2 x 100 mil. m² - Martin Hejl & Coll.

Recenze - obrázek Atomizace modernity. O architektuře velkých obytných celků 1914 – 2014. Jak uchopit 100 let architektury v Československu? Proč? Není tato snaha nevyhnutelně odsouzena k násilným generalizacím nebo naopak k banálnímu popisu?

Tato kniha vznikla k benátskému Bienále jako záznam výzkumu o 200 mil. m2 plochy, kterou představuje obytná plocha postavená v Československu za posledních sto let. Toto období frázujeme 6 zastaveními, která představují 6 největších ucelených urbanistických souborů z tohoto období, dokumentovaných rozhovory s jejich přímými aktéry a následnými badateli, axonometriemi a diagramy. Je reakcí na téma Absorbing modernity1914 -2014 v tom smyslu, že se snaží podat svědectví, jak se v prostoru bývalého Československa velké příběhy počátku moderny, její vize, ideály, synchronizace s technologickými inovacemi, očekávání společenských změn, manifesty a možná neopakovatelné možnosti, které v tu dobu stály před architekturou, postupem doby proměnily, absorbovaly: na jedné straně se v postmoderně umravnily v obezřetnou nedůvěru k totalitarismům, ale na straně druhé se unavily do reprodukce ověřeného, kvantity; současnou atomizaci (rozměrů projektů, velikosti kanceláří, specializací profesí, ambicí tvůrců) lze pak chápat jako uvolnění, ale zároveň jako rezignaci na velká měřítka.

Veškerý materiál vzniká v období deseti měsíců. Klasická vědecká - kunsthistorická metoda se ukázala jako příliš pomalá, proto jsme mobilizovali formu rozhovorů, které se záměrně odehrávaly u tázaných doma. Rozhovory rozvíjí několik paralelních příběhů, které se proplétají a doplňují. Tyto příběhy jsou dokumentovány ve třech diagramech.

foto k článku Příběh jedna: Univerzální architektura: typizace, evoluce prefabrikace a následný import katalogových projektů.
Příběh dva: Historie 12 tisícového projekčního ústavu. Od raného nadšení, se kterým do něj architekti dobrovolně vstupovali s celými vlastními kancelářemi, přes následné nedobrovolné přidružení dosud svobodných praxí, uvolnění a regionalizaci 60tých let, Husákovo přiškrcení let 70tých a finálně atomizaci roku 1989, kdy se původně 12 tisícový architektonický ústav roztříštil na mrak individualit.
Příběh tři: Individuální VS kolektivní. Cesta od baťovského rodinného domku přes kolektivní výstavbu v průběhu komunismu a následný návrat k rodinnému domu po roce 1989. Otočka evoluční spirály dovršena.

foto k článku Všechny tyto příběhy lze vyprávět z různých perspektiv: politické, sociální, ekonomické atd., jak to odpovídá jejich komplexní povaze. My jsme se omezili/zvolili architektonickou. Proto celý výzkum též provází otázka, v jaké míře jsou či nejsou tyto komplexní příběhy a jejich kapitoly dílem architektů.