Soubor dvaadvaceti „jazykových kotrmelců“ vznikl v roce 1994 a v produkci nakladatelství Meander navazuje na podobně koncipované autorské knížky Pohádka o Rybitince (2001) a O Rybabě a Mořské duši (2002), v nichž se texty snoubí s kresbou - v tomto případě s magicky dýchajícími srostlicemi zvířecích motivů, vyvedenými v tlumených, vtahujících barvách.
Niklovy aktivity na polích hudby, výtvarného umění, divadla či literatury propojuje cit pro nesmysl a divno, stejně jako pro rozkoš ze hry na každý způsob.
V Lingvistických pohádkách se autorovi stala odrazovým můstkem oblíbená abeceda, do jejíhož pořádku se rozhodl zasít chaos -ale chaos konstruktivní a radostný. Své příběhy zabydlel podivnými tvory, jako jsou ptakohlav, lenorep, xirafa, pernatý mlok, zebr, ežovka či feštěrka, a nechal je jednou v próze, jindy ve verších metat salta napříč rytmem, rýmem, fonetickými i vizuálními možnostmi textů.
Fantastické hrátky s jazykem sice připomenou Carrollovu Alenku i Morgensternovy groteskní básně, stejně jako v kresbách zaslechneme echa koláží Maxe Ernsta, ale fantazie, jež knížkou od počátku do konce běží na plné obrátky, je osobitá a bezvýhradně svá.
Snad jediný problém „jazykových bajek“ Petra Nikla spatřuji v tom, že děti jim asi ne vždy porozumí: byť je publikace určena těm „trochu starším, ale ne zas tak moc starým“, obraty jako „mokvavě dál líže mlhu smrž“ nebo „mdle venčí kůj somot“ dávají zabrat i dospělému čtenáři.
Anebo soudím Niklovu úchvatnou Lingvázii očima příliš dospělýma?
UKÁZKA Z KNIHY
Pohádka o dlouhém žirafím spánku je, když je žirafa náměsíčná.
Usínala jednou jedna žirafa.Nejdříve se podlomila v kolenou a její břicho dosedlo na zem. Pak zvolna vysvlékala krk z hustých mraků, nakláněla se a nakláněla, pokládala jej mezi kameny a palmy, mezi kobylky a cvrčky, přes úzkou průrvu, kolem pískovcových skal. Pokládala jej přes kulatou horu, napříč zeleným údolím, po proudu vyschlého řečiště. Dále podél aleje baobabů, skrz les banánovníků a pak dolů, po rozlehlé pláni, plné jezírek a drobných keříčků. Až nakonec klesla i její hlava mezi dva fíkovníky a nadlouho usnula tvrdým spánkem v zátočině dravé říčky, ačkoli si začala lehat už o tři sta metrů jižněji — u jejího pramene.
Byla to ta největší žirafa na světě.
Zatímco spala, vylezla jí na krk tato zvířata: antilopa, bobr, cikáda, datel, emu, fretka, gibon, hyena, chameleon, ibis, ještěrka, kolibřík, lenochod, mravenečník, netopýr, orel, pásovec, kvíčala, racek, svišť, šimpanz, tukan, ťuhýk, užovka, výr, zebra a jako poslední se vydrápala na krk těžkopádná želva, usadila se za uchem a samozřejmě, že o něj zavadila.
Napřed se otevřelo jedno žirafí oko, pak druhé a až za nějakou dobu se začal celý krk, obsypaný zvířaty, zvolna zvedat. Trvalo dlouho, než probuzení došlo přes kulatou horu zpátky k nohám. Země se pomalu vzdalovala, až se pramen říčky opět zatřpytil v hloubce přímo pod ní. Potom žirafa šla a šla jako náměsíčná a prochodila celou noc.
Když vyšlo slunce, zvolala: „Vstávat!“ A všechna zvířata zamžourala očima a udiveně si z výšky prohlížela zem. Ta byla celá popsaná písmeny.