Nazí. Přirozeně / Naked. Naturally

V případě souboru vytvořeného pro hlavní výstavu letošní letní sezony v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích však nejde o jakousi ledabylou mozaiku zachycující lidské tělo v různorodých dílech akademických, ateliérových či symbolických, ale o snahu zachytit proměnu zpodobení nahého lidského těla v přirozeném prostředí od senzitivního realismu konce 19. století až po naturalismus, hyperrealismus či grotesku naší současnosti. Civilní figurální námět zachycující obvykle skupiny lidí u vody či při vodních radovánkách se ve výtvarném umění objevuje již po polovině 19. století – u nás je však překvapivě frekventovaný až do současnosti. Od prvního desetiletí 20. století se s jeho progresivní, kubistickou formou konfrontovala řada našich umělců, především těch s francouzskou či jinou zahraniční zkušeností: Bohumil Kubišta, Alfréd Justitz nebo Bedřich Feigl. Právě na přelomu „dlouhého“ 19. století a v 1. desetiletí 20. století dochází k nejvýznamnějšímu posunu v zobrazení přirozené nahoty. Ženský akt u potoka Václava Brožíka v sobě ještě nese všechny znaky konvenčního akademismu, v jemných, éterických jinošských postavách Antonína Hudečka, stejně jako v obrazech Jana Preislera nacházíme ohlasy symbolismu, v protikladu k nim však již stojí relativně syrová zobrazení lidského těla ve figurálních studiích Gustava Klimta, Miloše Jiránka, Emila Filly či Jana Štursy. Nejvýraznější, velmi moderní prvky v přirozeně se projevujících nahých lidských postavách, nesou díla Václava Špály, Jana Trampoty, Josefa Čapka, Františka Muziky, Rudolfa Krajce či Františka Hudečka. Také ve složitém období 50. let 20. století najdeme díla zachycující nahé lidské tělo, avšak s charakteristickým rysem soukromé, nepřikrášlené, přirozené intimity. V dílech Jiřího Trnky, Vladimíra Komárka, Václava Kyselky či Raimunda Ondráčka je lidská nahota zachycena velmi privátně, bez příkras, v přirozeném objemu, avšak pro tyto tvůrce charakteristickým výtvarným rukopisem. Naopak o desetiletí později dominuje v kresbách či grafikách dobová výtvarná stylizace. Oproti tomu jiní umělci využívají uvolnění 60. let 20. století k rozvoji vlastního výrazného a charakteristického uměleckého projevu, jak dokládá zobrazení nahého těla v dílech Bedřicha Dlouhého, Aleny Kučerové nebo Jiřího Načeradského. Období normalizace nepřineslo v oficiálním umění z hlediska záznamu nahoty nic převratného, v neoficiálních strukturách se však někteří konceptuální tvůrci začali věnovat performanci využívající vlastního těla, a především fotografové pak principu prostého záznamu veřejně demonstrované nahoty jako určité formy režimní opozice. Soubor fotografií Karla Nováka zachycující život středoevropské komunity naturistů v 80. a 90. letech 20. století není jen dokumentem rozvoje fenoménu kultury svobodného těla, ale po formální a kompoziční stránce se vrací o 100 let zpět, k malbám zaznamenávajícím přirozené koupání na břehu řek. Po sametové revoluci se kromě návratu k realisticky ztvárněnému tradičnímu námětu skupinového koupání, např. v díle Pavla Šmída, projevuje snaha o detailní přepis skutečnosti, ať už v dílech Martina Velíška, Rostislava Zárybnického či Kryštofa Hoška. Pro české umění přelomu 20. a 21. století charakteristickou nadsázku, inspirovanou však v tomto případě klasickými díly domácího i světového umění, reprezentuje svými recyklovanými objekty/reliéfy Spící hermafrodit a V lázni Vojtěch Horálek.