Prostřednictvím otisků a odlitků částí lidského těla otevřela Eva Kmentová (1928–1980) v českém sochařství 60. a 70. let cestu k novému pojetí figurace a tělesnosti. Pro absolventku ateliéru Josefa Wagnera na pražské VŠUP, z nějž vzešla nebývale silná generace poválečných sochařů (V. Janoušek, V. Janoušková, Z. Palcr, M. Chlupáč, O. Zoubek, A. Szapocznikow ad.), byly dotek s hmotou a tělesnost jakožto prostředek veskrze intimního poznávání a prožívání světa stěžejní.
Ke svému charakteristickému projevu, jímž se Kmentová zařadila k okruhu špičkových umělců kolem Jindřicha Chalupeckého a jenž jí také vynesl Cenu Jiřího Koláře, dospěla už kolem roku 1963. Tehdy pro sebe v nově zřízeném samostatném ateliéru objevila krásu otisků úlomků starého nábytku do hlíny, které jí evokovaly krajinu. Včleňováním předmětných fragmentů přímo do uměleckých děl se podobně jako řada dalších protagonistů skupiny Trasa přiblížila k mezinárodnímu proudu nové věcnosti 60. let.
Radikální obrat přinesl do její tvorby otisk vlastní ruky, kdy si uvědomila danost světa, jež se nám otevírá skrze senzitivitu těla – těla, které dává pocítit nejenom skutečnost, ale zároveň také prostorovou i časovou ohraničenost sebe sama. Vzápětí následovaly otisky a odlitky dalších částí sochařčina vlastního těla a těla nejbližších členů rodiny – prstů, rtů, čela, chodidel, zad, břicha či nohou. Vždy se jednalo o tělesné fragmenty zastavené a fixované v pomíjivém okamžiku dotyku živé hmoty s neživou. Stopy lidského těla v materiálu, které vrcholí v dílech jako Lidské vejce (1968), Prostěradlo (1969) nebo Stopy (1970), nepředstavují zpřítomnění těla v jeho celistvosti, ale spíše tematizují pomíjivost lidské existence skrze nepřítomnost a prázdnotu.
V polovině 70. let začala Kmentová v souvislosti s propuknutím vážného onemocnění postupně opouštět klasickou sochařskou práci a v pozdní fázi své tvorby se soustředila na kresby a papírové reliéfy a objekty experimentálního charakteru. K vůbec posledním fragmentům těla, které odlévala ve zlomovém roce 1974, patří nohy. Odlitek nohou syna Jasana Kmentová provedla již v roce 1970 v podobě reliéfu, o čtyři roky později se pak k tématu vrací v nyní nabízené plastice. Příbuznost s Oldenburgovým latexovým monumentem London Knees (1966) je čistě vnějšková, Nohy Evy Kmentové vychází ze zcela odlišných intencí. Až architektonická statičnost, evokující dvojici sloupů, je narušena strukturálním ztvárněním povrchu, jenž směřuje (tak jako mnohokrát v tvorbě Evy Kmentové) k asociacím s přírodními tvary. Naturalismus fragmentu synových nohou připomíná smyslovou morfologii přírodních tvarů, jako by šlo o výsek opuštěné krajiny s kmeny stromů. Nehybnou strnulost plastiky, která tvoří protějšek k sérii prací s tématem spěchu (1974–1975), v nichž plošně vrstvené siluety nohou vytváří dojem lehoučkého, mihotavého pohybu, můžeme zároveň vnímat jako metaforu pevné zakořeněnosti člověka ve světě.
Plastika Nohy vznikla v celkem pěti osinkocementových odlitcích. Jedna se nachází v Galerii Benedikta Rejta v Lounech a další tři v soukromých sbírkách, odkud pochází i nyní nabízená plastika brněnské provenience. Jedná se tedy o zcela výjimečnou sběratelskou příležitost.
