Kurátoři vědomě navazují na výstavní projekt OVA 95–05, který proběhl na podzim roku 2006 v ostravském Domě umění a představil výběr z tvorby 21 tvůrců. Budeme-li srovnávat obě výstavy z kvantitativního hlediska, tak spektrum prezentovaných autorů se v letošním roce téměř zdvojnásobilo. Úhel pohledu, v jehož ohnisku se ocitnou kvalitativní kritéria na Dole Michal shromážděného souboru výtvarných děl, nabízí několik interpretačních variant k situaci na soudobé ostravské výtvarné scéně. Výstava představuje mnohé z kontinuálně vystavujících a v předchozích minimálně třech desítkách let se i výrazně angažujících výtvarných umělců v ostravském kulturním životě, jež je nutno považovat za iniciátory regionálního kulturního dění a za nositele vysokých uměleckých standardů na výtvarném kolbišti celorepublikovém, ale také mladou nastupující generaci, převážně absolventy Fakulty umění Ostravské univerzity.
Vystavující autoři a umělecké skupiny: Daniel Balabán, Alžběta Dirnerová, Denisa Fialová, Pavel Forman, Martin Froulík, Eduard Halberštát, Markéta Hermanová, Aleš Hudeček, Zdeněk Janošec Benda, David Jedlička, Michal Kalhous, Marta Kolářová, Jaroslav Koléšek, František Kowolowski, Patrik Kriššák, Jiří Kuděla, Dagmar Lasotová, Petr Lysáček, Pavla Malinová, Šárka Mikesková, Josef Mladějovský, Libor Novotný, Eduard Ovčáček, Dita Pepe, I love 69 popgeju, Marek Pražák, Hana Puchová, Record, Václav Rodek, Kamera Skura, Ivo Sumec, Jiří Surůvka, Katarina Szanyi, Jiří Šigut, Ivana Štenclová, Jan Vrabček, Jan Vytiska
Významnou součástí výstavního scénáře je přihlášení se k autentickému výtvarnému životu na Ostravsku před rokem 1989, jež je co do počtu vystavených děl sice jen jeho symbolickým akcentem, avšak podle kurátorů by představovaný celek bez něj jen stěží dával smysl. Neméně důležité, sice dnes již poněkud vychladlé, avšak pro uskutečnění tohoto výstavního projektu nesporně inspirativní, bylo pro ostravskou výtvarnou scénu devadesátých let typické výrazné sociální angažmá. Ostravská výtvarná scéna druhé dekády nového milénia je dobře čitelná i skrze skutečnost, v níž nedávní hrdinové profesně alternativních kariér vystupují jako již pevně etablovaná součást výtvarného establišmentu. Jejich úspěšná pedagogická činnost je na výstavě zastoupena tvorbou frekventantů jejich ateliérů.
Široké spektrum výtvarných formálních projevů i vizuální obsahová síť se divákovi odkrývá již v přízemí výstavní budovy, kde na kachličkách pod cedulí „káva čaj“ intervenuje Jiří Surůvka prohlídkovou trasu a expozici svým dílem Konečné řešení umělecké otázky v Ostravě (graficky upravená fotografie vstupní brány Dolu Michal doplněná o nápis „Art macht frei“). V mezipatře nad schodištěm je umístěno rozměrné plátno Markéty Hermanové Fukušima, na němž je vyveden výjev explodujícího ostravského obchodního komplexu Forum Nová Karolina. O patro výše se jako výstavní repusoár a s patetickou naléhavostí, k nebi se vzpínajících rukou a obrácena zády k divákům, vznáší téměř u stropu somnambulní figura z malířské produkce Davida Jedličky. Kulturně-politický komentář vstupní výstavní sekvence je s nezaměnitelně jemnou ironií Petra Lysáčka a Jiřího Surůvky traktován společnou temperou vkusně umístěnou v zelené vitríně s požární směrnicí vedle výdejního okénka důlního bufetu. V jeho vnitřních prostorách je úvod výstavy korunován patetickým trylkem hudební smyčky doprovázející videosekvenci Negativ Fireworks v podání Kamery Skury.
