Osobnost Rožánkovu vykresluje v Domě Gustava Mahlera dokumentární film Jana Bradáče nazvaný Hámoty Václava Rožánka. Dášu Hochovou můžeme vidět v dokumentu Olgy Somerové, Jana Soukupa, či ji poznat v rozhlasových Osudech, které s ní natočila Hana Soukupová. Spojnicí obou autorů by také mohli být společní přátelé, malř Oldřich Smutný a historik umění Jaromír Zemina.
Jedním z inspiračních zdrojů Dagmar Hochové byl italský poválečný neorealistický film. Sama fotografka tvrdila, že právě černobílá fotografie na rozdíl od barevné nejlépe vystihne napětí a vztahy, skrývající se mezi fotografovanými lidmi.
Jestliže malíř Koloman Sokol používal na obrazech černou a bílou barvu programově a sochař František Bílek z důvodu barvosleposti, tak u Václava Rožánka to byla s trochou nadsázky nouze. Kdy neměl dost jiného materiálu pro své obrazy, než černý asfaltový lak a bílý latex. Nemalovat nedokázal. Přesto jeho obrazy nejsou smutné a právě tyto dva materiály dokázaly vytvořit tak charakteristické struktury Rožánkových obrazů. Pokud použije Rožánek v obraze trochu tiskařské či jiné barvy, není to nikdy samoúčelné. A kdo zná Rožánkovy tempery a kvaše, tak ví, jak skvělým byl koloristou.
Nejvíc ovšem spojuje Hochovou a Rožánka zájem o lidi. Oba se o ně zajímali nepředstíraně a oba měli velkou důvěru všech lidí ve svém okolí. Ne nadarmo byla Dáša oznaćovaná za českou humanistickou fotografku. Dokážu si velice dobře představit, že by fotografie osobností české kultury vystavené v minigalerii Trifoil mohly být promíchané s malovanými Hlavami Rožánkovými, které tvoří tu nejpodstatnější a nejrozsáhlejší část autorova díla.
David Bartoň, kurátor výstav
Dagnar Hochová / Osobnosti - Minigalerie Trifoil, Husova 10, Jihlava, 18.1. - 18.3. 2016
Václav Rožánek / Obrazy a monotypy - Dům Gustava Mahlera, Jihlava
20.1. - 5.3. 2016
Dagmar Hochová / Osoby a osobnosti
Dagmar Hochová se stala známou nejdříve svými fotografiemi dětí a teprve později
se ukázalo, že stejně výborně fotografuje lidi staré. Snímky, jimiž zachytila každoroční
schůzky posledních, pro leckoho už kuriózních legionářů a jejich pouti
k hrobu našeho prvního prezidenta, patří k nejpůsobivějším obrazům stáří, které
u nás vznikly. Úcta k mravním hodnotám, jež z nich vyzařuje, je přesvědčivá
i tím, že ji před nástrahami sentimentality chrání autorčin všudypřítomný humor.
Soucit bez přecitlivělosti, úsměvnost bez posměvačství, to jsou vlastnosti spolutvořící
svéráz této velmi humánní fotografky (Bohumil Hrabal by tu ovšem hovořil
spíše o hominismu než o humanismu), která tak nedostižným způsobem zpodobila
Bohuslava Reynka při práci: své biblické vize vrývá do kovové destičky, kterou
si, skrčený na odřené židli u kuchyňských kamen, položil na kolena. Hle, básník,
kterého právě políbila múza!
Jedním z námětových okruhů, s nimiž Dagmar Hochová na výstavách a na stránkách svých monografií postupně seznamuje veřejnost, je ten, který nazvala Konec chleba, počátek kamení... a který se stal jádrem této telčské výstavy. Obsahuje snímky umělců, s nimiž se setkávala za různých okolností, nejčastěji v soukromí a málokdy při oficiálních příležitostech, poněvadž tihle umělci a umělkyně slov, tvarů a barev v letech před „sametovou revolucí“, kdy většina jejích snímků vznikla, měli k oficialitě daleko.
A protože i Dagmar Hochová náležela do této mnohotvářné a nikdy šedé vrstvy nekonformních
osobností – Josefa Váchala, Bohuslava Reynka a Jaroslava Seiferta, Jiřího Koláře,
Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška, Václava Havla, Vladimíra Burdy, Zbyňka
Havlíčka a Josefa Topola, Anny Masarykové, Jiřiny Haukové a Bohumily Grögerové,
Václava Boštíka a Jiřího Johna, Olgy Karlíkové, Adrieny Šimotové a Emily
Medkové a řady dalších –, poněvadž měla jejich důvěru a byla oblíbená,
mohla je vidět hodně zblízka v okamžicích tvůrčího soustředění a pak zas uvolnění,
nejčastěji nad sklenkou vína. Nikdy jí nepózovali a před objektivem velmi často
hovořili, ale i když mlčeli, v jejich tvářích se zračí myšlení, vnitřní život, duch:
oduševnělost bez hlubokomyslnosti a důstojnost bez okázalosti. V těchto fotografiích
není nic hledaného, jejich účin tkví i v jejich přirozenosti a civilnosti:
jsou takové, jaká je sama jejich autorka, která, ať portrétuje kohokoli a cokoli
(i věci – Reynkovy papuče, Váchalovy děravé punčochy – jsou součástí podobizny
toho, kdo s nimi žije), portrétuje zároveň sebe, jednu z českých fotografek nejcitlivějších,
nejvšímavějších a nejchápavějších –nejlidštějších. (Nabízí se tu srovnání
s Jindřichem Štreitem.) Jedinečnost chvíle dostává na jejích snímcích rozměr
nadčasový a dokument se stává básnickým obrazem, a to dovedou vytvořit jen
opravdoví umělci. Dagmar Hochová, ta naše malá stále usměvavá Dáša, mezi nimi
věru nepatří ke „kleinmeistrům“.
Jaromír Zemina, květen 2006
