovská (Česká Republika),
Ryszard Kosek (Polsko), František Košík (česká Republika),
Václav Kudera ( Česká Republika), Radoslav Kurfürst (Česká Republika),
Wladyslaw Lucinski (Polsko), Cecilie Marková (Česká Republika),
Bartolomeo Mereu (Itálie), Pietro Moschini (Itálie),
Jiří Mráček (Česká Republika), Girolamo Ricci (Itálie),
Wlodzimierz Roslon (Polsko), Václav Rubáš (Česká Republika),
Roman Rutkowski (Polsko), Štefan Siváň (Slovensko),
Helena Skalická ( Česká Republika), Karol Stodolica (Slovensko),
Orlando Tombolella (Itálie), Petr Válek ( Česká Republika)
Pavel Konečný
Narozen 1. 7. 1949 v Holici u Olomouce.
Po maturitě na SVVŠ Hejčín studoval na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Nejdříve ukončil tři semestry oboru historie–čeština na pedagogické
fakultě UP a potom přešel na filozofickou fakultu, kde začal studovat obor
čeština–uměnověda, který ukončil pod názvem výchova a vzdělávání
dospělých v roce 1974.
V období 1975 až 1991 působil jako vedoucí a dramaturg olomouckého
divadla hudby.
V roce 1991 nastoupil do zaměstnání v památkovém ústavu v Olomouci
do funkce vedoucího oddělení evidence, dokumentace a informatiky, kde
se odborně věnoval zpracování a vydávání seznamů nemovitých kulturních
památek a zajišťoval soustavnou dokumentaci církevního mobiliáře v rámci
integrovaného systému ochrany movitého kulturního dědictví.
Od roku 2003 vykonával funkci odborného náměstka územního odborného
pracoviště NPÚ v Olomouci. V lednu 2005 se stal ředitelem územního
odborného pracoviště NPÚ v Olomouci a v této funkci působil do 31. 12. 2010.
Od té doby se aktivně věnuje svému celoživotnímu zájmu o spontánní
umění v důchodu.
Zdroj: Pavel Konečný
galerie ZET
Publisher: iUmeni.cz
Hlavy Pavla Konečného - www.iUmeni.cz (2016)
Zpět na výpisZ ostatních rubrik
- Doteky /O knize a autorech/
Karel Demel a Břetislav Ditrych se znají už dlouho, hodně dl…
Kategorie: Recenze - První digitální dílo v aukci Arthouse Hejtmánek
Dílo Magna Mutatio / Yamaneko zkoumá tropickou bouři, která …
Kategorie: Aukční zpravodajství - FUJ KLUK - ZA ZOMBÍKA
Fuj Kluk je darkwave lo-fi audiovizuální projekt. Zní v něm …
Kategorie: Videa - AVU startuje nový podcast PO AVU
aneb co jste se na škole neučili, ale v umělecké praxi zaruč…
Kategorie: Umění a design - Josef Pleskot: Města
Výstava Josef Pleskot: Města, kterou Museum Kampa bude hosti…
Kategorie: Architektura