III: Těla prachu

Metafora lidského těla jako prachu, hlíny nebo písku je ve své bibličnosti stará jako naše kulturní vědomí. Přesto se zdá, že je nutné tuto fyzickou sounáležitost s veškerou hmotou na Zemi aktualizovat. Cítíme potřebu ji nově formulovat a skrze společný prožitek posunout společenské uvažování o lidském těle a vlivech, které jsou zapsané ve všem, co do něj přichází, vstřebává se, krystalizuje, metamorfuje a stává se jeho syntetickou součástí. Spektrum barevných odstínů sochařské hlíny se překrývá se škálou barev lidské kůže i vnitřních orgánů. Dokud hlína nevyschne, má velmi proměnnou až fluidní formu. Naopak při neopatrném zacházení nebo příliš rychlé změně teplot puká, bez vody má vrásky, praská, práchniví a rozpadá se na prach. Stejně jako naše zranitelná těla je přímo závislá na poměru jednotlivých chemických prvků a na obsahu vody. Stejně jako naše tlející a znovu se rodící těla je součástí veškeré pozemské, respektive vesmírné hmoty. Díky vzdušným proudům někdy dýcháme písek ze Sahary i hvězdný prach. Ten je možné chápat jako všeprostupující magický element, který podle panspermické teorie přinesl život na naši planetu v podobě spór mikroorganismů, putujících pomocí pevných mikročástic kosmickým prostorem.