Ve třech malých sálech přilehlých k hlavnímu výstavnímu prostoru (Cechovně) se odehrává kapitola výstavního dějství, v níž zaujímá důstojnou pozici téměř přes celou jednu stěnu rozkročená abstraktní kompozice Marka Pražáka stínována konceptuální výšivkou Dagmar Lasotové, sochou Šárky Mikeskové, horizontálami abstraktních krajin kapesního formátu Jiřího Šiguta, molekulami štěstí Jiřího Kuděly, videoskicákem Pavla Novotného, flašovými obrazy Patrika Krišáka, v mlžném oparu mizejícími florálními motivy Katariny Szanyiové, rytmizovanými dýhovými vertikálami na plátně Václava Rodka i lapidární trikolórou grafiky Eduarda Halberštáta.
Dále zde divák může spatřit prořezávané struktury Ivany Štenclové, jejíž nízký reliéf dvou obličejů nalezl svou vrstevnicovou prostorovost v tištěných materiálech komerčního merkantilu. František Kowolowski nabídl jako protipól této poněkud konceptuální tělesnosti tělesnost přímočaře osobní a skrze do krve ryté sdělení na svých vlastních zádech opět upozornil na to, že toto tělo patří umění, čemuž se ovšem poněkud sarkasticky pošklebuje skrze dílo Armáda je skutečnou avantgardou dneška Jiří Surůvka, zpoza jehož vojína na nás vyplazuje jazyk případná myšlenková konsekvence operující v obsahovém poli, jehož esencí je věta, že ornament je zločin, k čemuž výstavní koncept připojil záporný komentář Alžběty Dirnerové, jenž její ornamentálně-insitní kompozici rekonceptualizoval v náznak létajícího koberce, na němž se mohou diváci v těchže prostorách vizuálně vznášet spolu s obrazy Hany Puchové a Marty Kolářové.
Expozice pokračuje skrze pohled enfiládou na bodlákovou sochu siamských koček z produkce skupiny Record, za níž se odehrává, na pozadí existenciální motiviky subtilně překrývané maskováním, odkazujícím k bytostně naturálním tónům starozákonně zemité barevnosti, tvorba Zdeňka Janošce Bendy. Božský princip, se svou trojičně novozákonní symbolikou, jest zde přítomen i skrze tvorbu Pavla Novotného, jehož tři černé čtverce nejsou jen pandánem k nedovysloveným obsahovým konotacím Bendovy tvorby, ale skrze malbu odehrávající se na postranicích, byly obsazeny do rolí nositelů připomenutí tradičního kladení otázek po smyslu všehomíra, respektive o centru či periferii. Vizuálním echem za tvůrčími tóny, z již komentovaných výstavních prostor, budiž zmíněna, jako boží oko na diváka shlížející, grafika Edurda Halberštáta Selfie, umístěná v prostoru nad dveřmi a po její pravé straně se nacházející reprezentanti zvířectva z produkce Hany Puchové a Denisy Fialové.
Abstraktní motivy, zvlněné barevné valéry linií Josefa Kriššáka, nacházející se nalevo od zoologického koutku, jsou nejen spojnicí s modrými letristickými malbami Eduarda Ovčáčka, ale i přirozeným komunikačním kontextem pro nepředmětnou art brut estetiku Pavly Malinové. K setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole ve třetí místnosti budiž ještě krátce doplněno, že celkový obraz by byl jen stěží úplný, kdyby nebyli zmíněni David Jedlička se svým nočním parkovištěm, Dagmar Lasotová se svou vyšívanou koláží a Jaromír Koléšek, jehož námořní výjev nechal na své hladině plovati a vznášeti se všemožná cínová plavidla, a z hlubin svého oceánu promlouvati, opět v tomto sále přítomnou, novozákonní motiviku (název díla: Betlém – klanění tří králů).
