Ústav Makromolekulární chemie, Nová scéna Národního divadla či budova Parlamentu na vrcholu Václavského náměstí, pyramidální banka na Smíchově, takzvané kostky v Emauzích – to jsou nepřehlédnutelné stavby i pro „pražského chodce“ či turistu. A když se na výstavě představí Pragerovy vize – plán totální asanace starého Smíchova, projekt superstruktur pro Košíře (1974 – pro Pragera to byl úkol perspektivní reurbanizace, „město nad městem“ a hledání perspektivní ekologických řešení), tak nikdo nezůstává neutrálním komentátorem.
Nadále platí: Ke svému zdraví a k architektuře se vyjadřuje každý, ale zatímco před lékařem nastoupí pokora, tak soudy nad architekturou si s velkou bohorovnou suverenitou odříká každý. To dosvědčuje aktuálně provedená anketa na webových stránkách; odkryla nejen názory a „názory“, ale i skryté napětí mezi obdivovateli Karla Pragera a jeho díla a odpůrci, překvapil i nečekaný objem předsudků a nesmyslů. Fenomén Karel Prager dělí na stoupence a odpůrce i nastupující generace architektů studentů. Při hodnocení tohoto architekta si nevystačíme s větou „velké osobnosti vrhají i velké stíny“ (Karel Prager je ve vzpomínkách barvitě líčen jako velkorysá osobnost i jako tyran atd.) Stejně tak nestačí na adresu výkřiků na webu uvést, že tento skaut, politicky nespolehlivý občan (vojenskou službu prodělal v tzv. PTP!), nikdy nebyl členem KSČ, nepodepsal Antichartu atd., pod řadou realizací v sedmdesátých létech (v době tzv. normalizace) nebylo uváděno jeho jméno atd. Marně jsme hledali krátké motto, které by přiblížilo, odkrylo podstatu těchto rozporných, protikladných hodnocení. Snad takovým mottem může být až programaticky znějící věta známého novináře Jakuba Železného, který se o architekturu dlouhodobě zajímá: „Pokud chceme poznat architekturu druhé poloviny 20. století a proniknout do společensko-kulturního kontextu té doby, pak není mnoho lepších modelových témat k diskusi, nežli právě Karel Pragera jeho dílo.“ Karel Prager byl nejenom účastník doby, do níž se narodil, on ji svými stavbami spoluutvářel, propad do průměru v jeho tvorbě nemá místo, nebyl epigonem, ale iniciátorem a v jeho realizacích a vizích se domýšlely trendy evropské architektury a urbanismu. Byl to architekt evropského formátu.
Spory o osobnost, realizace a projekty tohoto „československého“ architekta (v recenzované publikaci vyjadřují k jeho osobnosti a dílu i přední slovenští architekti Ivan Gürtler, Marián Marcinka; mezi významné realizace K. Pragera patří Nemocnica Košice-Šaca, a.s.) zasahují do dnešních dní. Málo platné – poměr ke stavbám Karla Pragera, hodnocení těchto staveb vypovídá o nás samých. Karel Prager byl v proměnách doby, v poválečném období, v padesátých létech s prosazovaným stylem „socialistického realismu“, v šedesátých létech („pražské jaro“), v době normalizace i v osmdesátých a devadesátých létech (nečekaně umírá v roce 2001) stále týž: nesmírně agilní, pracovitý, hledající, prahnoucí po nových technologiích a s rizikem je prosazující.
Monografie „Karel Prager“ mapuje jeho celoživotní dílo. A činí to dokonale v pěti chronologických blocích (1950- 1967; 1967-1969, 1970-1990, 1990-1993, 1994-12001). Jde o publikaci, která bude událostí nejen pro dokonale představenou původní (a i pro odborníka v řadě případů objevnou!) dokumentaci projektů a realizací - schémata, skicy, řezy, půdorysy, nákresy a perspektivní pohledy, fotografie modelů. Omluvná poznámka „kvalita reprodukcí je dána technickou úrovní dochovaných předloh“ není na místě, grafik K. Aubrecht i PBtisk a.s. Příbram i Y. Fričová z nakladatelství Titanic odvedli dokonalou práci, jak z hlediska komponování stránek a dvoustránek, tak v přiblížení zvolených detailů. Publikaci zklidňují velkoformátové fotografie Pavla Friče – a ty spolu s ediční prací Y. Fričové dovádí tuto publikaci k dokonalosti.
Dvěstěčtyřicetistránková kniha je koncipována jako chronologicky řazený, pečlivě deskriptivní, rozvážný a faktograficky nasycený výklad „života a díla“ Karla Pragera, tedy tak, jak to Radomíra Sedláková osvědčila v předchozích publikacích (zejména „20. století české architektury“. Titanic, Grada 2006, spoluautor – fotograf P. Frič). Ale je zde jedna závažná změna, která z této publikace činí doslova poutavé, ne-li strhující čtení. Souběžně s fundamentálním textem R. Sedlákové čtenář nalezne v postranním sloupci názory jeho spolupracovníků, souběžců, kritiků, vyslovených odpůrců i názory z ankety (anonymní diskuze na webových stránkách) – zkrátka názory řady dalších osobností. Je to až synoptický text – individualita Karla Pragera vystupuje ve vzpomínkách a úsudcích řady architektů (konkurenti, kamarádi, spolupracovníci) pokaždé trochu jinak, ale dohromady se skládá mozaika jedné složité osobnosti. Kdybychom zde reprodukovali průběhy bouřlivých, zbytečných i nezbytných střetnutí, usmiřování i velkorysá gesta K. Pragera – tak bychom možná zvýšili odběr tohoto periodika. Názor si čtenář může učinit sám - kniha tím nabízí nadčasový dialog k hodnocení života a díla architekta. Výsledkem je dramatické panorama názorů, které z minulosti zasahuje do dnešních dní. V době normalizace byli architekti líčeni jako vlastníci zahraničních aut, krásných a finančně náročných žen, jako ti, co mají nadbytek volného času a vědí o tom, co je hodnotné a neváhají se spojit i s podsvětím. Místo současných nekončících seriálů růžových zahrad, sanitek, ambulancí a nemocnic by tato publikace mohla být výborným podkladem pro scénář k filmu, který by obsáhl celou druhou polovinu dvacátého století.
Recenzi můžeme uzavřít slovy T.Bitnara, která byla převzata do Pocty České komory architektů 2011“, architekt Karel Prager „představuje hodnoty, které jsou v našem oboru vrcholně důležité: individualismus, pracovní disciplína, pragmatický realismus, perfekcionismus, optimismus a osobní charisma.“
Autor: Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík
