Příběh knihy, která na své vydání čekala přes osmdesát let, začíná nenápadným deníkovým záznamem Josefa Váchala. „Sedmnáctého června 1930. Slunce, teplo. Stálé přípravy, balení a odnášení. Odjeli před 9. na Slovensko. Obtíže s Tarz. "navagonýrováním", konečně v kupé, bakšiš průvodčímu, dobří lidé v kupé.“
Váchalovu Cestu Slovenskem s A. Calmetem Ord. S. B. aneb Theorii wampyrismu vydalo nakladatelství Gallery.
Dobří lidé jsou upíři
Váchal zapsal svůj kuriózní náboženský cestopis v témže roce, kdy cestu podnikl. S sebou vzal svou družku Annu, leonbergera Tarzana - jemuž v textu věnuje víc pozornosti než své partnerce, nechává "ho" dokonce napsat celou jednu kapitolu - a dílo barokního exegeta Calmeta o vampyrismu. Sama Calmetova kniha vstupuje do příběhu jako živý hráč.
"Stránky, které jedenkráte jsem už pročetl, úplně o novém obsahu býti jsem shledal a neznámými. Naopak: to, co jedenkráte jsem již přečetl, žádným způsobem, hodlaje jedenkráte ještě zajímavé statě znovu si prohlédnout, nalézti jsem v knize nemohl." To určuje ráz celé cesty a optiku, s níž autor na navštívenou zemi shlíží. Už ti "dobří lidé v kupé" z Váchalových Deníků se v Cestě Slovenskem mění ve vampýry.
První setkání s transcendentálními bytostmi zažívá Váchal jako patnáctiletý, ještě jako mladík se stává členem Theosofické společnosti. I ve stáru zobrazuje ďábla, který zapřažen k tiskařskému stroji místo umělce tiskne. Nyní, na vrcholu tvůrčích sil, obhajuje vampyrismus jako instituci zřízenou samou Prozřetelností, upíry má za mravnostní policii ze záhrobí.
Tak dlouho Váchal v Cestě Slovenskem rozjímá o jakosti krve, o strygách a šarkánech, nachází upíry v minulosti i přítomnosti, v lidech, zvířatech i přírodních úkazech, až ani on sám nemůže zůstat stranou.
Kniha nejkrásnější
Za autentický lze pokládat Váchalův výrok, že Cesta Slovenskem je jeho knihou nejkrásnější. Její vydání však autor vnímal jako nemožné. Kromě rukopisu, uloženého nyní v Památníku národního písemnictví, existuje ještě opis, který provedla Váchalova partnerka Anna Macková a jejž Váchal ilustroval.
Opis byl dlouho pokládán za ztracený. Editor knihy Petr Hruška ho však objevil v knihovně Národního muzea a při práci na knize k němu přihlížel.
Tak jako Váchal Cestu Slovenskem sám prožil, napsal a nakreslil, i její příprava k vydání je víceméně dílem jednoho člověka. Zkušený váchalovský badatel (mj. spoluautor Váchalovy monografie a retrospektivní výstavy v Rudolfinu z roku 1994) Petr Hruška je nejen editorem svazku a autorem komentářů, navrhl i vazbu a grafickou podobu díla. Odolal přitom divokému vábení Váchalova expresionismu; uměřená a v nejlepším slova smyslu služebná grafická podoba knihy nechává původní text a ilustrace tím intenzivněji znít.
Váchal byl jako tiskař velmi kritický k reprodukcím svých děl. S Cestou Slovenskem by ale spokojen byl: ilustrace mají jas, hloubku i čistotu. Jak upozorňuje editor, původní kresby reprodukované v Cestě Slovenskem mají přitom mnohem intenzivnější barvy než známé Váchalovy dřevoryty. Tím spíš, že byly ukryty před denním světlem více než osmdesát roků.
Desítky vábivých reprodukcí i knihu samu lze tedy pokládat za skutečně věrné - nejen Váchalově předloze, ale zejména jeho samotnému myšlení: Léčení pominutého, Divoká honba lesy, Vlkodlak při práci...
Zdroj: www.ihned.cz