Až v roce 1997 jeho záměr splnili dědicové českého kaktusáře a dobrodruha Alberta Vojtěcha Friče: vnuk Pavel s manželkou Yvonnou. Ze zapomenuté Boggianiho pozůstalosti, kterou Frič při toulkách v Latinské Americe kompletoval, vzešla úchvatná kniha Guido Boggiani: Fotograf. Pobrala mnoho cen; byla tehdy vyhlášena i fotoknihou roku... „Udělali jsme ji tak, jak by si ji sám Boggiani představoval. Popisoval to ve svých dopisech. Byl si vědom, že utváří unikátní fotografie – nejen z odborného etnologického hlediska, ale i uměleckého. Věděl, že krásně fotí,“ řekla LN Yvonna Fričová. Nyní se tato výjimečná kniha, ke které se před lety uskutečnilo také 23 výstav, překvapivě vrací na český knižní trh.
Okamžik na křehké desce
Je to zvláštní příběh. Bude tomu 110 let, kdy dychtivý Frič v Buenos Aires objevil – při přípravě na svou první cílenou cestu mezi indiány – jméno Boggiani. Mladík se rozhodl začít tam, kde jeho vzor a autor knih Čamakokové (1894) a Kaďuveové (1895), násilně skončil. V nehostinném Gran Chaku (odkud si pak Frič přivezl domů „svého“ indiána Čerwuiše). Frič, jdoucí v Italových stopách, získal některé jeho osobní věci. „Velmi jej například rozhořčilo, když zjistil, že z negativů, které Boggiani deponoval u fotoamatérského spolku v Buenos Aires, bylo bez vědomí dědiců v roce 1904 vydáno album světlotiskových pohlednic, které se tvářilo ,vědecky´, ale šlo na dračku nejen ve vědeckých kruzích, neboť k němu byla přibalena speciální sada fotografií nahých indiánek,“ vypráví Fričová.
Boggiani fotil těžkým přístrojem na křehké desky. „Pokud snímky vyjdou, což si přeji a v což doufám, bude to jeden z největších úspěchů, jakých kdy bylo v etnografii dosaženo: Nejen proto, že uchovám typ příslušníků jednoho z nejzajímavějších kmenů, který je předurčen k zániku, ale také jako doklad jejich výjimečných schopností v krášlícím umění, které je odlišuje od všech ostatních kmenů v celosvětovém měřítku,“ zapsal si Guido Boggiani o Kaďuvejích v roce 1897.
S nestárnoucí kráskou
Alberto Vojtěch Frič zachránil celkem 297 jeho negativů. Krajinky, zátiší a hlavně portréty. Tvoří základ pětijazyčné knihy, o níž v prestižním časopise Hispanic American Historical Review napsali, že ukazuje, jak se výjimečně cenné dokumenty mohou „zjevit“ na zcela nečekaných místech. A nečekaně se minulý týden zjevilo i 300 exemplářů exkluzivní knihy!
„Před těmi sedmnácti lety jsme chtěli, aby se naše výstava Boggianiho prací dostala i do Jižní Ameriky, aby se kruh uzavřel... Přál si to sám Frič, který se snažil celý život prezentovat Boggianiho sbírku světu,“ říká Fričová. S manželem proto roku 2002 věnovali výstavu, jež prošla Českem a mnoha evropskými zeměmi včetně fotografova rodiště v italské Omegně, uměleckoprůmyslovému muzeu v Buenos Aires – ale s podmínkou, že se ji bude nabízet dalším latinskoamerickým zemím.
„Celou dobu jsme pro ně schovávali i posledních 300 kusů knihy. Jenže oni podmínce nedostáli. A teď se mi ozval ředitel tiskárny, kde byly knihy roky na paletách uskladněny, že jde do důchodu, ať si je odvezeme,“ vypráví Fričová. A dodává: „Došlo mi, že ty knihy do Ameriky nikdy jet neměly, že by měly potěšit lidi tady, kteří o Boggianim tenkrát nevěděli. Takže jdou znovu na trh, jako ,novinka´.“ Kniha by mohla i dnes aspirovat na výtvarný počin roku: Boggianiho indiánce žádné vrásky nepřibyly.
Autor: Martin Rychlík
Zdroj: LIDOVÉ NOVINY, 28. 5. 2014, str. 1–2
