Právem lze hovořit o paradoxu. V Japonsku ženy při vernisážích a filmech Jana Švankmajera vykřikují a málem omdlévají podobné andělům, v mnoha dalších zemích počínaje Francií a konče Španělskem se jeho tvorba rovněž setkává s nebývalým ohlasem, v Česku přes všechny pocty však zůstává poněkud podezřelým tvůrcem.
Pohled na Jana Švankmajera, který sám o sobě říká, že se stal surrealistou, protože neměl na vybranou, by mohla poněkud změnit právě vydaná obsáhlá a výpravná monografie, tento v pravém slova smyslu téměř šestisetstránkový "špalek imaginace".
Kdokoli bude chtít Švankmajerovo dílo studovat či se s ním jen seznámit, se bez ní napříště neobejde. Monografie nazvaná Možnosti dialogu / Mezi filmem a volnou tvorbou systematicky a komplexně zachycuje jeho tvůrčí i životní cestu, určující setkání, umělecké i osobní postoje, autorovu jedinečnou a osobitou imaginaci, jež charakterizuje jeho filmy, koláže, objekty, i řadu experimentů, vytváří i dotváří jeden výlučný, ale sdostatek přitažlivý svět poezie, mystifikace a svobody.
Alchymie a hermetismus
Spíš než o klasickou monografii se jedná o jakousi koláž. Knihu vedle zasvěcených studií básníků Bertranda Schmitta, Františka Dryjeho a předního znalce alchymie a hermetismu Ivo Purše prolíná jakýsi interpretovaný podrobný a chronologicky pojatý Švankmajerův životopis, v němž se setkáváme se vším, co pro něho bylo podstatné.
Od prvních dětských zážitků, které našly odraz v jeho díle, přes sny, setkání a život s manželkou Evou, malířkou a básnířkou, která se v mnohém podílela na jeho tvorbě, s jednotlivými filmy, jejich vznikem i kritickými ohlasy, inspirujícími vlivy i osobními zkušenostmi až po Švankmajerovo zcela přirozené splynutí se surrealismem. S tímto světem imaginace, myšlení, poezie a revolty, který od samého počátku sedmdesátých let určoval nejen jeho vidění, tvůrčí odvahu, ale i hodnotovou orientaci.
Monografie názorně dokládá, že Jan Švankmajer od prvních krůčků na "poli umění" hledal vlastní cestu, osobitý výraz. Už jen při pouhém listování je dostatečně zřejmé, že jednotlivé stránky jeho rozvětveného díla spolu vedou vášnivý dialog, olizují se jazykem, oblíbeným autorovým symbolem i fetišem, a vzájemně se inspirují. Hra, sen, erotismus a humor se na šachovnici Švankmajerova díla posouvají se stejnou logikou jako šachové figurky v rozhodující hře, kterou pod Freudovým portrétem mezi sebou hrají Žvahlav a Marx.
Již u Švankmajerových prvních loutek a animovaných filmů stěží najdeme úsměvnost a poezii vlastní české škole, představovanou Jiřím Trnkou. Jsou svým způsobem až zlověstné a magické, mají sílu "živé bytosti", která se nic netušíc ocitne na staré pouťové střelnici, odkud je jen krok jak k mytickému světu přírodních národů, k jejich mýtům, maskám a fetišům, které oživují Švankmajerovu tvorbu v posledním dvacetiletí, tak i k rudolfinskému manýrismu a vidění světa jako "magického univerza" bohatě zhodnocenému s větší či menší vášní v celém umělcově díle.
Bestiář nespatřených zvířat
Jak Švankmajer uvádí, že "loutky jsou pevně zakotvené v mé mentální morfologii", a domnívá se, že právě loutka "nejlépe symbolizuje postavení člověka v současném zmanipulovaném světě". Z někdejších magických loutek se stávají stejně tak magické taktilní objekty, zhroucené fantomy, které hrozí, že oživnou a promluví jako Alenka za zrcadlem řečí, které už ke své škodě přestáváme rozumět. Prvotní, svým způsobem přeci jen laskavé manýristické objekty se proměňují v celý bestiář nikdy nespatřených zvířat, která však jen při trošce pozornosti můžeme vidět, jak se v každodenním hemžení mezi námi procházejí jako málem důvěrní známí.
Obdobně první obrazy a objekty z přelomu padesátých a šedesátých let, které v mnohém připomínají český informel, už v sobě skrývají vše podstatné, včetně již zmíněného manýrismu, čím později obohatí flóru a faunu nejen českého, ale i mezinárodního surrealismu.
Tak jako se vyvíjela Švankmajerova výtvarná činnost, aby ve své podstatě stále zůstávala oním magickým hledáním pramene, v němž se cynismus dětské fantazie pojí s jasnozřivou fantazií básníka, proměňovaly se i jeho filmy, všechny tyto možnosti dialogu, jejich naléhavost i vyznění, včetně předmětů a nálezů, které s oblibou do svých filmů dosazuje. Každý z nich má své vyznění, strukturu, humor, napětí i imaginativní náboj. A je celkem lhostejné, zda jde o čistě animované filmy, hrané či vzniklé kombinací odlišných filmařských technik. Až na ojedinělé výjimky je každý z nich jakousi faustovskou smlouvou s vnitřními silami, obavami, krutostí i neurotickými tiky, které v nás žijí a které nás mohou probudit k jinému vnímání a prožívání života stejně dobře jako člověka zničit a zatratit.
Monografie Jana Švankmajera je ve zdejším poněkud vyprahlém kulturním prostředí bezpochyby událost. A to nejen proto, jak netradičně je koncipována, ale zejména z důvodu, že předkládá nejrůznější interpretační klíče k nepřehlédnutelnému dílu, umožňuje porozumět jednomu vidění a prožívání světa, tvůrčímu vývoji a zcela specifické imaginaci umělce, k jehož dílu lze mít nejrůznější výhrady, ale které je ve svém celku zcela unikátní.
