Ředitelka Sbírky umění Asie a Afriky NGP, Markéta Hánová, také odhaluje vlivy japonské kultury v českém kulturním prostředí zejména v kontextu literárního a výtvarného japonismu.
Čínské umění obecně má v českých zemích historickou tradici. Jeho milovníky a propagátory byli v minulosti například malíři Emil Filla, Ludvík Kuba, Zdeněk Sklenář, Adolf Hoffmeister nebo sochař Jan Lauda. První významná sbírka exotických starožitností z oblasti Orientu u nás byla součástí kabinetu kuriozit císaře Rudolfa II. Podle dostupných informací se v případě Číny jednalo především o modrobílý a barevný porcelán a předměty z exotických materiálů jako slonovina, perleť, lak, či bambusové dřevo. V 17. a především 18. století se pak zájem o orientální předměty rozšířil mezi evropskou aristokracií, Čechy nevyjímaje. Zřejmě prvními seriozními sběrateli speciálně čínského umění u nás byli na počátku 20. století malíř Vojtěch Chytil, který v polovině 20. let vyučoval na pekingské akademii výtvarného umění olejomalbu, a Josef Martínek, který v Číně strávil více než dvacet let jako zaměstnanec britské celní zprávy.
Japonský dřevořez je původně podobně jako evropský dřevořez lidovou technikou. Nahrazoval lidem drahé malby na hedvábí. Na rozdíl od evropského umění japonská malba ani dřevořez nemají blízko ke snaze o iluzi prostoru a k naturalismu. Nejstarší japonské dřevořezy, podnícené a ovlivněné čínskými, vytvořili japonští mniši už v 7. – 8. století. Dnes nejznámější japonské dřevořezy vznikly však až po roce 1600. Řezaly se většinou do hruškového dřeva, které bylo, jak je pro dřevořez typické, uříznuto podélně z kmene. Obrázky byly nejprve nakresleny na průhledný papír, který se nalepil na štoček tak, aby ho rytec viděl zrcadlově převrácen. Staré dřevořezy byly monochromní, od 17. století se začínají více prosazovat barevné tisky a v 18. století už japonský dřevořez vypadá tak, jak byl v Evropě znám a obdivován moderními umělci. Barevnosti se dosahovalo soutisky z několika různě barevných štočků.
Mezi nejznámější a nejceněnější japonské mistry patří Kitagawa Utamaro (1753–1806), Kacušika Hokusai (1760–1849) a Utagawa Hirošige (1797–1858). Japonský dřevořez velmi ovlivnil evropskou moderní malbu, obzvláště impresionismus (Claude Monet, Edgar Degas) a postimpresionismus (Vincent van Gogh). Nezvratný vliv měl také na české umělce, Josefa Váchala, Antonína Slavíčka nebo Alfonse Muchu.
Sběratelství japonských dřevořezů v Čechách a na Moravě
„Sběratelství japonských dřevořezů v Čechách a na Moravě navázalo na rozšířený fenomén sběratelství japonského umění v druhé polovině 19. století v Evropě. To se stalo jedním z hlavních zdrojů inspirace pro výtvarné japonismy, které jsem již dříve představila v publikaci Japonismus v českém umění,“ uvádí autorka Markéta Hánová.
Kniha Japonské dřevořezy a jejich sběratelé v českých zemích je výsledkem pětiletého výzkumu podpořeného Grantovou agenturou ČR. Představuje nejenom rozpětí sbírek japonského dřevořezu u nás, ale především paletu osobností, které spoluvytvářely dobové povědomí o japonské kultuře a jejichž prostřednictvím se nám dodnes zachovaly významné soubory japonského dřevořezu. Proto se kniha soustřeďuje na portréty jednotlivých sběratelů, doplněné výběrem nejzajímavějších dřevořezů z hlediska kvality a výjimečnosti, ale na druhé straně i ukázkami méně kvalitních tisků nebo zajímavých přetisků. Důvodem této dichotomie ve výběru je snaha poukázat nejenom na určité limity dané nedostatečnou znalostí, ale též soudobou tržní nabídkou a neméně důležitou složkou, osobním vkusem i dobovým vnímáním japonské estetiky.
Sbírky japonských dřevořezů utvářené na přelomu 19. a 20. století se staly solidním základem muzejních sbírek Náprstkova muzea v Praze, Národní galerie Praha a dalších sbírek v Čechách a na Moravě. Zmapování sběratelství japonských dřevořezů tak odkrývá nejenom ucelenější pohled na osobnosti sběratelů, jejich motivy a možnosti, které utvářely charakter jejich sbírek, ale také na dobové povědomí o japonské kultuře a jejích vlivech v českém kulturním prostředí zejména v kontextu literárního a výtvarného japonismu. Význam sběratelství japonských dřevořezů spočíval zejména v tom, že zájem o ně přinesl nové podněty do výtvarného jazyka a estetiky, jimiž obohatily domácí uměleckou scénu na poli výtvarného, literárního nebo dramatického umění.
