Známe realizace Nezvala a Teigeho,/2 Josefa Lady,/3 Květy Pacovské,/4 známe pokusy, které prováděli s literami Jiří Kolář nebo Eduard Ovčáček, známe novější počiny, jako Šmalcova abeceda (2005),/5 Hebrejská abeceda Pavla Holeky (2010)/6 nebo Kamarádi z abecedy Radka Malého a Františka Petráka (2012)./7 Abeceda je prostě základ, výchozí bod, prvotní stavební materiál. Stavět z ní lze celky sémantického rázu, ale i čistě vizuální povahy. Jedno lze doprovázet, ilustrovat, případně prodlužovat druhým. Stavět lze ovšem taky kreace, které oba kódy funkčně směšují, respektive jeden posilují druhým (ať v souzvuku, jako Apollinairovy Kaligramy, nebo v kontrastu, jako Havlovy Antikódy). Záleží nakonec nejvíc, za kým finální počin míří: jestli za uživatelem-začátečníkem, jako knížky Lady, Pacovské, Šmalce nebo Malého & Petráka, anebo jestli za uživatelem pokročilým, schopným docenit významová zvrstvení a symbolické přesahy z jedné kategorie (slovo) do druhé (obraz), případně do všech kategorií dalších, jako například zvuk a akce.
Knižní realizace Petra Nikla (1960) stojí někde mezi. Protože sám Nikl stojí „tvrdohlavě“ mezi (nejpozději od studií na pražské Akademii výtvarných umění, kde absolvoval v roce 1987). Mezi slovem a obrazem, hudbou a divadlem, mezi statickým plátnem, kresbou nebo fotografií – a realizací, která se naplňuje ve vývojovém pohybu, jako performance, happening nebo akce. Nikl je nejspíš umělec akčního typu v tom smyslu, že své myšlence, svému nutkání dává výraz podle okamžité preference. Obsah je ten, kdo u něj naléhavě hledá a nachází nejlepší možnou formu: nerozhoduje „chladná“ hlava, rozhoduje „horká“ ruka, která se pohybuje spontánně po papíře, případně na stejnou temperaturu vyladěné tělo, které zpívá, tančí, hraje, „převtěluje se“ do nejrůznějších rolí.
Vnějškové příbuznosti a možné inspirace, pokud bychom je hledali v dějinách moderního umění, jsou v Niklově případě zřejmé dvě. Zaprvé široké pole experimentální poezie, kde pracovali a které rozšiřovali v českém kontextu od kraje šedesátých let minulého století nejen zmíněný Jiří Kolář, ale hlavně dvojice Josef Hiršal a Bohumila Grögerová; a zadruhé bohatá tradice imaginativního umění, konkrétně projevy spadající do kategorie art brut, čili surového nebo syrového umění. S Hiršalem (1920–2003) přišel Nikl do kontaktu dvakrát; zejména s hravou, groteskní polohou jeho rozsáhlého díla (kterou v Hiršalově bibliografii kótují překlady Morgensterna nebo Jandla, tvorba pro dětského čtenáře a též vlastní básně, počínaje parodickým Párkařem/8 a konče sbírkou Básně–třásně–rohypnol/9). V roce 1997 přistála jedna z Niklových básní („Když měsíc zrůžověl…“)/10 v antologii Nonsens, kterou Hiršal s Grögerovou sestavili po způsobu surrealistických genealogií: od pozdněstředověkého Mastičkáře po generaci (tehdy) mladých a mladších autorů./11 V roce 2009 pak vyšel Hiršalův skicák s podtitulem „básně a domalovánky pro děti“./12 Nikl knihu pojal jako herní pole: na jedné straně průřez Hiršalovou básnickou tvorbou pro děti a mládež, na druhé straně rozličná výtvarná ponoukání k vlastní tvůrčí akci.
Kategorii art brut, kterou teoreticky definovali po druhé světové válce Jean Dubuffet (pro svět) a Karel Teige (pro domácí potřebu), pak Nikl atakuje vlastně soustavně: od své první autorské knížky Žlutí lvi (realizované 1986, vydané prvně 2011), případně ještě starších zárodků knížky budoucí (Jělěňovití: částečně realizováno 1981–1984, vydáno 2008) po dlouhou řadu titulů publikovaných pod hlavičkou pražského nakladatelství Meander; jako první tu vyšly tituly Pohádka o Rybitince (2001) a O Rybabě a mořské duši (2002), jako zatím poslední pak monumentální dilogie Jinotaje opic (2017) a Jiné taje opic (2018). „Brut“ je v těch jmenovaných (i nejmenovaných) knihách hlavně výtvarno, texty jsou typově nejblíž zmíněnému nonsensu, groteskní lyrice: sta-vějí na gramatických, řečových hrách, jazykových novotvarech, rozumově „vykloubených“ postavách, nečekaných situacích a dějových i bezdějových minipříbězích. V kresbě (která je nejoblíbenější Niklovou výtvarnou technikou) pak lidské splývá kreativně s animálním. Jako by si příroda brala člověka zpátky do svého lůna, jako by mu milosrdně zatemnila, vygumovala mozek a pustila na volno spodní proudy jeho osobnosti, aktivovava jeho mytické, archetypální podloží – aktualizovala dávnou jednotu dítěte a dospělého, racionálního a iracionálního, konečného člověka a nekonečné přírody, světa, vesmíru.
Celý článek je možné si přečíst v časopise o umění PZ (Prostor Zlín), č. 4/2020
Prostor Zlín
Prostor Zlín je odborný časopis s více než dvacetiletou historií. Vychází čtvrtletně a jeho vydavatelem je Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, která při přípravě spolupracuje s předními českými i slovenskými umělci, kurátory a dalšími odbornými pracovníky galerijních institucí.
Stěžejním tématem Prostoru je výtvarné umění, tradičně se zvláštním zaměřením na současnou tvorbu a galerijní sbírkotvornou i výstavní praxi. Důležité postavení v jeho obsahové skladbě zaujímají moderní architektura a design. Značné pozornosti se už od roku 2004 na stránkách periodika těší i slovenské výtvarné umění. Nedílným fenoménem je i rubrika archiv a poezie s vazbou k výtvarnému umění.
Prostor Zlín vznikl v roce 1993 a procházel různými funkčními proměnami jak po grafické stránce, tak růstem počtu stran. Po obsahové stránce se z původně informativně založených textů podařilo postupně přejít k delším odborným teoretickým a analyticko-kritickým článkům. V počátečním období Prostor Zlín vycházel ve formě novin (1993 – 1995), kdy v roce 1996 dostal časopiseckou podobu. Počínaje 10. ročníkem (2003) Prostor Zlín začal vycházet jako čtvrtletník.