První z nich se týká výrazného uplatnění malířova slova průběžně k jednotlivým souborům obrazů, plastik a k akcím, zatímco uměleckohistorické zhodnocení jeho díla Pavlou Pečínkovou najdeme až na konci knihy. Rozsáhlá publikace obsahuje rovněž dobové texty I. M. Jirouse, Egona Bondyho, dále zhodnocení místního undergroundu Martinem Machovcem a rozhovor Adama Drdy s Ivanem „Magorem“ Jirousem o pracích Viktora Karlíka. Kniha je velice výpravná, 358 stran v pevné plátěné vazbě, v grafické úpravě Luboše Drtiny a Jana Čumlivského.
Viktora Karlíka netřeba představovat, je jedním z předních představitelů druhého undergroundu, kde byl činný například jako malíř, grafik, sochař, publicista, grafický designer, hudebník (skupina Národní třída), redaktor a také vydavatel samizdatových knih i periodik. V obdobných profesích pracuje dodnes. Neudiví proto, že i v jeho předcházejících katalozích hraje podstatnou roli všudypřítomné slovo autora a komentáře. Někdy mají texty několik různých autorů. Obojí nebývá obvyklé. Klíčem možná může být Karlíkovo vyprávění v úvodu Podzemních prací (str. 5 a 6), nazvaném Retrospektivní deník: Když se podepisovaly petice za propuštění Husákových vězňů, bylo součástí podpisu povolání signatáře. Lidé z disentu tehdy většinou pracovali jako noční hlídači, topiči, zkrátka na místech, která nevypovídala vůbec nic o tom, kým jsou doopravdy. Na podnět Ivana Lampera tehdy konečně připojili k podpisu to, co dělali v rámci druhé kultury. Podepisují se tedy, cituji: „jako novináři, hudebníci, spisovatelé, já se začal podepisovat jako výtvarník.“ Níže pokračuje Karlík slovy: „O tom, kdo jsi, nerozhoduješ ty!“ Tento pocit manipulace zvenčí, které se někteří podvolí, jiní jí vyjdou vstříc, který však lze překonat vlastním rozhodnutím, vlastním sebeurčením, vykoupeným do určité míry excitovaným svědomím, jej zřejmě provází celý život. Člověka maně napadá, jak se asi cítí všichni ti politikové a jiní potřební, kteří obohatili svá jména o tituly buď jim zcela nepříslušejícími, nebo narychlo vytvořenými, nemluvě o nejrůznějších plážových inženýrech, barových doktorech, fotografech, filmařích atd. Vyvstává dokonce otázka, zda právě schopnost pociťovat stud, dělat si výčitky, není oním momentem, který odlišuje underground od oficiální kultury. Je přece jen nápadné, jak se z bývalého establishmentu ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století stal „nový“ establishment let devadesátých i současných.
Vraťme se však k publikaci Podzemní práce a tyto otázky stejně jako Karlíkovi předcházející katalogy nechme stranou. Přemýšlejme raději o tom, zda je šťastné zařazení teoretické analýzy Pavly Pečínkové až nakonec knihy, za úvodní esej autora, za tematicky členěné soubory výtvarných prací, za dobové fotografie, písňové nebo literární texty. Pokud předpokládáme, že se čtenář setkává s autorem poprvé a z místního undergroundu nezná víc, než název, bude pravděpodobně celou knihu dobrodružně bloudit, než se mu dostane velmi precizního osvětlení, zařazení do dobového kontextu, mezinárodních souvislostí i kontextu s výtvarným životem osmdesátých let u nás. Text Pavly Pečínkové je jedním slovem skvělý, s velkým nadhledem ve zkratce postihuje vývoj umění a jeho rozvrstvení v oné době. Pro věci neznalého čtenáře by ovšem bylo mnohem lepší, pokud by se mu dostalo těchto informací dřív. Vzadu, až příliš vzadu, chtělo by se říci, už proto, že je text nutné hledat. Pokud budeme celý katalog považovat za retrospektivní deník, je takové zařazení ovšem pochopitelné. Je otázka, zda mohli grafičtí designeři s orientací v knize nějak pomoci. Oba představují záruku kvality nejen proto, že za nimi stojí mnoho oceněných prací v oboru. Nelze je podezírat, že by knihu „sabotovali“, jejich pozice byla však patrně složitá, neboť museli vyhovět mnoha různým požadavkům včetně těch estetických na zachování určité jednoty. Nerozhodovali o tom, kde je zapotřebí určité větší váhy, nebyli dramaturgy textu, ale jeho úpravci.
Pro výtvarné objekty Viktora Karlíka, jak už bylo naznačeno, je příznačné těsné propojení s komentáři, texty a rovněž názvy děl mají vysokou literární úroveň (významně se to uplatňuje také například v katalogu linorytů Černé práce). Přesto bych nerada označila jeho obrazy za literární, v základu vždy stojí především osobní prožitek. V publikaci můžeme detailně sledovat Karlíkovo zaujetí tématem. Jeden a týž okruh motivů je obvykle uchopen nejen malířsky a literárně, ale i graficky, sochařsky, fotograficky nebo živou akcí a je zřetelné, v kolika oborech je autor vlastně činný, jak je důkladný, v kolika mediích se vyjadřuje a jakým způsobem, z kolika úhlů pohledu se dokáže s tématem porovnat. Jeho texty v této knize považují za překročení žánru katalogu a to překročení vítané. Tyto texty představují spojující nit, která napínavým způsobem nabádá čtenáře k napínavým způsobem pokračovat dál s autorem. Nálada je potemnělá, bez nostalgie, ale dokáže zaujmout a podněcuje představivost. Plní proto nejen dokumentární funkci, ale má beletristickou hodnotu. Na konci obrazové části je naznačený další umělcův vývoj, z hlediska literárního tvaru má tedy děj otevřený konec. Ona dějovost je tím novým, čím se odlišuje tato publikace od svých předchůdců.
Již jsem se zmínila, že tuto knihu neupravoval Karlík sám. Jeho vlastní práce v oblasti grafickém designu mají kořeny v samizdatech, které jsou zde mimo jiné též uveřejněny. Velmi rychle se orientoval v tom, co je možné vytvořit v omezených podmínkách s minimálními technickými i finančními prostředky, šel svojí cestou bez napodobování a poohlížení se po vizuální stránce oficiálních periodik. Tím se dostáváme k závěrečnému zjištění, že přes odlišnou tvář má i tento katalog o tvůrci vzešlém z undergroundu, s undergroundem stále něco společného. Je to svoboda projevu a otevřenost, neohlížející se na to, co je dáno, co je zvykem, co se má nebo nemá, ona myšlenková i žánrová volnost, zpěčující se nějakým vžitým zařazením.