Kniha je rozdělena do tří kapitol. První seznamuje se základními typy japonských dřevořezů, a přispěje tak mimo jiné k rozšíření znalostí současných sběratelů a zájemců o toto téma. Druhá a třetí kapitola charakterizují vývoj sběratelství s ohledem na záměry sběratelů, strukturu jejich kolekcí a estetická hodnocení. Druhá kapitola sleduje počátky sběratelství japonského dřevořezu v českých zemích a představuje osobnosti a umělecký trh přelomu 19. a 20. století. Třetí kapitola, jež čtenáře zavede až do poloviny 20. století, sleduje rozvoj sbírek, představuje výstavy a soustředí se na nejvýznamnější osobnosti – malíře Emila Orlika a spisovatele Sigismunda Boušku a Joe Hlouchu, na jejich odkaz a význam děl, z nichž mnohá tvoří dnes součást muzejních sbírek v České republice.
Uměleckohistorickou reflexi doplňuje chemicko-technologický rozbor pigmentů na vybraných dřevořezech. Mezioborový přístup reflektuje uměnovědný rozbor díla, kulturněhistorický kontext a chemicko-technologickou analýzu, a ilustruje tak význam uměleckého materiálu, v tomto případě japonských dřevořezů, z několika pohledů.
Emil Orlik
Emil Orlik, malíř a grafik (1870 – 1932) byl prvním sběratelem ze střední Evropy přesahující prostor českých zemí Svůj zájem zaměřoval především z pohledu umělce spatřujícího v dřevořezech nový výtvarný jazyk a zároveň i jako jejich sběratele. Jeho sbírka japonských dřevořezů byla známá kvalitou tisků, které pořizoval jednak během stáže v Japonsku na přelomu let 1900 a 1901, jednak v antikvariátech v Německu. Byl posedlý snahou kresebně zaznamenat okolní života v Japonsku a vytvářel tak dobový dokument. Orlik tak ve své tvorbě jako jeden z mála zanechal nejortodoxnější interpretaci japonského dřevořezu. Z jeho sbírky, která patřila k nejkvalitnějším, se dochovaly pouze fragmenty. Národní galerii se podařilo vykopit v 50. letech pouze její zlomek, většina byla vydražena na akucích Sothebys v Londýně.
Japonský dřevořez zprvu odpuzuje, snad i ku smíchu laika nutí, ale třeba se vhroužiti do něho s láskou a oddaností, déle a pozorně, a pak se vám otevře nový svět“ (Emil Orlik)
Sigismund Bouška
Velká pozornost je zaslouženě v knize věnována páteru Sigismundovi Ludvíku Bouškovi (1867 – 1942), který je považován za prvního znalce japonského dřevořezu v Čechách, který si systematicky budoval nejenom teoretické znalosti, ale také vlastní sbírku. Kreslířský zájem napomáhal Bouškovi také při skicování řady originálních tisků (kopíroval několik set listů, dochovalo se devět Bouškových skicářů). Byl velice zručným kreslířem. Díky jeho sbírce i skicářům jsou jeho poznatky cenným pramenem poznání pro další zkoumání. Sám se pak snažil zmapovat sbírky japonských dřevořezů také v rámci českých zemích a jeho poznatky byly zúročeny v mnoha výstavách. Cenná je také jeho publikační činnost, která může být sběratelům japonských dřevorytů nápomocna dodnes (kapitola Kritéria hodnocení japonských dřevořezů podle S. Boušky, s. 136).
Dnes je řada Bouškových dřevořezů uložena v Náprstkově muzeu nebo v Národní galerii. V době, kdy se Bouška začal hlouběji zabývat japonskými dřevořezy, se zájem o japonské umění rozšířil nejenom na pole sběratelství, ale také v přetváření japonské estetiky a uměleckých vzorů do umění evropského modernismu (japonismu).
Zajímavostí jest také, že v roce 1916 navštěvuje Boušku v Bezděkově Josef Váchal, se kterým rozbírá některé inspirační prvky japonského dřevořezu. O roku 1917 se stal Bouška výrazným přispěvatelem nového kulturního časopisu Týn, který otiskl jeho studii o Josefu Váchalovi (1919).
„Způsob dekorační, kombinace barev, jakož i sama technika japonských dřevorytů (tisk, papír) byly a jsou pramenem užitečného poučení a zdravého oživení řemeslné produkce“ (Sigismund Bouška v dopise Fr. Kretzovi, 1912)
Závěrem
Kromě dvou zmíněných sběratelů a průkopníků japonského dřevořezu v českých zemích se kniha věnuje podrobně i ostatním, neméně důležitým sběratelům, jakými byly bezesporu například i Otto Jaekela, Portheim, František Adolf Borovský či Joe Hloucha. V meziválečném období pak např.Antonín Salač, František Kethka, fotograf Josef Sudek či malíř a grafik Karel Svolinský.
Všichni tito sběratelé se zasadili o to, že zájem o dřevořezy přinesl nové podněty výtvarného jazyka a estetiky, kterými obohacovaly japonské dřevořezy domácí uměleckou scénu, a to nejen na poli výtvarného, ale též literárního nebo dramatického umění.
Vlivem Japonismu na českém umění se také zabývala stejnojmenná výstava v roce 2014 v Národní galerii -Japonismus v českém umění, 16.5. - 7.9.2014, jejíž autorkou byla rovněž Markéta Hánová. Publikace, která k tomuto tématu vyšla nelze sehnat, zájem o výstavu i publikaci byl značný, což svědčí o rozsahu i dosahu této tématiky.
Kniha vychází také v anglické verzi pod titulem Japanese Woodblock Prints and Collectors in the Czech Lands.