V prostorách toalety nacházející se před vstupem do Cechovny, jakoby vystřižené z reklamního letáku na 70. léta, našlo své autentické místo dílo fotografky Dity Pepe S Betynkou.
Cechovna, matka výtvarného výstavního provozu na dole Michal, nechává zaznít razantní tóny rozličné výtvarné tvorby, jejíž měřítko je obvykle v mnohých výstavních prostorách považováno za nadstandardní. Dílo sochařské je přítomno skrze aditivní sochařskou realizaci Petra Lysáčka 69, která byla autorem trpělivě konstruována „klůcek za klůckem“, „bebech za bebechem“ po dobu tří dní přímo v prostorách Cechovny. Subverzi materiálových kvalit, jež je pro prezentovanou sochařskou tvorbu příznačná, potvrzuje skrze svou molitanovou realizaci také Martin Froulík, jemuž přizvukují I Love 69 Popgejů a jejich pískové Stupně vítězů stojící pod okny hlavního výstavního sálu. Jako zklidňující gesto vyznívá i představení usebraných fotografických meditací Michaela Kalhouse, jejichž černobílá, k modernistické výtvarné tradici odkazující sémantika, je směrovníkem k dalšímu z objektových komentářů ostravské vizuální situace, ke světelné realizaci Světelné záření Pavla Novotného, na jejímž hřbetu krystalicky pulsuje modrý monochrom Josefa Mladějovského Co se skrývá v temnotě. Sochařská tvorba je dále zastoupena také Šárkou Mikeskovou s dílem Ostravica a čistým zpodobněním zlatého řezu z litého bronzu Vesica piscis Marka Pražáka.
Malba, jejíž kompoziční těžiště je většinově instalováno nad jeden a půl metrů vysoký pás kachlíkového obložení, ovládla nejen Cechovnu, což je z výstavního hlediska velmi složitý prostor, ale podle názoru autorky této zprávy o výstavě i celou výstavu. Hostitelský prostor, jenž rozhodně není nikterak vstřícným, respektive neutrálním výstavním prostředkem výstavního provozu, je však v případě výstavy SITUACE: Ostrava 2017 jak ozvučnicí vzájemného dialogu mezi tvůrcem a divákem, tak i platformou intimní atmosféry mnohdy nečekané koexistence obsahů i forem jednotlivých vystavených malířských artefaktů (Daniel Balabán, Pavel Forman, Jan Vytiska, Jan Vrabček, Václav Rodek, Ivo Sumec). Malířský a kresebný projev je v Cechovně dále zastoupen dalšími díly Katariny Szanyi, Jiřího Kuděly, Ivany Štenclové, Denisy Fialové, Davida Jedličky a Pavly Malinové. Z širokého spektra na výstavě představených malířských výkonů na autorku této recenze vyzařoval výjimečně magickou energii obraz Aleše Hudečka Indian Summer, jímž se autor jakoby transferoval z klidné zátočiny důvěrně známého rybníka konsekvencí logiky svého dosavadního díla na volný oceán nové prostorovosti a barevnosti, jehož nové formy spolu s tradičně klidnou narativní linkou však bez problému komunikují jak s divákem tomuto tvůrci blízkým a věrným tak i s případným novým konzumentem Hudečkova malířského mistrovství.
V inspirativním souladu s exemplárně představenými skutečnostmi z předchozích odstavců, je možno závěrem tohoto textu konstatovat, že výstava SITUACE: Ostrava 2017 představuje výtvarnou produkci, jež je určena nejen pro diváka poučeného a ostravskou výtvarnou scénou se systematicky zabývajícího, ale i pro toho, kdo je alespoň na okamžik připraven následovat pozoruhodně konsekventní symbiózu tradičních i nových tvůrčích kvalit.
SITUACE: Ostrava 2017
Kurátoři výstavy: Pavel Forman, Tomáš Koudela
Výstava potrvá do 20. 8. 2017
Důl Michal, Československé armády 413/95, 71500 Ostrava
